Nessie

Musím psát, jinak si nedokážu uvědomit, co všechno se má změnit. Jinak si nedokážu uvědomit, že se blíží ten největší sen. To, po čem jsem zatím nejvíce a nejdéle toužil, už je dvacet hodin na cestě.

Je to skoro rok, co jsem procházel fotky hraček a párkrát se vracel k té staré zelené s hrbem uprostřed a zvláštním, skoro smutným výrazem tváře. Zprvu mi přišla jen zvláštní, ale jak jsem se díval znovu a znovu, začínala se mi líbit. Hledal jsem o ní víc, ale moc toho nenašel. Obloukové sváry že prý nic nevydrží, radši si na ni ani nesedat.

Pár dní nato se mi zdál sen, ze kterého si pamatuji dobře jen pár útržků. Jsem na posteli, sedím, nebo skoro ležím na té stejné hračce vzadu, před sebou koukám na výčnělek uprostřed s těmi fialovými proužky. Je přítmí, tmavě zelené tělo pod sebou více cítím než vidím. Jen se jí nechávám nést a nic jiného vlastně ani nechci, je to nádherný pocit. Navíc cítím, že je všechno v pořádku, unese mě, žádný problém se sváry.

Mockrát jsem říkal, že jednou, jednou tu budeš. Jen je otázka za jak dlouho, třeba za kolik let?

A najednou je to tady. Koukám do souborů, do papírů i do sešitů, co všechno jsem o ní kam napsal, jak moc jsem si ji přál a jak málo věřil, že ji opravdu jednou uvidím.

21 hodin

Měsíce často každodenního hledání, aneb když jsem se rozhodl hledat, tak nesmím minout.

27 hodin

Další sen byl zvláštní. Pamatuji si, jak jsem jel tramvají, v ruce zelený balík a na vodítku psa. Muselo to být v budoucnosti, tramvají jsme ještě nejeli. Střih, jdu přes náměstí z mírného kopce, praží slunce, na zemi jsou všude kostky, které na krajích náměstí rovnou přecházejí v šedé omítky domů. Na dolním konci ústí náměstí v malý průchod, úzké schody na ulici pod blokem, která je níž asi o tři metry. Schodiště má po levé, možná i pravé straně sklo. Je vidět do obchodu vlevo, poloprázdné bílé úzké regály, na nich sem tam krabice, zaprášené, opuštěné. Obchod dávno vyprodaný, zavřený. Ale sen říkal, že tam měli, co jsem chtěl, hračky co jsem chtěl. Šel jsem po schodech dál, v obchodě jsem už zřejmě předtím byl. Sešel jsem po schodech a vylezl na ulici, po které jsem se vydal dál. Vidím se zdálky, najednou zase se psem, blížíme se k podjezdu, zelený balík, co držím v ruce má odřené rohy do hloubky několika milimetrů, vím to, ale nevadí, tušil jsem to, ale je to ona a to je nejdůležitější. Nálada zvláštní, zřejmě není první, dávno nejsem nadšený, všude jen hladký šedivý beton.

Jiný sen. Sháním ji dál, myslím přitom na skříň v pokoji nademnou, kde je jedna v krabici schovaná, nerozbalená, ale jakoby nebyla, hledám jinou. Nevím proč, to sen nikdy neví, jen ví, že to tak je. Předpokládám, že zase budoucnost.

Další: Shora koukám na tmavé zahrady, trávníky a na nich prkenná mola rozbíhající se na všechny strany. V trojúhelníkových výsečích na trávnících poblíž konců těch mol jsou v přítmí naskládané hračky. Rozdělené podle druhů, všechny nafouknuté, je to jako výstava sbírek. Obrovské množství stejných hraček. V poslední výseči je na rozdíl od ostatních skoro prázdno, je tam ona, ale jen třikrát. Už jich je opravdu málo.

Jindy: Jedeme z kempu do kempu, nemám to rád, ten poslední je ale jiný. Stany se staví pod velkými krychlovými přístřešky, vypadá to jako obrovské otevřené plechové garáže v řadách vedle sebe. Všude kolem svěží, jasně zelené trávníky. Na rohu naší řady je jedna větší, vypadá to tam jako obchod, ale vím, že není, je to sběratel. Má rozvěšené hračky co znám všude kolem, jednu na druhé. Jsem nadšen, říkám, že se tam musím jít hned podívat. Pak jsem se ale probudil a sen dotvořil sám: Vracím se odtamtud, měl ji tam, v podpaždí ji nesu s sebou k nám, nafouknutou celou tak, jak je nejkrásnější, co tomu řeknou?

„Achjo... jednou .. jednou tě budu mít doma, .. až to bude.. tak nevím co udělám.. cokoli si budeš přát... Až jednou budu smět se tě dotknout, obejmout, svoje nohy na tvoje zadní, tvoje přední na ramena a říkat ti, jak tě mám rád.“

Čtyři měsíce zpátky:

Pár měsíců v klidu, a pak to zase přišlo. Horší než dřív. Kam se podívám vidím zelené balíky. A zase to nejsi ty. Jakmile o tobě někdo mluví, svírá mě to. Tvoje fotka je jako dělová rána. Nemůžu. Nakonec to skončí tak, že tě musím sehnat i proto, aby tohle přestalo.

Chvíli to vypadalo, že jsi blíž. Všechno ze mě spadlo, myšlenky zmizely, nahradil je klid, že tě můžu mít. Bylo to pár krásných dnů.

A pak zase nic. Ticho. Nic nefunguje. Zjišťuji, že se to zase vrací, zase ty myšlenky. V hlavě jen ty věty, co jsi tam četl. Ne. Nikdy. Tohle bych ti nikdy neudělal. Tak nemysli na to. Ne. Nikdy.

Ne, tohle mi nedělej, musím tě sehnat, jinak to nejde. Jinak to nejde.

Večer před:

Tak a je to tady, jdeme spát, budík na 3:07, mobil na 3:10 pro jistotu.

Než zhasnu, naposledy koukám na velké ručičkové hodiny, co jsem odpoledne nastavoval na toleranci čtvrt vteřiny napřed proti GMT. Trochu se zpožďují, asi dvě vteřiny týdně, tak to bude do noci akorát, říkal jsem si.

Spal jsem něco přes dvě hodiny.

„Proč hodinu předem,“ říkal jsem si lezouc neobratně ale rychle z postele. „Kdybys špatně přepočítal pásma přece. Musíš všechno znovu pustit a zkontrolovat.“

Dobrý, víc než hodina času a všechno jede. Letmo kontroluji hodiny, sedí.

Čas ubíhá a přituhuje. Tu hodinu jsem potřeboval také na to, abych se pořádně probudil. Naposledy kontroluji přepočet pro horní limit, sedí, píšu ho tužkou na papír, abych nezapomněl.

Válčím na frontě mezi slušností a touhou vyhrát potichu. Vyhrála slušnost, nebo možná pocit, že musíš vypadat jako amatér. Sázím do klávesnice čísla a přijde mi to neskutečně vtipné. Když já v těch jejich desetinách vůbec neumím myslet. Jsme pod třetinou limitu, přituhuje, jsme druzí. Dvacet minut do konce. Klid, teď si odpočiň, máme čas. Nejde to. Tohle je nejšílenější. Koukám na hodiny a držím se. Podívat se, jak se to vyvíjí? Teď ne. Teď nesmíš. Teď musí být klid. Žádný data.

Čtyři minuty. Sázím číslo o třicet větší. Koukám na hodiny a potvrzuji. Koukám na čas, sedí, perfektní. Tohle u nás takhle hezky ani nejde. Sice jsme první, ale to v tuhle chvíli vůbec nic neznamená. Válčím spíš se sebou, než že by bylo s kým tam, čísla se nehýbou, drž se. Čas ubíhá najednou hrozně rychle.

30 sekund. Tři čtvrtiny limitu. Zase přesně. Perfektní. Ticho, klid, nic se nestalo. Ani se nekoukám, sázím limit, žádný desetiny. Koukám na ručičku, sotva to stíhám. A už je to tam.

Ručička jde dál, ale já jsem se zasekl. Zvláštní. Čekám. Vteřiny ubíhají dál, pořád stejně rychle, jakoby se vůbec nic nestalo. Za okny už se bude pomalu rozednívat. Teď to přijde. Levou rukou nahmatám na stole konec lískové hůlky a v duchu říkám: „Musíš“. Okamžitě mě napadne, že je pozdě, minulost už je napsaná.

Obnovím stránku. Vůbec vlastně nevím, co mám čekat.

..Jen vidím ty slova..

Je to tam!!! Máme to!! Cena zůstala úplně stejná, nikdo další nepřišel, nikdo nebojoval stejně, tvoje obrana byla úplně zbytečná.

Zvedám ruce nad hlavu, řval bych hlasitěj, kdyby nebyly čtyři dvacet ráno...

„Draci, máme to!!“

Půl roku zpátky:

Je po půlnoci jednatřicátého. Koukám z okna do chladného vzduchu, do ticha doznívají poslední výbuchy ohňostrojů. „Takže prej co budem příští rok dělat?“ V hlavě prázdno jako každý rok, proč zrovna dneska bych si měl něco přát? Nakonec jen jedna myšlenka: „Sežeň mi tu hračku.“ A pak pocit, že to je mimo realitu, že to vůbec nepůjde. Zavírám okno a jdu spát.

Mockrát jsem si představoval, jaké to bude až tě jednou poprvé uvidím. Zepředu tak, jak jsi nejkrásnější. Sednu si před tebe na postel. Obejmu tě a zabořím hlavu do toho materiálu, ze kterého tě udělali. A budu říkat, jak moc jsem se na tebe těšil. Jak tě musím ukázat drakovi, kterému jsem o tobě už tolikrát vyprávěl.

49 hodin na cestě

Teď už nemusíš nic, jen čekat. Měl bys být šťastný. Už nemusíš hledat, nemusíš... Co nemusím? Nemusím snít, sen bude realitou. A jsem šťastný? Zvláštní. Jen krátké záblesky radosti, když si vzpomenu, ale jinak ne. Bylo to až moc krásné. Je to až moc, už si to nedokážu užít. Říkám si, že tohle jsou přesně ty dny, na které budu vzpomínat ještě dlouho a ne jen kvůli ní. Ale také kvůli té šílenosti ze dvou stovek tranzistorů, co tu stavím a bořím domnělé hranice svých možností, nebo kvůli Drakovi, kterého jsem celou dobu letu sledoval a co se dneska v pořádku vrátil na zem. Vzpomínky budou krásné, ale teď to tak vůbec nevypadá. Nezbývá než si schovávat připomínky dnešních dnů a až jednou si je budu prohlížet, už si nebudu připouštět, že to tak krásné nebylo. Mozek si zvykne na boj a když se najednou nic neděje, tak je to vždycky špatně. Když je všechno hotové a vše, co čeká, už je jen to, co musím a už ne to, co chci, i kdyby to bylo tisíckrát jednodušší.

Prožil jsem týden absolutního nasazení, dvě hodiny absolutního stresu, nebo adrenalinu, těžko říct, a hodinu absolutní radosti. A teď je to zase jako dřív. Jen s tím rozdílem, že se mi splnil sen. Jen kéž bych to právě teď tak viděl.

Mám šílený pocit, že musím něco říct, někomu se svěřit ale přitom není komu...

Polovina desek té šílenosti nefunguje správně, musí se předělat, ale znovu je teď dělat nemůžu, díly došly...

A navíc přímý přenos z návratu do atmosféry, na který jsem se tolik těšil stál za houby...

Nic nefunguje.

Před měsíci

Ze setrvačnosti zobrazuji stránku, jako vždy a koukám na nové fotky. Najednou mě poleje neskutečné horko a sevře tlak. Už z té miniatury ji poznám, že tam je. Pak vidím fotku celou, skoro nemůžu dýchat. Řval bych, pak si všimnu data, tři roky zpátky, dobře, rozumím.

63 hodin na cestě

Už to začíná být lepší, za okny déšť, voda v systému už přestává být tak hnědá, ikdyž je to celé rozladěné a nevím čím to je. I ty integrály začínají vycházet a pomalu budu navrhovat nové desky. Už se začínám těšit, už to zase začíná fungovat.

Ráno, co ráno se probouzím a vidím ji jako úplně první, na co si vzpomenu. V myšlenkách si ji představuji a ještě chvíli chci tak zůstat. Leží vedle mě, koukám na její krk rozdělený svárem uprostřed. Na ten jemný matný vinyl.

Těším se víc na den, kdy do toho budu sázet první program, než na ni? Rozbalování krabice trvá moc krátkou dobu. Spuštění čítače a čekání na výsledek bude ale přece ještě kratší.

Napsáno před osmi měsíci:

„Když jsem se tě ptal, vyber si mezi tímhle a tou hračkou, vybral sis tapedeck. Protože to je realita, ona je sen. Sen co si neužiješ. Vyráběli ji před patnácti roky. Před patnácti roky. Nemůžeš za to, že ses narodil pozděj. A kdyby, tak bych ji měl doma a cítil bych to stejné jako teď s těmi barevnými draky. Ale ty neztratím, mám je tady. S ní by to muselo být podobné, taky bych si jí býval nevážil tolik, jako dnes. Jako si nevážím těch draků. Pořád se dají ještě sehnat, ikdyž to nevypadá. Měl by sis jich vážit. Ale všichni sběratelé je už mají. Mají jich plno, protože dneska je jiná doba než tenkrát, když se stejně prodávala ona. Někde ještě musí být. Achjo. Někde musí být.“

Tři měsíce zpátky: (o ní a o drakovi)

Až tě najdu, bude to jako ztratit sen,

jako ztratit naději, že jednou přijde den,

odkdy už nic nebude stejné.

Kdy tu budeš se mnou a já ti budu říkat,

jak tě mám rád.

Vše jde dál, ale já si stejně vždycky vzpomenu.

Někdy jsi krásný sen,

jindy mě touha po tobě trhá na kusy.

Až přijde den, kdy tě uvidím,

bude to jako sen,

jako židle podložená dynamitem.

Až tě uvidím, zapomenu všechny slova,

a pak už nebude nic,

nebude co si přát,

nebude co chtít,

na co se těšit.

Ty budeš jediná.

Jediná a přece stejná jako všechny,

jako všechny, co jsem vždycky chtěl.

A pak jen vzpomínal na dny,

na dny kdy jsem se těšil.

Díky ti za chvíle, kdy je to obráceně, díky za ně,

za ty, co jsi nečekal.

Místo dní, kdy je lepší těšit se,

než ztrácet naději

že bude na jakou,

lásku jedinou.

A tak spolu budeme dál

a já se budu těšit na dny

kdy se objevíš plný síly předemnou

a plakat, když se budeš rozpadat pod rukama,

protože žádný jiný stejný už nebude takový

už to nebude můj drak

Kolik času máš před sebou?

A kolik mají oni?

Kolikrát tu budeš když oni už ne?

Ty víš, co se mi o tobě zdá,

nikomu jsem to neřekl.

Někdy mě držíš ve snu s chutí jít dál a čekat na tebe,

jindy mě táhneš do hlubin touhy.

Draku, pomož mi,

mám tě radši, tak proč mi nestačíš

3 dny na cestě

Židle podložená dynamitem to rozhodně nebyla. Jako ze setrvačnosti sobotního rána píšu tvoje jméno. Nejdřív jen textové výsledky, ty jsou dřív. Redukuji časové rozpětí, to dělám nerad, protože mám důkazy že tam mají chyby a přicházíme tak o výsledky, ale kdybych to neudělal, přijdu o víc. No a najednou na pátém řádku to vidím, příliš známých slov vedle sebe. Neskutečný pocit naděje mě začíná polévat horkem a otevírám odkaz, jestli tam jsi.

Jsi to ty!! Koukám na fotky staré, na kartón ošoupané krabice. Fantazie. Tříkomorová. Přesně ten typ, co jsem chtěl.

Tak to je sice hezké, říkám si, ale co uděláme? Jednou to přijít muselo. Máš v zásadě dvě možnosti, buď počkáš, až se objeví někdo, kdo ti pomůže, nebo si to zařídíš všechno sám. Copak jsi naivně doufal, že ji najdeš jinde než na mezinárodním aukčním serveru? To jsem přesně nechtěl. Ale copak se můžu dívat, jak se objeví a pak zase zmizí? Jednou to přijít muselo.

Ten den byl prozářený sluncem, létal jsem v oblacích a s chutí dělal věci, co bych jindy odmítal.

6 dní do konce aukce, díky za ten výkon, za tu rychlost.

Druhý den, plný nerozhodných pocitů, že to jinak nepůjde a že jen ubíhá čas, za který musím stihnout spoustu věcí, než jsem šel spát padlo rozhodnutí. Zařídím si to sám, všechno, bude to fantazie.

Všechno prošlo, všechno fungovalo, fantazie.

14 dní na cestě

Ležím v posteli, v náručí draka a s hlavou přitisknutou k jeho krku potichu říkám: „Ty víš, kde je, draku, viď že víš, kde je. Je už na letišti, nebo už na překladišti? Viď že už je blízko, ty to víš.“

15 dní

Je pozdě odpoledne, sedím u stolu a přemýšlím. Koukám střídavě na deštěm zmáčený trávník a na horké katody elektronek. Kdepak jsi? A kde všude jsi byla?

22 dní na cestě

„Už je tady na poště, draku!“ Říkám když se otočím od počítače a zavadím pohledem o oranžovozelený balík pod skříní.

24. den

Vydávám se na cestu do parného letního dopoledne. Jsem jako na trní, říkám si, abych teď hlavně nic nepokazil. Dneska je ten nejdůležitější den, opakuji si. Jdu jen po paměti, v hlavě nic, jen tu hračku.

Čekání na poště bylo nekonečné, skoro jsem nedýchal. Pak se vrátila s velikou žlutou krabicí s logem tamější pošty, co jsem hned poznal, a také s hranami přelepenými páskou pošty naší, bylo mi hned jasné, co to znamená. Nad ničím jsem ale dál nepřemýšlel a vydal se opět do parného dne na cestu zpátky s podezřele těžkou krabicí v podpaždí.

Jsem ve snu. Za chvíli se probudím a budu si říkat zase nic. Zase tě nemám. Ale ne, tohle není sen, to je na tom to nejšílenější. Spěchám dolů z kopce, nohama hledám schůdnější cestu mezi kameny a vymletými stružkami od posledního deště.

Už jsme skoro tam, říkám takřka nahlas, když odbočuji na poslední rovný úsek ulice.

Doma pokládám balík doprostřed pokoje a jdu se umýt. Když se vracím, už se nemůžu dočkat.

Prohlížím si balík ze všech stran a opravdu, na celní poště se dívali dovnitř. Koukám na přiložený papír, takže přiletěla letadlem, říkám si.

Odkládám papír na stůl a vracím se k balíku. Ručně sundávám pásku, když se tam dostali oni... Skutečně, krabice jde hned otevřít. A už ji vidím, je tam, bílá krabice se zeleným obrázkem větší a asi dvakrát těžší než jsem čekal. Neuvěřitelné.

Po vymotání krabice z bublinkové folie jen s úsměvem koukám na další pásku naší pošty kterou je zalepená samotná krabice s hračkou. To je asi muselo překvapit, že je tam přes všechno skutečně to, co tam skutečně má být. Ale byli pečliví, to musím uznat.

Opatrně přestřihuji pásku a dívám se dovnitř. Ta zelená barva je světlejší než na všech fotkách, zvláštní.

Čichnu k materiálu, není moc cítit, ale poznávám ho, je to ten samý, jako mají i jiné hračky ze stejných let, nádhera.

Pomalu nechám balík vyklouznout z krabice a hned je mi jasné, proč byla tak těžká. Ten materiál je neuvěřitelně tlustý. Na krabici píšou 0,35mm, asi to tak bude. Později jsem měřil a skutečně je o celou desetinu milimetru tlustší než mají novější draci.

Opatrně ji celou rozkládám na zem. Už vidím části kresby na hlavě a jasně fialové pruhované konce výčnělků.

Nacházím podivně ulepené velké ventily, a tak přichází čas na možná nejdůležitější rozhodnutí, o kterém jsem už dlouho předtím přemýšlel, co se zpětnými klapkami. Nepatří tam, říkám si a pevně rozhodnut beru z krabice za sebou ty správné kleště. Klapky jdou ven dobře, jen mám pěkně ulepené prsty, potom s tím musíme něco udělat.

S nafukováním jsem začal u zadních nohou a potom konečně tělo. Hadice pumpy z ventilu vypadávala i když šla ztuha dovnitř.

Je obrovská, na šířku větší než draci. Válcové tělo se pomalu plní vzduchem, ocas i prostřední výčnělek už je nahoře, ale hlava pořád nic, to nemám rád, proto ji nadzvednu hned, zatížím tělo rukou a čekám na chybějící vzduch. Nakonec přemlouvám ty fialové konce výčnělků, co visí volně na stranu, vzduchu se do nich vůbec nechce, průchod je zřejmě kvůli estetice příliš malý. Tak už vím, proč na některých fotkách jsou ty prostřední přesně takhle sfouknuté smutně napůl visící dolů.

Ventily jsem zamáčknul dovnitř, jak to vždycky dělám, nemám moc rád, když jsou vidět, kdyby na hračce vůbec nemusely být, byl bych radši, ale pak je otázka, jak by to vůbec fungovalo.

Celou jsem ji vzal na postel a díval se na ni. Najednou slyším zvuk unikajícího vzduchu rychle nabírající na hlasitosti. To brzo bleskne mi hlavou těsně předtím, než mi dojde, že je to ten divný ventil. Zamáčknu zátku znovu, ale hned vidím, že zase leze sama ven. Takže s tím musím něco dělat hned, takhle to nepůjde. Beru odmašťovací čistič a hadrem opatrně otírám styčné plochy ventilu, a pak rychle vodou a suchým hadrem. Hlava nakřivo, chybějící vzduch doplňuji pusou, to je lahůdka směs toho sajrajtu s příchutí čističe. Musím se jít umýt, ale když se vrátím ventil poslušně drží.

Přikrývám ji peřinou a lezu k ní do postele. Je tak veliká, že se nevejde nejen pod peřinu, ale vlastně ani na postel. Vedle ní by to jako vedle draka v noci nešlo, nezbývá tam místo protože obrovské přední tlapy jsou propojené s tělem, obráceně než u draka.

Sedám si před ni a objímám ji, jak jsem si představoval, jen ona je zase tak veliká, že má hlavu výš než já. Pak si lehám, její přední sobě na ramena, svoje nohy na její zadní a jen doufám, že to udrží ventily zadních tlap, které jsem ještě nečistil a podezřele koukají ven.

„Tak na tebe jsem se tolik těšil. Víš, jak tě budu mít rád.“

Nakonec jsem to očekávání dlouho nevydržel a vylezl z postele, peřinu složil přes židli a hračku obrátil hlavou ke dveřím, jako v tom snu. Ventily zadních tlap jsem pro jistotu očistil stejným způsobem než jsem opět vlezl na postel.

„Viď, že to vydržíš,“ říkal jsem a opatrně si sedl do zadní prohlubně před prostřední výčnělek. Fantazie. Je to úžasný pocit, jiný jako pokaždé. Cítím její tělo pod sebou a rukama objímám zelenofialový válec z toho tlustého ale přesto měkkého a pružného vinylu před sebou.

Na ty pevné zadní nohy nejsem zvyklý, je to úplně jiné. Zkouším přední sezení, objímám ji kolem krku a hlavu mám konečně tam, kde ona. Je neuvěřitelně veliká ikdyž je kratší než draci. Sedím jí kolem krku, ale na zádech cítím prostřední výčnělek. Je to zvláštní.

„Viď, že to vydržíš.“

později

Vzpomínám na černou noc, kdy ležím vzadu zabořený v měkkém těle, objímám ji rukama kam dosáhnu a na zádech cítím její ocas, který se díky obloukovému sváru ohýbá směrem na mě. Ty sváry jsou na pohled vysoké a ostré, ale ve skutečnosti jsou na konci zaoblené a měkké. Na rozdíl od jiných hraček vůbec nejsou cítit.

Zvyknul jsem si na ni velmi rychle a skoro každý večer odolávám touze ji znovu nafouknout a zažít to znovu. Ale poslední dny je příliš horko, jsem zpocený a bojím se, že bych jí tím ublížil. Je to zvláštní. Jsem šťastný, že ji mám, ale zároveň se o ni moc bojím. Chci, aby zůstala taková napořád, nechci o ni přijít. Nebojím se oprav, složitých dlouhých svárů, bojím se o samotný materiál. Aby příliš rychle nezestárla tak, že už si nebudeme moci hrát jako dnes.

„Kde všude jsi byla a jak se o tebe starali?“ Říkám sedíc před ní s rukama kolem krku a hlavou vedle té její.
„A jaké to bylo celé ty roky?“

***

Šel jsem se umýt, a pak chtěl vzít do koupelny i ji, přičemž jsem zjistil, že jen stěží projde dveřmi. Musím jí postupně podržet visící tlapy a dávát pozor, aby o nic nezavadila. Cestou zpátky to samé.

Usušil jsem ji, posadil zpět na postel a nechal jsem ji tam ještě pár hodin, abych měl jistotu, že bude suchá, až ji budu skládat. Vždycky, když jsem vešel do pokoje a znovu ji uviděl, bylo to jako ujištění, že opravdu nejsem ve snu. Že tam opravdu je. Pohladím ji, ten materiál je nádherný. Ještě jsem ani neměl čas si ji pořádně prohlédnout, koukám zblízka na fialový potisk na zeleném podkladu a na kombinaci zeleného s bílým vinylem zespodu na tlapách. Je tak nádherná, přesně taková, jakou jsem ji všude viděl.

Hodiny ubíhaly a nakonec přece jen přišel čas, kdy ji budu muset uklidit. Sedl jsem si před ni na postel, objal tuhý studený zelený krk a přitiskl se k ní.

„Jsi nádherná.“

Pak jsem přitiskl svůj obličej na její a koukali jsme si přímo do očí. Ten výraz je nádherný, tajemný, z úplně jiného světa. Ze světa, kde den nemusí končit otevřením ventilů neustálým uklízením a zase nafukováním, je jako živá.

„Doufám, že mě budeš mít ráda tak, jako já tebe.“

„Budeme se muset rozloučit, tak...“

„Tak zase někdy..“

„Mám tě rád.“

Otevřel jsem zátky a počkal, až vzduch odejde sám. Chtěl jsem ji složit, jak nejšetrněji to půjde. Šlo to moc hezky, jen ten balík je tak velký, že se nevejde do žádné krabice, co mám. Musím ji uložit samotnou zvlášť, aspoň zatím.

Je tak veliká.

Opravy

Draku vydrž. Vydrž ještě chvilku, říkám tiše s hlavou zabořenou mezi barevnými výčnělky na jeho hlavě, zatímco si sedám na jeho měkké tělo s pocitem, že mě možná sotva unese. Už to bude rok, co jsme spolu a bohužel je ta doba znát. Hráli jsme si spolu mockrát. Bylo to nádherné, ale poslední dobou trávím víc a víc času jeho opravováním. Starám se o něj, co to jde, jak jsem mu slíbil. Vinyl je křehký a vypadá to, že všechny konvexní sváry postupně budou potřeba opravit.

Když se nedávno objevila první trhlina už i na tlapě mezi dvěma prsty, tak jsem na něj po opravení koukal a říkal si: „Tak stejné místo tu máme ještě osmkrát.“

Uplynuly dva měsíce a je to tady. Jeden večer začala ucházet levá přední tlapa a druhý den odpoledne při hraní najednou i ta pravá. Zřejmě na ni zbyla větší váha, když rychle ucházela levá. Jenže to stejné odpoledne jsem najednou uslyšel jemné syčení i zezadu a když jsem si na něho opatrně sedl obráceně směrem k ocasu, po hmatu jsem zjistil, že vzduch utíká ze sváru zespodu na těle. Draka jsem ze země zvedl na bok a podíval se jak to vypadá. Trhlina 7mm na rovném úseku sváru. Svár nevypadal dobře už dlouho, ale je to rovná plocha, achjo, to není dobré, říkal jsem si.

Takhle špatné to ještě nebylo, tři opravy najednou. Starší draci toho mají zasebou mnohem víc a přitom tyhle problémy nemají. Vlastně měli, ale po opravení dvou, u prvního třech, svárů problémy skončily.

První drak vypadá vlastně nejhůř, tenkrát jsem neviděl jeho krásu a hrál si s ním hrozně. Ale nikdy jsem ho neměl v úmyslu vyhodit, vždy jsem ho chtěl opravovat. Ikdyž první pokusy o opravy svárů nebyly příliš úspěšné.

Po čase jsem se to ale konečně naučil, sehnal vhodné lepidlo a prvního draka opravil. Všechny původní opravy svárů jsem předělal a drak je tak dnes, co se svárů týče v naprosto perfektním stavu. Po dokončení oprav jsem ho také poprvé umyl celého nafouknutého ve vaně mýdlem a pečlivě spláchl vodou. Umytí si opravdu zasloužil. Bylo neuvěřitelné, že potom skutečně voněl opět jak má, jen tím materiálem, z něhož je. Začal jsem ho vnímat zase trochu jinak. Ležím na něm v posteli, přikrytý peřinou, vejdu se na jeho tělo skoro celý, obličej mu zabořím do matného modrého potisku za krkem. Barevný vinyl se ohřeje a já mám pocit, jakobych se dotýkal jeho kůže. Dříve byl na tom místě docela nepříjemně cítit, ale teď, když je umytý, je to jako v prvních dnech, kdy byl nový. Jenže tenkrát jsem si to s ním neuměl takhle užít. Nohy mám na jeho zadních, ruce na předních a nese mě celým tělem. Rukama ho obejmu kolem krku, jemně se přitáhnu. Na dotek je neuvěřitelně příjemný, cítím ten materiál na každém kousku, kde se ho dotýkám.

Po hraní jsem ho poté myl už několikrát, aby už zůstal čistý. Lepidlu voda nevadí a té pásce co tam je už dva roky vlastně také ne, takže to nemusím řešit. Asi by to časem chtělo ji vyměnit za průhlednou, aby nebyla tak vidět. Sám už to vlastně ani nevnímám, ale takhle se s ním nechci chlubit.

Před časem jsem snil o tom, nechat přes noc nafouknuté hračky a ráno se probudit mezi nimi. Otevřít oči a v chladném světle se rozhlédnout po pokoji, vzpomenout si, kde to vlastně jsem a užívat si jen ten pohled na ně. Musel jsem ale uznat, že většina hraček by do rána nevydržela nafouknutá. Dneska už to tak není. Roztržený svár pro mě ještě docela nedávno znamenal neřešitelný problém a pro hračku prakticky konec. Něco, co už nepůjde vrátit do původního stavu. Když byly hračky nové, rád jsem je vyfukoval, aby byly měkké. Když už ucházely, tak jsem naopak snil o tom, jaké by to bylo znovu na začátku, kdyby byla hračka zase nová, nafouknutá, pevná. Vlastně jsem ani nedoufal, že se hračka dá skutečně opravit do původního stavu.

Čas pokročil a dnes mám naopak snad i oprávněný pocit, že se hračce nemůže stát nic, co bych neopravil. Tím zároveň padl jeden z pocitů, které jsem často na hračkách intenzivně prožíval a to pocit, že hrozí, že o ni přijdu. Že v tu chvíli dělám něco, co zdravý rozum nechtěl, co jsem si zakázal.

***

Zatímco první drak má lepidlem zalepené tři konvexní sváry tak ten, o kterém jsem původně chtěl psát, má po poslední opravě záplat přes sváry devět. Vinyl má stejně tlustý, ale mnohem méně pružný. Při skládání se láme tak, že se bojím abych ho nesložil nějak špatně a nezpůsobil mu tím ještě více problémů.

Úplně první záplata byla potřeba přes svár nahoře na krku, to je klasické problémové místo. Záplatou jsem začal malou, a pak přidával další, když se objevila trhlina o kus vedle. Po zpevnění celého konvexního oblouku, se už trhliny na stejném místě neobjevily. Lepidlo drží a oprava vypadá stále stejně i po několika měsících.

Pak byl drak dlouho v pořádku. Až jednou, když jsem ho měl v posteli a ráno se probudil a hlava mu padala skoro až dolů. Později jsem našel miniaturní trhlinku nahoře na hlavě, kde je vstup do komory „hřívy“ co vede z hlavy až za krk. Přemýšlel jsem, jak to místo opravím, protože vzhledem k materiálu je na ploše, ale v nafouknutém stavu je ohnuté do pravého úhlu. Nakonec jsem to vyřešil úplně stejně a opět tam stejným lepidlem přilepil šišatou záplatu z tlustého průhledného vinylu. Dopadlo to perfektně, lepidlo i záplata jsou pružné a kopírují požadovaný tvar, takže nedochází ke změně tvarů na hračce, což je myslím nejdůležitější.

Drak byl zase nějakou dobu v pořádku, až jsem jednou zjistil, že utíká křížový svár dole pod krkem. Jedna záplata nestačila, hned vedle byla potřeba přidat další, ale od té doby je to místo také v pořádku. Akorát jsem později přišel na to, že se odtrhl potisk na kraji záplaty, což ale nevadí, protože většinou plochy je záplata chycená dobře díky tomu, že lepidlo potisk při natírání rozpouští. Ale při dalším lepení jsem na to už dával pozor a část potisku těsně kolem sváru odstranil radši úplně a při nanášení lepidla roznesl zbytek barvy, aby pod průhlednou záplatou nezbylo úplně odbarvené místo.

Pár dní nato se objevil první problém na tlapách. U levé zadní odešel krátký konvexní svár mezi jednou dvojicí prstů. Oprava jednoduchá, ale naprosto stejné místo je tam osmkrát a dalších osm svárů na tlapách má jen o něco větší poloměr.

Potom byl v pořádku pár týdnů, až jedno odpoledne jsem ho nafoukl příliš mnoho. Je nádherný, když se vinyl napne a jeho tělo zpevní. Ale na ostře konvexní svár pod krkem to bylo moc. Objevila se jen krátká spára, ale záplatu jsem dal radši hned, aby se nerozšiřovala. Vlastně jsem byl překvapen, že oblouk pod krkem vydržel tak dlouho, výrobce tam vytvořil jakoby dvojitý široký svár, snad aby vydržel aspoň o něco déle.

No, ale od té doby je to co jedno nafouknutí nový problém. Ocas shora, ocas zespodu, obě přední nohy.

Teď leží pod skříní po posledních opravách a až na nutnost rozšířit záplatu nahoře směrem k ocasu, by měl být v pořádku. Skoro se bojím, ho znovu nafouknout, ale zároveň se na něj moc těším. Až si mu budu moci zase sednout kolem krku, obejmout ho rukama a přitisknout se k němu. A říkat mu, s hlavou na té jeho, že bude zase v pořádku a že ho nikdy neopustím, že to nikdy nevzdám.

Noc s drakem

Ráno jsem se probudil ještě za tmy. Zpola zabořen do vinylového těla draka. To jsem zjistil, jakmile jsem se pohnul. Uvědomil jsem si, že jsem usnul s ním pod peřinou a spal tak celou noc. Podíval jsem se nahoru a v přítmí viděl obrysy jeho hlavy, sklánící se nademnou. Byl jen málo nafouknutý, v záhybech zkrabaceného těla se mu lesklo matné oranžové světlo od oken.

Ale takhle to jde jen občas, většinou se mi večer nedaří usnout. Zabírá hodně místa z postele, neustále hledám takovou polohu, aby mi netáhlo na nohy a na záda. Ale když usnu a pak se vedle něho probudím, je to nádherné, neuvěřitelné.

Věděl jsem, že druhý den nemusím vstávat, bylo pozdě, všichni už šli spát. Jednou nebo dvakrát kolem ještě někdo určitě půjde, ale to už budu spát. Bude tu tma a nikdo nemá důvod ke mně v noci chodit.

Vytáhl jsem z podskříně pumpu, zapojil do zásuvky nezbytný regulátor a nakonec nahmatal dobře známý studený měkký balík. Složeného draka nechávám pod skříní jentak, už není vůbec cítit a za pár krabicemi vlastně není ani vidět. Tuhý vinyl jsem opatrně rozložil na zem, našel přední nohy a nafoukl je jen tak, aby dostaly tvar. Tělo je ale mnohem větší, tak jsem pumpu zakryl oblečením, jak to šlo a regulátorem hledal kompromis mezi hlukem a rychlostí nafukování. Teď už vše jen za občasného svitu baterky. Kdyby se na chodbě objevilo světlo, všechno vypínám. Jen pohmatem vím, jak se zvětšuje jeho tělo. Upravil jsem mu ještě zadní nohy, aby do nich mohl vzduch volně. Hned se začaly plnit čerstvým vzduchem s typickou příchutí ozonu a horkého uhlíku z pumpy. Pak už se začínal zvedat i ocas a nakonec hlava. Můj drak konečně začal vypadat jak má. Pumpu jsem vypnul dříve než jindy. Je to tak lepší, když je tlak jen tolik, aby po přikrytí těla peřinou akorát udržel hlavu nahoře. Pumpu i regulátor jsem uklidil a už jsem se mohl věnovat jen jemu.

Vzal jsem ho, sotva držícího tvar, oběma rukama a uložil do postele. Přikryl jsem mu peřinou tělo, ocas i všechny jeho nohy. Peřina mu končí za krkem tak, jako mně, až tam budu spát. Pak už jsem se začal svlékat, jakobych šel normálně spát. Všechno bylo stejné, až na toho draka v posteli. Tolik jsem se těšil. Na ten pocit, že zase budu vedle něj. Jak budu na sobě cítit ten nezaměnitelný materiál.

Vlezl jsem si pod peřinu těsně vedle něho, svoje nohy pod jeho, jeho přední sobě na rameno a přimáčkl se k němu zády. Bylo to nádherné. Znovu jako pokaždé. Ten neopakovatelný pocit prvního doteku. Nejdřív je studený, ale tam, kde se ho dotýkám, se rychle ohřeje a dokud se nepohnu, pomalu ani necítím, že tam je. Teď už jen usnout. Jen usnout.

Na usínání jsem už dříve našel několik relativně fungujících možností. První předpoklad je samozřejmě lehnout si tak, aby mě nic netlačilo, což není s drakem zrovna snadné. Pak je třeba zaměstnat mozek něčím jednoduchým, z čeho se například snadno přechází do snu. Přitom nejčastější bylo myslet právě na hračky, což se ale přirozeně s hračkou vedle sebe moc nehodí. Přecijen člověk by v posteli rád zůstal suchý, když chce spát. Další možností bylo, snažit se nemyslet na nic. Dostat z hlavy všechno. Ale to šlo zase jen někdy, ne s rameny pod dračí tlapou. Poslední nápad byl asi nejrozumnější: Představit si nekonečnou ubíhající cestu lemovanou živým plotem, klikatou, kde se semtam něco válí a nechat mozek ať si sám vymyslí, co právě uvidím, pokud bylo usínání opravdu problém, cesta ubíhala velmi rychle.

U spousty hraček byl problém, že byly stále poměrně nepříjemně cítit, jak staré, tak nové. Tenhle drak byl snad první, který nebyl tolik cítit a opravdu jsem se nebál ho vzít do postele na celou noc. I kdyby ke mně v noci někdo vešel, snad by to ani nepoznal, ale kdyby ho uviděl, asi by to byl zvláštní pohled. Ale co, když jsem byl malý, zase tolik nocí s plyšáky jsem nenaspal, je čas si to vynahradit. Je to zvláštní pocit. Říkám si, že takhle to mělo být už před lety. Prostě s ním spát úplně normálně, jako s těmi plyšáky.

Než usnu, ještě se několikrát otočím. Dotýkat se ho a přitisknout se k němu, kdykoli můžu je pocit jako ve splněném snu. Rukama ho obejmu zespodu kolem krku a přeju si, aby to takhle mohlo být každý den. Aby se svět konečně změnil.

Smutné bylo až ráno, kdy jsem věděl, že se blíží doba, kdy všichni vstávají, už je světlo a já ho budu muset uklidit. Nechtělo se mi vstávat, ještě jsem se ho nechtěl vzdát. Naposledy se k němu přivinul a pak jsme vylezli z postele.

Draka jsem nechal samotného vyfouknout a potom ho opatrně složil a uklidil tam, odkud jsem ho včerejší večer vzal. Začal normální den. Zůstaly jen vzpomínky a příjemný pocit někde hluboko, že mám něco, co mám rád. Na co si stačí vzpomenout a každý den je hned jasnější.

Zahrada snů

Věz, komu se tu můžu svěřit?

Všichni jsou jako jeden,

jako ten, kdo nepochopí,

ten, kdo tě zakopá..

Ale ty mě pochopíš,

ty mě znáš.

Cítils, jak jsem se choval,

znals, jaký jsem byl.

Jaký možná stále dovedu být.

A a já ti sliboval, sliboval, že už ti neublížím.

- - -

Kolik to pochopí,

kolik lidí to pochopí,

kolik z nás máš,

kolik nás máš v našich srdcích,

srdcích pro tebe...

Ale myslí dračí svou, neoblomnou,

chtějící vidět, co to udělá,

nevidíc hrozby, jen svět zalitý sluncem a tebou..

Jen stát a koukat se.

Jen stát a nemuset nic, necítit vřavy v hlavě mé

Co tě nechtějí jen vidět.

Ty víš, že to nestačí,

nikdy to nestačí.

A pak mi zajde slunce

a zase jsem sám se zbylou jedinou,

touhou nevěrnou.

- - - Po letech - - -

V lese temném, ve stínu keřů, za matného světla pouličních lamp,

se na tebe koukají.

Sedá na ně prach a stékají potůčky vody

z každodenního deště.

Koukají na tebe stále stejnými úsměvy, jako tenkrát,

jako tenkrát poprvé.

Je to už dávno a přeci jsi se nezměnil, zůstal jsi sám,

sám v zahradě svých snů.

Kde ve stínech tmavozelených keřů skrýváš své tajemství,

které za tebe vidí jen ty lampy.

Z výšky shlíží na tvoji minulost, současnost i budoucnost.

Pomalu procházíš blátivými meandry cest, rukama špinavýma je hladíš po hlavách,

blátem stíráš prach z jejich těl.

Smějí se na tebe.

Jako tenkrát,

jako poprvé.

Čvachtajícím blátem dojdeš v klidu tam, na konec cesty té,

jejich lásce věnované,

kde ve středu všeho okolí, bláto přechází v kámen,

kde má hrob ten první.

Vzdoru kráse větru upoután na beton.

Díváš se na něj, stále žije, je nádherný jako tenkrát,

kdy bylo ještě krásně.

Kdy jsi ještě uměl mít rád.

Ale tvoje city dávno ztuhly,

stejně jako oni.

Ztuhly na kámen a ty necítíš nic.

Už to nikdy nebude jako tenkrát.

Dokud se znovu neprobudíš.

Odpusť mi, už ti nikdy nic neudělám

draku.

Nafukovací hračky a já

1. První drak

Tak a máš to. Tohle jentak hned nezažiješ, tak si to užij.

Nemůžu. Jsem hrozně nervózní, skoro se klepu, co klepu, třesu se po celém těle. Natáhnu ruku pod postel, nahmatám tu krabici, přesně vím, kam jsem ji dal. Vytáhnu ji, opravdu je tak těžká, úžasné. Letmo pohlédnu na lákavý barevný obrázek a beru do ruky nůžky, abych ji rozdělal. Hlavně opatrně, říkám si. Už ho vidím. Vinyl není v ničem zabalen, je hned pod kartónem krabice. Dotýkám se té hmoty, neuvěřitelné, tak pevný materiál jsem ještě neviděl. Zase si uvědomím: užij si to, tohle se brzo nestane! Na nic nečekám a vytáhnu balíček z krabice, nádherné barvy, nádherná hmota a ta vůně. Je mi to povědomé. Letmo si zkouším vzpomínat, z čeho podobného jsem to jen cítil, už je to dávno, čichnu znova. Tohle nezažiju, nevěřím, že to není sen.

A pak už to jelo. Rozmotávám balíček a celého draka rozkládám na zem, nacházím ventily a kleštěmi ve zpocených roztřesených rukou skoro automaticky nacvičenými pohyby vytrhávám pojistné zátky. Vezmu pumpu, ještě více ustřihnu trysku, protože ventily na drakovi jsou největší, co momentálně doma mám. Nejdřív nafouknu přední nohy, jako v tom videu, pak připojím hlavní komoru a jde se na věc. Zvětšuje se neuvěřitelně rychle. Nevěřím vlastním očím. Je obrovský, konečně se zvedá i hlava. Celý je přes půlku pokoje. Jen úžas... Při tlaku akorát končím a na draka se dívám z dálky, neuvěřitelné. Jak je nádherný, tohle jsem nikdy necítil, nikdy jsem neměl takovou radost a nezažil takové očekávání.

Draka jsem objal kolem krku a pomalu si na něj sedl. Propadl jsem se hluboko, velký objem, sice tlustý materiál ale je pružný víc než u jiných hraček. Tak jsem ho nafoukl víc a sedl si znovu. Bylo to o mnoho lepší. Úžasné, nic víc nepotřebuji. Sedl jsem si mu za krk a znovu ho objal. Neuvěřitelné. Pak jsem zkoumal různé polohy, vejdu se na něho celý. Má dva metry na délku. Smál jsem se, bylo mi nádherně.

Za čtrnáct dnů

Ne, trhlina ve sváru a tady další, to ne, co mi to děláš... Tak mizerně tě vyrobili.

Když začne vzduch utíkat, jsem naštvaný a smutný zároveň. Proč o všechno tak rychle přijdu? Radost trvala přesně týden.

Poslední léta se tohle nepromítalo do mého běžného života, vlastně jsem na to vůbec nemyslel, neměl jsem ty myšlenky rád. Až zase teď. Po několika letech se to opět vrací a já stále myslím na to, kdy se naskytne příležitost nějakou hračku vyndat, nafouknout a užít si těch pár okamžiků.

Myšlenka, že by mě někdo v tomhle stavu viděl je nepředstavitelná. Vždyť to nejsem já, to je nějaký šílenec, co mě přišel ovládnout jakmile přijde chvíle, kdy všichni odejdou z domu a já zůstanu sám. Ještě než odejdou se mě zmocňuje nervozita z očekávání. Pocit naprosto stejný jako když se blíží něco, čeho se obávám, ale podstata je jiná, vím o co jde, takže je to vlastně příjemné. Když zaklapnou poslední dveře, zaplaví mě ještě silněji.

Chvilku počkám, jestli se někdo nevrátí. Pak se začnu rozmýšlet, co vyndám. Někdy mám jasno, co chci, někdy se nemůžu rozhodnout. Někdy se rozmýšlím, jestli to nepřekonám a nevykašlu se na to, to se mi povede ale jen málokdy.

2. Ztráty

Třesu se, když pečlivě zabalený balíček vyndávám z hloubky skříně. Vyndám pumpu a začnu s tou těžkou nekonečnou prací. Když začne hračka dostávat tvar, jsem spokojený, tolik se těším.

Když jsem koupil draka, tak jsem na něho celý týden ve škole myslel. Na to, jak je úžasný, jak mě naplňuje radostí. Mohl jsem ho nafouknout jen jednou za týden, tak jsem se těšil. Ale zrovna s tím drakem mám největší problémy, je špatně navržený a v jednom místě jsou sváry ze čtyř stran a uprostřed je největší pnutí, a neustále díra. Skoro po každém nafouknutí to místo musím znovu zalepit. Objem je ale velký, a tak mě aspoň chvíli unese na sobě. Chudák, a to jsem věřil, že vydrží dlouho, jako vždycky když mám něco nového...

3. Vzpomínky

Když jsem byl malý, prostě se mi líbilo všechno nafukovací nafukovat a pak se toho dotýkat, sedět nebo ležet na tom. Nejradši jsem měl kruhy.

Dříve jsem neměl nafukovací hračky kde vzít. Zbylo mi na hraní jen to málo, co se koupilo, když jsem byl malý. Jenže toho se spoustu vyhodilo a zbytek postupně odcházel až nešel opravit nebo začal neustálým nafukováním pusou nepříjemně zapáchat. Jediná šance pro mě tenkrát bylo hračkářství.

Jedno bylo nedaleko od školy. Dlouho jsem tam postával a čekal, až půjde někdo dovnitř, abych tam náhodou nebyl sám s pocitem exempláře pro pokladní. Byl jsem hrozně nervózní. Hrozně jsem se bál. Ale nakonec jsem tam nakupoval třikrát, dva roky po sobě ke konci školního roku. Později už jsem se neodhodlal, nebo nebylo potřeba. Koupil jsem tehdá míč a malý kruh. Potom už jenom kruh. Kruhy vydržely asi rok.

4. Nová doba

Dneska matračka nevydrží skoro nic. Nakupuji na aukčním serveru, nebo přímo objednávám v obchodech. Ne nijak často, to by bylo nebezpečné, navíc bych to neměl kam dávat. Přesto teď zrovna nemám skoro nic použitelného. Jenže už mě to nějak nebaví nebo co, nemůžu přijít na to, co by se mi líbilo. Naposledy drak, jenže z toho mi vydržel úžas jen asi měsíc. Chce to něco nového. Nechci zvíře, jen věci, oni vyrábějí ale hlavně zvířata, nebo draky, ale drak přece nepředstavuje žijící zvíře, ale fantazii. Nejlepší na sezení jsou nafukovací sáňky, co jsem si koupil, rozbil a ještě navíc kvůli nim a mé smůle teďka půl roku trčím ve vyhledávači, než to smažou. Než to smažou, někdo to může najít.

Když vzpomínám na všechny staré nafukovací hračky, co jsem kdy vyhodil, tak si přeju, abych je ještě měl, že bych je nafouknul, umyl, opravil. Ale když je vyhazuju, tak přemýšlím úplně jinak. Už nejsou k ničemu přece. Zrovna teďka tady mám krásnou matračku schovanou, k ničemu. Dole ve sváru díra patnáct centimetrů, zalepená, ale nedrží. Polštář taky utržený svár, špatná konstrukce na první pohled. Ale nádherný materiál s matným povrchem.

Před týdnem jsem ji vyhodil, zatím toho nelituji..zatím...

Když mám co na práci, tak na to nemyslím, vůbec na to nemám náladu, jsem jiný. Ale pak stejně vždycky jednou přijde chvíle a já musím. Musím si užít.

Byly však období, kdy jsem to několik měsíců neudělal a na nafukovací hračky vůbec nemyslel. Objevila se nějaká holka, co se mi líbila a já si prostě řekl, že mi stojí za to, abych s tímhle skončil. Jenže pak vše nějak nedopadlo a už nebyl důvod si odvykat známou radost.

Po půl roce

S drakem to vypadalo mizerně, ale momentálně je poměrně v pořádku, začal jsem ho vnímat jinak. Co se dalo jsem zalepil a hned je to krásnější. Na tý hmotě kupodivu drží i ta poslední páska, co mi zbyla. Na jiném materiálu nedržela.

To je taky věda ty pásky. Každá je jiná, ač to nevypadá. Některá drží dobře, jiná skoro vůbec. Na hrubém materiálu je to nejhorší, tam drží opravdu jen ta nejlepší. Naopak na hladkém drží dobře skoro všechny. Přijde mi, že pásky kupuji příliš často, než aby to bylo normální. Bojím se, že jednou to bude podezřelé. Kolik je možností jak se prozradit?

Přemýšlel jsi vůbec o tom, jaké by to bylo? Prozrazení?

Abych řekl pravdu, myslím na to pokaždé, opravdu.

Neustále se ujišťuji, zda nikdo nejde. Nejbezpečněji se cítím, když nikdo není doma a vím, že ani brzy nepřijde. Že mám dost času. Vždycky si představuji, že to nafouknu a budu se nějakou dobu jen dívat. Vždyť mám přece tolik času. Ale ne, nikdy to tak nebylo. Vždycky honem honem, kdyby někdo přecejen přišel dřív. Jenže pak to není krásné.

A může to být vůbec krásné?

Ano, někdy to skutečně je krásné. Záleží hlavně na myšlenkách a nápadech. Na prožitku od nafukování, přes první doteky až po vyvrcholení. To vše vytváří výsledný dojem a náladu, která se dostaví těsně poté. Už několikrát se mi stalo, že přímo po tom mě napadly úžasné myšlenky. Myšlenky, co jsem pak s úspěchem realizoval. Myšlenky, které se vzaly odnikud.

Za čtrnáct dnů

Uplynulo pár týdnů, drak složený v balíku pod skříní, a já se rozhodl, že ho nějak opravím. „Nepotřebuju nějaký mizerný lepidlo na opravy, potřebuju pořádný konstrukční lepidlo na vinyl. Takový jakym se ty hračky lepěj místo svařování.“

Nakonec jsem zvolil kompromis a řekl si, že se naučím metodu „kontaktního lepení“.

Jenže to vyžaduje lepidlo se silným ředidlem, co se musí nechat odpařovat a je tedy potřeba to dělat venku. Jedna taková příležitost se naskytla vcelku brzy a za jedno dopoledne jsem měl hotové dvě 10cm dlouhé záplaty. Dvě proto, že jsem při rozbalení draka před lepením zjistil, že stejná díra jako vpředu je i vzadu u ocasu.

Začalo to podlepením trhliny lepenkou, aby díly držely u sebe tak, jak byly. Pak pečlivě očistit lihem, natřít záplatu i místo, kam má záplata přijít souvislou a nepřerušenou vrstvou šíleně táhnoucího se a páchnoucího lepidla, čekat asi 20 minut, záplatu položenou vedle na stole a pak záplatu silou přitlačit na místo, lepidlo na lepidlo.

Takhle jsem to opakoval po pár hodinách na obou místech. Ovšem ještě večer vypadalo lepidlo chatrně, až teprve druhý den to bylo dobré. Draka jsem nafoukl, no a paráda. Vzduch u první záplaty sice trochu unikal, ale když jsem si sedl, drak vydržel. A vydržel mnohem víc.

5. Druhý drak

Starý drak byl i přes pracné opravy znovu už tak zničený, že k jeho opravení bylo znovu potřeba pořádné lepidlo. Ale je zima, s tím jsem musel počkat na jaro. Až bude teplo a já budu moct ven, protože ředidlo z lepidla z pokoje v zimě nevyvětrám a venku je teď na lepení moc zima. Párkrát jsem to nevydržel a trhlinu ve sváru přelepil obyčejnou širokou lepenkou jen tak, aby to vydrželo aspoň chvilku, než se stihnu udělat. Fungovalo to, dvakrát.

Už to tak nějak k tomu spělo, koupím si nového, řekl jsem si. Nedávno jsem objevil obchod, kde ho měli ještě stále na skladě. Abych se měl na co těšit, chtěl jsem si objednat ještě něco. Netušil jsem co, koukal a procházel stránky plné všech možných hraček, a nemohl si nic vybrat. Nic mě nezaujalo. Už několikrát jsem přemýšlel nad klasickou černou velrybou, ale stejně jsem se neodhodlal, pořád mě tolik neláká. Dlouho jsem však koukal na známého malého fialového dráčka, líbil se mi. Sice jsem netušil, jak to s ním půjde, když vypadá jak vypadá, ale nakonec jsem ho vzal a docela jsem se na něj i těšil.

Vlastně je docela hezký. Je dobré, jak je malý, že ho zvládnu nafouknout rychle a přitom to není až tak malá hračka. S velkým drakem jsem musel počkat, až budu delší dobu sám.

Když byl konečně čas, nafouknul jsem elektrickou pumpou nového velkého draka. Byl stejně přes půl pokoje, já ho držel v rukou na klíně a objímal za krkem. Jaká je to nádhera, když vzduch nikde neuniká. Pečlivě jsem ho začal zkoumat a prohlížel každé zákoutí na jeho polyvinylovém těle. Našel jsem několik drobných míst, kde chyběla barva v potisku a pár oděrek, zřejmě vzniklých při ukládání do krabice.

Starý drak je zabalený na skříni tak, aby nebyl vidět a nový zaujal jeho předchozí místo pod skříní. Teď si představuji, že jednou až bude zase čas, nafouknu je oba, postavím na zem vedle sebe a budu se dívat jak vypadají. Vše zdokumentuji foťákem z co nejpůsobivějších úhlů, aby ten okamžik zůstal. Chce to ale opravit starého draka. Aby to zase nebylo jako minule, kdy jsem ho při focení musel neustále dofukovat a rychle fotit, dokud aspoň trochu držel tvar, aby na těch fotkách vypadal rozumně. Pracně opravený svár byl už tehdy znovu roztržený a páska ho moc dobře neutěsnila.

Za pár měsíců

Už mi to začíná docházet, čím víc jsem sám, tím víc času trávím s hračkami. Když jsem trávil čas ve škole s kamarády, neměl jsem čas na to myslet, ale teď, co jsem po osmi letech vyšel ze školy jako úplně jiný člověk a zabořil se do života mezi úplně jiné lidi, než jsem znával, zůstávám zase sám. Tolik let mi trvalo, než jsem se vyškrábal ze dna takřka k vrcholu třídního kolektivu a teď jsem zase sám. Mí přátelé jsou podobní jako já, a tak se stejně jako já povětšinou neozvou, čest výjimkám.. Zase zůstávám sám se svou hlavou a s nechutí pěstovat kontakt s lidmi. Ten totiž, pokud se nepěstuje a člověk se mu dostatečně nevěnuje, tak velice rychle zaniká. Všechno, co mi způsobuje stres zaniká..

6. Nejkrásnější okamžiky

Je to pár měsíců, co jsem získal zatím snad jednu z nejhezčích hraček, co doma mám. Objevil jsem ji na jednom videu a pak na fotce, byla to novinka téhož roku, prostě hračka, co jde normálně do obchodů. Díval jsem se na tu fotku znovu a znovu. Nádherný zelený drak s náznakem křídel a zajímavým výrazem tváře. Učaroval mě natolik, že jsem začal pátrat, jak ho sehnat. Naštěstí to výjimečně nebyl takový problém a jedno středeční dopoledne, když se ozval zvonek jsem vyběhl pro zásilku a v další minutě jsem si s neuvěřitelnou radostí přinesl balík.

Začal jsem s rozbalováním, bylo to ještě v zimě, vinyl byl úplně ztvrdlý a z balíku táhla zima. Opatrně jsem ho tedy postupně rozložil na teplá kamna, aby se materiál trochu ohřál a nehrozilo jeho poškození při nafouknutí. U těch dnešních materiálů musí člověk dávat pozor, provozní teplota je asi nad 25°C a pod 10°C se snad prý ani nesmí nafouknout. Je pravda, že sváry se trhají většinou při nižší teplotě, při vyšší je hmota měkčí a pnutí ve svárech se při zatížení lépe rozloží a hračka více vydrží.

Když jsem usoudil, že to stačí, začal jsem s nafukováním. Našel jsem tři ventily, dva z nich standartně v předních nožkách, které zde byly ale poměrně malé, zvláštní rozdělení objemu komor, říkám si.

Použil jsem elektrickou pumpu, začal nožkama a hned poté se díval jak se zvětšuje tělo.

Byl nádherný. Tlustý zelený materiál, poměrně málo barevně potisknutých ploch. Tělo bylo větší než u mých dvou draků staršího typu, konstrukce svárů vypadala mnohem bytelněji.

Po nafouknutí jsem jen v úžasu seděl na zemi a díval se na jeho úžasné zelené tělo, oranžový šupinový potisk na břiše a na roztomilou kombinaci malých křídel a dvou výčnělků na hlavě. Konečně je napadlo vytvořit na obličeji hračky něco jiného než samolibý úsměv a to je snad největší přínos. Dává to úplně jiný pocit. Takový zvláštní, tajemný pocit neuvěřitelnosti.

Časem mě tahle atmosféra vyladila do natolik romantického rozpoložení, že jsem na drakovi trávil hodiny v pololeže, čtením mých, již několikrát přečtených, nejlepších a pro mě stejně neuvěřitelných sedmi knih.

Bylo to nádherné, draka jsem umístil ocasem k okraji postele a sedl si na něj tak, že jeho ocas mi měkce podpíral záda a nohy jsem mu přitom mohl dát buď na jeho přední, nebo kolem krku. Bylo to nejen neuvěřitelně krásné, ale i poměrně pohodlné trávení tak výjimečného času.

Ovšem, když jsem vedle něho nafoukl mého staršího draka, musel jsem uznat, že starší svým pestrým, nekompromisním provedením doslova září barvami a veselou náladou. S ním si hraju mnohem radši, co se toho týče. I ty barvy dokážou hodně.

Zvláště úplně první drak je po posledních opravách v mimořádné kondici a jen pohled na něj vzbuzuje neodolatelnou sílu, co působí na těch nejsprávnějších místech. Tři dlouhé záplaty přes sváry konečně drží perfektně. Posadím se dozadu před první hrb jeho těla. Zabořím se hluboko do měkkého, teplého materiálu a rukama objímám napnuté, tuhé tělo před sebou. Je to neuvěřitelný pocit.

Hodně často, když si jentak při práci vzpomenu na nafukovací hračky, mi přijde, že je to jako úplně jiný svět. Zvlášť po tom, co uplyne několik dnů normálního života bez kontaktu s jedinou hračkou, mi to přijde obzvlášť neuvěřitelné. Neuvěřitelný svět, svět mimo realitu. Všechno, co se nafukovacích hraček týká, je jako sluncem zalitá krajina. Krajina, kde je všechno pro tebe, kde jsou všichni s tebou. Je to jako sen, jako sen o tajemství, o světě, o kterém nikdo neví a přitom je skutečný. Sen, ze kterého se neprobudíš a nezjistíš, že co bylo už neexistuje, že žádné hračky doma nemáš.

Je v tom mnohem víc. Je to svět, kde se najdeš. Je to koníček, relax, styl. Je to tajemství a kus tvého života.

Takže hračkám, všem a drakům zdar!!