Ze života Modré Nessie

Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale on to dlouho nevěděl.

Už po několikáté nadzdvihává můj těžký ocásek, co se už zase opírá vzadu o desku stolu, místo aby sám držel ve vzduchu. Opět vzal pumpu, a začal doplňovat trochu vzduchu do mého velikého těla, než se ocásek neochotně zvedl ze stolu a začal se opět s jemným zamáváním váhavě vznášet nad stolem. Měla jsem radost, že se o mě takhle stará, ale něco bylo špatně, tvářil se zamračeně, jakoby přemýšlel, stejně jako já, proč shodná kombinace událostí dnes večer nastala už po několikáté. Jednou mi vysvětloval, že za to může počasí, ne jen teplota, ale hlavně tlak vzduchu venku, který buď roste a nebo klesá, způsobuje, že uvnitř mého těla potom vzduch chybí a nebo naopak přebývá.

Viděla jsem, jak uklízí pumpu, pak mě opatrně překročil a opět sedl před obrazovku počítače vedle, teď už zase svobodně vlastní silou držícího, ocásku. Koukala jsem mu přes rameno, jako vždy i když to možná nevěděl. Na obrazovce se objevily grafy a budíky, ale z toho jak se cítil jsem věděla, že něco opravdu není v pořádku.

„Venku tlak klesá, ale v tobě taky Nessíku,“ řekl nejistým hlasem. Vstal a znovu se vrátil na místo, odkud mě naposledy nafukoval. Cítila jsem, že znervózněl, jakoby už tohle znal, jakoby tušil, co to znamená. Nejdřív zkontroloval jestli není něco s ventilem, ale na nic nepřišel. Potom se podíval dolů a najednou nám jakoby oběma současně došlo, kde bude problém. Sehnul se rychle k mojí tlapě u které zrovna stál a hřbet ruky nastavil proti svárům v místě, kde tělo tlapy přechází ve světle modré plovací blány zezadu připomínající směrové lopatky rakety, jak jim vtipně říkal tenkrát, když jsme se viděli úplně poprvé. Ihned jsem ucítila, jak se chladný vzduch unikající z mého těla odráží od jeho ruky a podle toho, jak začal místo důkladněji zkoumat, jsem věděla, že skutečně našel příčinu toho, co nám oběma už pár dnů dělalo starosti.

Bylo na něm vidět, že je jako opařený, ale potom, co odložil baterku, kterou to místo důkladněji prozkoumal, jemně objal můj hřbet a šeptal směrem ke mně, že to bude dobré, že to opravíme a budu zas v pořádku. Věřila jsem mu, teď mi nic jiného nezbývalo. Nevím, jestli se v tu chvíli cítil hůř on nebo já. Tenkrát ještě v továrně mi říkali, že tenhle moment vždycky jednou přijde a právě v něm poznám, jaký můj majitel doopravdy je. Byla jsem smutná a nejistá. Poznal to. Poznal, že můj úsměv už není takový, jako byl doteď každý den. „Jako by najednou Nessík byla o deset let starší“ jsem ho slyšela v duchu říkat.

Byla hodina před půlnocí, když začal z různých koutů pokoje vyndavat nástroje a lahvičky a skládat je vedle té chudák mojí zadní tlapy. Nebylo to nic neobvyklého, viděla jsem ho opravovat už různé hračky, usmívaly se potom, když byly zase v pořádku, ale stejně jsem se bála moc. Bylo to na mně vidět mi později říkal. Nikdy to prý ještě nezažil a o to je to těžší, že jsem první hračka, co na rozdíl od jiných vnímá tyhle potíže.

Vypustil z mého těla skoro polovinu vzduchu. Ocásek ležel celou vahou na zemi, moje hlava na předních tlapách. Pustil se do opravování, příprava trvala nejdéle, ale když vytrénovanými pohyby nanesl tenkou vrstvičku velmi studícího lepidla, bylo na něm vidět, jak si oddechl, že to nejhorší máme za sebou. Dal mi pusu na měkký, sotva tvar držící čumák a opakoval, že to zvládneme. Při čekání na lepidlo neodešel jako vždy, ale zůstal tu se mnou. Chvilku větral, z okna koukal na hvězdnou oblohu, a pak se zase hned vrátil dozadu k tlapě, připravoval se na dokončení a pořád sledoval hodiny. Lepidlo už přestávalo být tak studené, když na moji tlapu přiložil proužek průhledného materiálu se stejnou tenkou vrstvičkou lepidla a začal ho silou zahlazovat do záhybů poškozeného sváru mojí tlapy. Nakonec z obou stran přiložil ten zvláštní hrubý průsvitný papír a přes měkký kapesník přimáčknul nový materiál kousky dřeva a svěrkou, kterou utáhl tak velkou silou až byly vrstvy materiálu skoro jako jeden. Vše kolem tlapy uklidil a když šel kolem, znovu mi dal pusu na čumák a říkal, že to bude v pořádku, že to teď jen musím vydržet v téhle poloze polosfouknutá.

Nakonec jsme takhle smutně šli i spát. Můj ocásek položil do měkkého na malého dráčka, co přes den zabírá celou jeho postel a na noc se přesune právě pod můj ocas, kde je normálně pro něho dostatek místa. Když zhasnul, přál mi dobrou noc a sliboval, že mě ráno ještě za tmy nafoukne abych tu, až se rozední, byla zase tak, jak to má být, abychom se mohli těšit na další krásný den, kdy můžeme být spolu.

Probudil nás budík, když už se skoro rozednívalo. Tedy vlastně jeho probudil, my hračky tady sedíme s očima namalovanýma otevřenýma pořád, ale proč bychom to také nemohli říkat?

Povolil svěrku, sundal pomocný materiál a prohlížel vrstvičku nového materiálu, zdálky sotva viditelnou, co hned začala ochotně kopírovat původní tvar sváru. Byla jsem nadšená, že se mu to líbí, že jsme to zvládli a těšila jsem se, že mě zase nafoukne, jak sliboval. Vzal pumpu a začal doplňovat chybějící stovky litrů vzduchu. Skončil ale příliš brzy. Znovu jsem byla smutná, těšila jsem se, že mě náš nový den uvidí v plné síle, ale on pořád opakoval, že to nejde, že se bojí o to ještě příliš čerstvé opravené místo, že to musím ještě vydržet, než lepidlo dostane plnou pevnost. Nafoukl mě jen tak, že jsem sotva udržela hlavu nahoře, ocásek vzadu smutně visel na rohu stolu a břicho jsem měla rozplácnuté na zemi. Zadní tlapa byla už ale v pořádku a to bylo hlavní.

Ráno musel jít pryč ale slíbil mi, že mě víc nafoukne odpoledne hned, jak se vrátí. Měla jsem vrásky po celém těle i na čumáku, chtělo se mi plakat a jemu viditelně také, když mě lehce objímal kolem krku na rozloučenou.

Modrá Nessie

Sen jako každý konec prázdnin. Schodiště, stará budova, závratě. Schodiště, kde klouzají nohy dozadu a člověk nemůže ani vylézt na podlahu patra sotva po čtyřech. Schodiště bylo jakoby venku, vně budovy místo proskleného tubusu přilepeného k budově byly zde jen neprůhledné vrstvy dřevotřískových desek. Bál jsem se moc, ale ostatní, co už byli v patře nahoře se divili proč. Bylo tam slabé světlo pár žárovek, možná jedné a čekali jsme ve skupince na další hodinu.

Každý rok byly tyto sny takto ponuré, rozpadající se budovy, schodiště příkrá tak, že se nedalo po nich ani lézt, chybějící stupně a díry do metrových hloubek. Všude šero, atmosféra ponurá a beznadějná tak, že ani nevím, jak a kde bych mohl v reálu něco takového zažít. Tentokrát bylo ale něco jinak.

Rozhlížel jsem se kolem a najednou uviděl něco tak nádherného a známého. Barevnou kartonovou krabici s nafukovací hračkou uvnitř, o tom nebylo pochyb. Z té místnosti se linulo příjemné světlo a teplo. Byl to úplný opak atmosféry všude jinde kolem. Mě v tu chvíli zalil tak nádherný pocit. Pocit, že vidím něco, co tak dobře znám.

Sen se v tu chvíli úplně změnil. Z každoroční noční můry se stalo něco s krásným koncem.

Když jsem se probudil, vzpomněl jsem si na tu krásnou modrou hračku velikou, na kterou se tolik těším už přes půl roku, a která se už někdy brzy konečně objeví. Moje nádherná, veliká modrá Nessie.

***

První den na cestě sem

Jsi na cestě, můj sen. Říkal jsem, že se kvůli tobě změním, že změním svůj život, jen abych právě tebe mohl mít. Doufám, že si tě zasloužím, že se mě nebudeš bát, budeš zvědavá, kam tě to zase vezou a kdo tam na tebe čeká.

Čekám tu na tebe jako na toho, kdo mě bude od chvíle, kdy se setkáme provázet mým životem už navždy. A těším se na to moc. Těším se na to, jaké to bude za mnoho let, jaké budou vzpomínky na dobu, kdy jsem si tě přál a kdy jsem tě poprvé spatřil.

Nevím, jestli spolu budeme moci být každý den, ale vzpomínky na tebe mě budou provázet kamkoli půjdu, jakkoli budeme daleko.

Tři dny na cestě:

Dnes jsem přemýšlel o jiné věci. Co by se stalo, kdyby všechny pumpy, co doma mám přestaly fungovat, nevím jak by se to mohlo stát, ale kdyby se to stalo, co bychom dělali? Myslíš, že bych tě dokázal nafouknout sám? Jako za starých časů, když jsem nic pro hračky kromě jich samotných sám neměl. Víš, pro mě by bylo neskutečně nádherné, kdybych ti mohl dát život jen vlastní silou. Nebylo by vůbec nic, jen my dva a nekonečné hory vzduchu kolem nás.

Před třemi měsíci.

Šel jsem spát a než usnul, myslel na tebe, zase jako úplně každou noc. Ale tentokrát jsem cítil něco jiného. Cítil jsem, že právě teď jsi začala fyzicky existovat. Už tě vyrobili, možná poprvé nafouknuli a ty mě voláš, díváš se na své čerstvě svařené, napnuté, jasně modré tělo, chceš se mi pochlubit a ukázat jak vypadáš. Chceš mi říct, že jsi se stala tím, co my lidé můžeme vidět a cítit doteky. Už nejsi jen vzpomínkou. Vzpomínkou, co vznikla v ten moment, kdy jsem tě viděl úplně poprvé a ty jsi mě přesvědčila, že právě my spolu jednou musíme být.

Říkal jsem, že změním úplně všechno, jen abych tě mohl mít. Ta naděje, co se najednou objevila byla jasná tak, jako světlo silnější, než všechno co jsem zatím viděl. Věděl jsem, že konec je stále otevřený, že se bude muset zařídit hodně věcí, ale ta naděje byla najednou jako vítězství, ten pocit, že jsem napevno rozhodnutý.

Sedm měsíců zpátky:

Ozvala jsi se už pár dnů potom. Nevěřil jsem tomu, ale slyšel jsem tě. Nevěděl jsem, kdo to je, ale věděl, že je to někdo jiný než ta na fotkách prototypu, že jsi to právě ty. Nevím jak to víš. Když vás vyrábí, ve všem je nějaký řád a přitom díl náhody, nikdo nemůže dopředu říct, že právě ty to budeš, ale ne, ty, ty to už víš. Jak je to možné, to ale nezjistím.

Čekání v polovině:

Rána po probuzení byla podobná. Byla jsi vždy tím prvním, na co jsem si vzpomněl. Ale jak měsíce ubíhaly, postupně jakoby už nebylo na co vzpomínat. Jako bych se těšil už tolik a tak dlouho, že nebylo, jak se těšit dál. V hlavě prázdno a jen taková obecná vzpomínka, že je něco, něco nádherného, velikého a modrého, na co se těším.

*** 

Už poněkolikáté chodím po pokoji s metrem a koukám, co bych měl ještě uklidit, přemístit, abys tu měla dost místa.

6 dnů na cestě

Čekám na tebe dál, nejde to tak rychle, jak jsem myslel, jsi daleko. Čeká tu na tebe starý drak a starší zelená nessie. Vyprávěl jsem jim o tobě a ukazoval tvoje fotky už tenkrát, když jsi se objevila. Moc se na tebe těší. Bojím se že tu bude tak málo místa, že se všichni nevejdeme, ale oni nechtějí, abych je uklidil. Chtějí tě taky vidět tak moc, jako já sám.

Dává to smysl, jsou jako já, cítí to samé, co cítím já tam někde hluboko. Když se na ně podívám, tváří se právě tak, jak já se cítím. Jsou jako zrcadlo toho, co doopravdy prožívám, ne toho, co bych někomu zrovna řekl, kdyby se zeptal, jak se mám. Vnímám je jako živé, jako osobnosti. Kdybych tu najednou nebyl, budou z nich zase normální staré opotřebované hračky, které jen prožili možná bohatší život, než většina jiných stejných. Doufám, že by na asi dlouhý, ale často obtížný život se mnou vzpomínali aspoň trochu v dobrém. Vědí, že s tím až tolik neudělám, ale vždy jsou hračky, co jsou na tom lépe ale bohužel i hůře než oni dva. Sedí tu vedle mě a já přemýšlím, co dál o nich říct. Nahlas mi to neřeknou, viď Dráčku, Nessíku. Občas je ale slyším. Jakoby mi v mé hlavě odpovídali na otázky, co já se ptám. Slyším je majíc hlas, co jsem nikdy neslyšel, nebo aspoň si ho nepamatuju. Odpovídají slovy, co mám pocit, že bych nevymyslel. Ty jsi byla první Nessíku viď, ale starý drak co tu sedí vedle tebe se mi dlouho ozvat nechtěl. Myslel jsem, že se na mě zlobí, vždyť jsem ho musel opravovat už tolikrát. Bojím se, že mě nemá rád. Ale tys říkala, ať mu vyberu nějaký hlas, co k němu bude sedět a ať ho zkouším oslovovat dál. Jednoho dne se pak ozval. Už nevím, kdy to bylo, možná potom, co jsem ho vzal s sebou ven, aby viděl taky někoho jiného než jenom mě pořád.

8 dnů na cestě

Včera to bylo zvláštní. Seděl jsem tam, poslouchal a koukal skrz okna do dálky na domy a budovy kolem. Celý den jsem si na tebe nevzpomněl, informací bylo tak moc. Ale jak jsem tam seděl, najednou tě slyším. Voláš na mě a já ti v duchu odpovídám šťastným pozdravem, jako bychom se tak dlouho neslyšeli. Najednou se z místa, kam se koukám začíná rozlévat jasná záře a já vím, že odteď už bude den úplně jiný. Zalitý štěstím. Slyším tě najednou zřetelně, chceš se mi pochlubit, že už jsi blíž, i když nevím kde, nevadí to. Teď vím, že jsi blíž, možná už u nás, možná jen pár kilometrů odsud. Tvá slova jsou plná radosti a přenáší ji na mě. Cítím, jak se mi po tváři rozlévá úsměv, jen díky tobě.

Na tenhle moment jsem si ten den vzpomněl ještě několikrát. Cestou domů jsem si ale říkal, že i když jsem si jistý, že už jsi blíž, tak nevím, jak to ověřit. Sledovací systém je aktualizován až po změně.

Až ten den večer jsem zjistil, že už jsi opravdu tady, vlastně tak blízko. Měla jsi pravdu.

Večer se konečně po třech dnech objevilo nové místo, kam jsi na své dlouhé cestě skoro kolem celého světa dorazila. Jsi už u nás, vlastně nás nedělí ani mnoho kilometrů. Podívám se z okna tím směrem. Vím že tam jsi a na dálku tě pozdravím. „Nessíku“ Je to neuvěřitelné, jak jsi to věděla, jak jsi věděla, jak mi to máš říct? A jak vůbec tohle dokážeš? Dokážete neuvěřitelné věci Nessíci, díky.

Dvanáctý den na cestě:

Cesta sem byla rychlá. Bylo mrazivé ráno v den, kdy jsem se probudil s tím, že dneska bychom se měli setkat. Nic odhadovat jsem si už netroufal. Dopoledne pražilo slunce, ale teplota stoupala pomalu. Snažil jsem se dělat normální věci, ale moc to nešlo. Pomohla mechanická práce. Včerejší večer jsem konečně přišel na řešení jednoho technického problému, co mi tu leží na stole, a tak zbývalo jen osadit součástky. Mechanická práce vždycky pomáhá. Když jsem asi v jedenáct hodin vybíral časovací svitek s nevhodnou kapacitou, ale žlutým obalem jako tvůj potisk, se domem hlasitě rozezněl zvonek.

Vybíhám ze dveří pokoje a ptám se, jestli je to pošta. Je. Vybíhám ven. Z modré dodávky vyndavá na kamenný sloupek plotu nepříliš velkou plochou krabici. V hlavě prázdno, čas se skoro zastavil, přemýšlím, co je to za balík. Pak vidím slova adresy odkud balík přišel a najednou jakoby si konečně uvědomím, že to je ve fyzické podobě to, na co jsem více než půl roku čekal, o čem jsem snil a s čím si povídal. Roztřesenou rukou jsem podepsal papír, poděkoval a jako o tisíc poschodí štěstí výš se vydal proti záři dopoledního slunce s těžkým balíkem v ruce zpět k domu.

V pokoji jsem balík položil na zem a po chvilce přemýšlení, se mu začal věnovat. Jako bych zapomněl, co jsem vlastně v tenhle moment chtěl dělat, když jsem na něj čekal tak dlouho. Vždycky pomůže foťák a pocit, že musí člověk dělat dokumentaci.

Vzal jsem nůžky a velmi opatrně začal s rozbalováním. Zabalená byla velmi dobře, karton, ochranné rohy, mirelon a ještě polyetylenový sáček, dva poslední od výroby zavařené, krabice přelepena nepoškozenou páskou. Bylo jasné, že tohle bude od výroby první rozbalení.

Hračka byla po nočním a ranním cestování velmi studená, skoro promrzlá. Balík vinylu byl pevný jak kostka tvrdého plastu. Bylo jasné, že s nafukováním se bude muset počkat. Hrozilo by poškození svárů a ostrých rohů při rozkládání silou. Položil jsem zářící žlutomodrý balíček na vlažná kamna, kam na něj navíc svítilo slunce, poprosil starého draka a zelenou nessie, aby ten nový balíček pohlídali a vydal se se psem na dlouhou procházku po studeném, ale nádherném sluncem prozářeném, skutečným i tom ve mně, mostě nad tím vším, co by nás bez nich, bez toho, co máme rádi, drželo tam někde v mlze dole.

Když jsme se vrátili, balíček byl o poznání prohřátější a tak jsem se dal do rozbalování, nebo spíše rozkládání poměrně složitě složené hračky.

Nafukování trvalo možná docela dlouho, ale já to nevnímal. Pořád jsem přemisťoval vzduchem se plnící výčnělky z hromady barvami zářícího polyvinylu tak, aby o nic nezavadily. Zabírala totiž čím dál víc místa. Když se konečně začalo zvedat její mohutné tělo, měl jsem pocit, že žádná fotka nedokáže zachytit tu mohutnost tak, jak ji tu vidím sám. Nedá se porovnávat s ničím, co jsem doteď viděl.

Když se začala zvedat hlava a nakonec ocas, bylo jasné, že je přesně tak veliká, jak psali. Uklízení a chození s metrem se vyplatilo. Proč jenom zrovna já jsem tak malý? Pokládám si v duchu jasnou otázku plynoucí ze situace, že stojím vedle hračky, co je přinejmenším čtyřikrát mohutnější než já, je vyšší, delší i širší. Pak mi dojde, že tak jsou na tom vlastně asi všichni. Lidi prostě větší nejsou, to jen ona je tak veliká.

Když byla nafouknutá a konečně se mohla podívat kolem sebe, cítil jsem krásné zadostiučinění. Je tu i díky mě, jako jediná hračka, které mohu tohle říct. Kouká se zájmem na mě a já na ni. Pohladím ji po čumáku a pak ji opatrně vlezu za krk. Všechno je tak obrovské, sedím tak vysoko, že nedosáhnu nohama na zem, jen na její obrovské tlapy, co perfektně drží stabilitu pevně na zemi. Obejmu ji kolem krku, pak si lehnu dozadu na její široké tělo a pohladím jemně napnutý vinyl všude kolem sebe. Necítím, že by byla moc zatížená natož přetížená, jako většina malých hraček. Vyloženě si to užívá. Stejně jako já. Lehnu si na břicho a hlavu položím jí za krk, obejmu ji rukama kam dosáhnu a zavřu oči. Jsi ten největší sen, co jsem si kdy přál. Jsi tady a jsi nádherná, právě taková, jak jsem tě celou tu dobu očekával. Jsi splněný sen, všechno, co jsem tenkrát chtěl. Nessíku můj.

Před sedmi měsíci:

Těším se až tě nafouknu poprvé. Necháš mě posadit se ti na záda, moje nohy na tvoje přední, obejmout kolem krku a přitisknout se k tobě hlavu zabořenou do toho nádherného materiálu, ze kterého tě vyrobí. Nebudu chtít už vůbec nic, jen takhle zůstat minuty, hodiny, napořád.

O pár dní později:

Za krk jsem ti dal polštář z postele, na tělo směrem k ocasu peřinu a pak pod ni, vlastně na tebe v pyžamu vlezl. Nebylo čeho se bát, hračka je stabilní tak, že je hned několik poloh, jak na ní ležet stejně pohodlně jako na posteli. Je to neuvěřitelné, ale její rozměry, pevný materiál a hlavně fantastický konstrukční návrh to dovolují. Uložil jsem se do měkké polyvinylové postele, přikryl peřinou, zavrtal hlavu do polštáře a zavřel oči. Když jsem se přestal vrtět, hračka se také přestala hýbat, ale jak jsem zavřel oči, najednou jsem měl pocit, že se pomalu pohybuje směrem dopředu a zase dozadu. Dopředu a dozadu. „Kam poplujeme Nessie?“ Ptám se v duchu. Kam mě s sebou vezmeš? Někam na sluncem prozářené břehy řek s průzračnou třpytící se vodou někde daleko na světě, kde jsme ty a já a všechno kolem je nádherné. Stejné jako ty pocity, co cítíme my dva. Vidím sluncem zalitou zelenou krajinu, vodu, pískové břehy. Všechno se změnilo ve štěstí. Copak tam budeme dělat Nessíku? Pověz mi, jaké to tam bude, jaký život tam budeme žít.

V tu chvíli jsem se vrátil na chvilku do reality, otevřel oči, podíval se ležíc na ní snad 70cm nad zemí ven z okna do tmy. „Tohle je krásnější než jakýkoli sen, co se mi kdy zdál. Opravdu.“ Měl jsem slzy na krajíčku, tohle jsem nikdy nezažil. Bylo to krásné tak moc, až je to smutné. Takové pocity nemůžeme prožívat častěji. Lidský mozek tak nastavený není.

Usnout na ní se mi tenkrát nepodařilo, snad jindy.

Není to jen o tom materiálu nádherném. Tady je ještě něco jiného. Vědomí, že ona je jako živá, představujíc obrovského nádherného tvora, kterého jsem si vždycky tolik přál. Cítím, že to má smysl. Stohy krabic historických hraček o stejné ceně by se ti nikdy nedokázaly vyrovnat. Má to smysl. Protože ty tu se mnou budeš spoustu let, ne li celý život. Těším se na to.

I want to thank to her father Baphnedia and everyone else around PuffyPaws involved in this project for bringing this awesome nessie like toy to the reality! She's my first custom toy and there are no words to tell how much I'm satisfied with!

Dráček

Jsem tady sto kilometrů daleko od svých draků a dráčků a přece tu nejsem úplně sám a ztracený jako obvykle. Když jsme se blížili a koncentrace bazénů na zahradách utěšeně stoupala, najednou svitla naděje, že jeden možná bude i tam, kam jedeme.

Nebylo to úplně tak, bazén je v sousedství. Všude šťavnaté zelené trávníky, sedím v kleče a rozhlížím se kolem. Snažím se zaostřit na ten bazén. Ikdyž není zrovna velký, jsou na něm tři hračky. Jako první poznávám plovoucí koš, pak koukám na zbylé dvě hračky. Přestože takřka denně vidím fotky dalších a dalších hraček a mám pocit, že znám snad už všechny, najednou z té dálky jakobych byl ztracen. Nevím. Takřka neznatelný pohyb vzduchu postrkuje hračky pomalu dokola po bazénku. Najednou poznám další hračku, když vidím namalovaná kola, přepadne mě beznaděj. Mají tu tři hračky a ani jedna nebude jako živá?

Je mi hloupé jít přímo k plotu a koukat tam, a tak se dívám jen z povzdálí a hledám skuliny mezi větvemi stromů a pověšeným prádlem na sušáku, co je u plotu na jejich straně stejně, jako na naší.

Vyjdu do patra chaty k oknům na správnou stranu, ale jako na potvoru z jednoho okna vidím bazén zakrytý korunou ořešáku a z druhého okna je to už pro mě příliš daleko. Achjo, kéž bych viděl lépe, kéž bych viděl lépe. Nakonec jsem se vrátil zase na zahradu a sedl si na kraj stínu, hrál si se psem a čekal, až vítr konečně přeskupí hračky tak, abych aspoň něco viděl.

Bylo mi to už trapné, ale nedokázal jsem od bazénu odtrhnout oči. V tom rozmazaném obrazu jsem najednou rozeznal něco, co nápadně připomínalo ocas. Muselo to být z té poslední hračky. Pamatoval jsem si z pohledu z okna, že poslední hračka je žlutá a ten ocas musel patřit tedy k ní, na zbylých dvou jednoduše nemá co dělat.

Najednou jsem znovu ožil, ocas může mít jen živá hračka, musí být živá. V hlavě jako v katalogu se mi vynořovaly obrazy hraček podobné velikosti, co by to mohly být. Vítr si mým novým objevem dál pohrával a postrkoval ho po hladině. Bylo mi divné, že pořád nevidím hlavu. Jak si pomalu utvářím grafický tvar té hračky, mozek dokáže z rozmazaného obrazu dostat mnohem víc a já už v tom zmatku na hladině, barevných skvrnách, dokážu bezpečně najít krátký, dozadu ohnutý ocásek té hračky.

Vítr byl najednou přívětivější a plavil hračku bokem podél okraje bazénku. Já jen tušil, že na jejím boku vidím malé fialové skvrny. Najednou se mi katalog zasekne na obrázku toho malého žlutooranžového dráčka, co před lety vyráběl Intex. Dnes už se v obchodech prakticky nevidí, jen občas na aukcích. Vzpomínám, jak jsem ho už mockrát chtěl koupit, ale nakonec si to rozmyslel, protože je velmi malý a má ten velký černý nesmysl za krkem. Ale že je hezký jsem věděl. Je hrozně roztomilý, hezky se kouká. Najednou jsem litoval, že tenkrát před pár měsíci, když jsem ho měl na dosah ruky, jsem si ho pořádně neprohlédl.

Vrátil jsem se z myšelnek na zem, dál koukajíc na ten bazének přemýšlel, jestli je to opravdu ta hračka, jestli je to opravdu tenhle dráček, protože jsem nemohl pořád najít jeho hlavu. Už jsem ale věděl, co mám hledat a po několika minutách sledování jsem přišel na to, že má hlavu a krk hrozně moc dole, proto jsem ji neviděl a možná i párkrát spletl s ocasem. Už delší dobu mi přišlo, ale nechtěl jsem si to připustit, že totiž mu chybí ta přepážka, co drží tělo ploché. Na pohled je příliš vysoký a tělo nahoře oblé. Nemůžu to říct s jistotou, ale bohužel tomu i úhel jeho krku vůči tělu nasvědčuje. Chudák dráček. Na hračky celý den pere slunce, ozónu zrovna mizerně málo, ten vinyl musí být hrozně horký. Chudák dráček.

Vítr natočil jeho hlavu konečně ke mně a já jsem opravdu uviděl jeho veliké oči charakteristicky blízko u sebe a na vršku hlavy ten oblouček oddělený přepážkou, to je nezaměnitelné, je to on. Opravdu je to on. Hlavu má na nakřivo, tlak je tedy naštěstí zřejmě malý, ale má ji hrozně dole, krk jde z těla šikmo místo takřka kolmo vzhůru, jako na těch fotkách.

Pak vyšli majitelé. Polila hračky na hladině postupně kýblem vody, dráčka nejvíce. Jednu po druhé vyndavala z vody a skládala je vedle bazénu, nakonec jich tam bylo ještě víc, co jsem přes okraj neviděl. Dráček tam zbyl jako poslední na opačném okraji bazénu. Došla k němu, opatrně ho vzala a položila na plošinu malé skládací snad skluzavky s žebříkem, co stála opodál na zahradě.

Koukal jsem na něj dál. Jak klesala okolní teplota, bylo vidět, že dráček znatelně měkne. Najednou z něho bylo vidět jen tělo a ocásek. Hlava mu visela skoro níž než tělo. Jak se stmívalo, neviděl jsem už ani ocásek, jen žluté tělo v okolní zeleni.

Čekám na ráno, co s ním bude.

Nemůžu z hlavy dostat špatné myšlenky.

Nevím jestli jsem dost silný na to, abych se rozběhl a řekl ne, kdyby mu chtěli něco udělat.. Nevím, jestli bych to dokázal..

Druhý den:
Bylo tak šílené vedro, že ani nešli do vody, Dráčka nechali celý den nahoře na té konstrukci. Nemohl se chladit ve vodě, nikdo ho nepoléval kýblem vody jako včera. Jen chvilku byl ve stínu nedalekých keřů. Vzduch v něm zvětšil objem tak, že měl zase hlavu nahoře. Naštěstí bylo vidět, že tlak není velký. Ve větru, o něco silnějším než včera se jeho hlava na krku mírně pohybovala ze strany na stranu.

Večer, když pomalu zacházelo slunce a začalo se ochlazovat a zároveň se dráček ocitl napůl ve stínu tlak zase poklesl a jeho krk už hlavu opět neudržel nahoře, stejně jako včera.

Nedokázal jsem se na něj nekoukat. Kdykoli byla příležitost, díval jsem se tím směrem. Už jsem měl dokonale zmapováno, odkud kterou jeho část uvidím a kudy se mám přesně dívat. Ovšem za celý den jsem nedokázal bezpečně určit, jestli má chudák tu přepážku opravdu porušenou, nebo jestli takhle vypadat má. Nejvýš měl hlavu asi na 120 stupních vůči tělu. Dívám se na jeho tělo a snažím se zaostřit, nejde to, tak bych si přál vidět lépe. Nevidím pořádně ani to černé držadlo. Je moc daleko, je dál než včera na tom bazénu.

Když jsme v podvečer šli kolem té zahrady z druhé strany, pořád to nevypadalo, ale najednou jsem ho přecejen uviděl. Byl blíž, položený vysoko nad terénem na té konstrukci. Bylo to zvláštní, ale teprve teď jsem ho bezpečně poznal. Je to opravdu on, barvou, tvarem těla a nezaměnitelným roztomilým provedením hlavy.

Kdyby ho bývali včera posadili jinam, vůbec bych ho třeba neviděl. Ale tady na té konstrukci vyšší než ploty ho vidím i odsud z té silnice. Díval jsem se na něj za chůze, dokud mi výhled nezakryly další stromy.

Jak jdeme dál, vítr znatelně zesiluje, poryvy jsou čím dál razantnější. Jsme daleko a já se bojím, že až se vrátím, že už tam nebude. Co když ho neuklidí a vítr ho vezme s sebou? A co v noci? Je tam celou noc, celou noc ho tam nechají, dráčka. Doufám, že v noci nic nepřijde, nemělo by.

Stále mě ještě občas přepadávají myšlenky, co když mu něco provedou.

Ale co mě těší i při té jeho smůle, že je v pořádku, žádný vzduch z něho neuniká. Takže ho snad budou ještě dlouho mít. A snad ho mají i rádi, když ho nechají tak z výšky koukat na zahradu a k nim do oken.

Jednou mě napadlo, jaká to vlastně je náhoda, že mají právě jeho. Mohly tam mít jakoukoli vodní potvoru, kterých je všude tolik, ale ne, oni tam mají krásného starého malého dráčka. Asi si ho taky někdy koupím, až ho příště uvidím. Když tu na něj koukám hodiny v kuse.

Třetí den:
přes den bylo ještě větší vedro, chudáka ho nechali na tom stejném místě jako byl včera další den. Hlavu složil, jakmile na něj přestalo svítit vpodvečer slunce.

Je bouřka, fouká vítr a na střešní okna padají obrovské těžké kapky vody. Na dráčka taky. Nechali ho tam. Ve světle blesků je vidět jeho jasně žluté tělo. „Vydrž dráčku,“ říkám, potichu, když se naposledy ohlédnu do toho místa, kde je. Hlavu a nohy visící dolů, jen ocásek vesele směrem vzhůru na konci se zužující a ohnutý dozadu.

Asi tě taky zkusím někde najít dráčku. Už dvakrát jsem tě viděl a rozmyslel si to. Ale teď je to jiné dráčku, teď už to navždycky budeš jenom ty. Bude to lepší, než kdybych tě býval už měl a teď tady koukal jako na jeho brášku.

Vítr se uklidnil, prší stabilněji, ale ne moc. „Vydrž dráčku.“

Čtvrtý den:
Krátký déšť i vítr přes noc dráček přežil. Ráno byl pořád na stejném místě, ve stejném stavu. Celý den byl stejný, jen několikrát kolísal tlak vzduchu v něm, protože bylo občas krátce pod mrakem. Nechali ho tam celý další den a nechali ho tam i teď, když se zase blíží další bouřka, déšť a fouká vcelku silný vítr. Zřejmě je tam na té konstrukci zaklíněný. Chudák dráček. „Vydrž dráčku.“

Najednou začínám mít pocit, že starat se o zachráněnou hračku může být mnohem těžší, než jsem si  myslel. Protože já budu ten, pod jehož rukama bude hračka stárnout a mizet. A budu si pořád říkat, jestli by na tom u původních majitelů nebyl lépe. Že by ho třeba někam schovali a už nikdy nevyndali. Až po letech by dráčka někdo našel a znovu se ho ujal.

Pátý den:
Zatím nejhorší bouřku a průtrž jsme přečkali. Dráček zůstal na stejném místě celou dobu, na rozdíl od ostatních hraček, které všechny zmizely, asi je uklidili. „Dráčku, proč ti to dělají, proč ti to dělají.“ Říkám do tmavé noci, kdy vidím jen jeho obrysy v bílém světle z přízemních oken přilehlého domu. Za chvíli se ve stínech u pod jabloní objeví stín postavy. Slyším padat jablka do plastového kýblu. Je jasná noc, podívám se nad sebe, je tam spousta hvězd. Je chladněji. Myslím na ten vinyl, na dráčka, co si počne při takových změnách teploty.

„Dráčku, proč tě tu nechávají, ty změny teplot, vždyť stárneš tak rychle.“

„Vydrž dráčku.“ Říkám potichu, když beru do ruky gumový létající talíř a znovu ho házím do tmy, aby byl hned zase v tlamě přinesen zpět. Někdo tady vidí mnohem lépe než já.

Když jsme vpodvečer šli na procházku, málem jsem na ní zavolal „Dráčku“ místo jména. Přesně čekám, kdy se to stane doopravdy a řeknu to nahlas. Doma jsem předtím už párkrát měl doslova na jazyku „Nessie“ ale vždy jsem se stihnul zaseknout a nevykřikl to nahlas. Dneska večer to dostoupilo tak daleko, že jsem se spletl dvakrát. Chci ji oslovit a málem řeknu „Dráčku“, hned se ale vzpamatuji a chci říct to správné „Ness..“ spolknu slova znovu a skoro se smíchem volám správné jméno. To už na mě ale zase mezitím kouká tím pohledem, že jsem se zbláznil.

Vždycky, když vyhlédnu z okna a uvidím ho, potichu ho oslovím „Dráčku“.

Koukám na něj skoro pořád a přece se nikdo nezajímá o to, kam se koukám. Ani nevím jestli o tom chci právě teď mluvit. Místo je to rozumné. Oni mají náladu dobrou, stačilo by jen, kdyby se zeptali, na co koukám a já bych začal: „Když oni tam mají už skoro sběratelskou raritu... Toho dráčka žlutého tam, vyráběl Intex někdy kolem roku dva tisíce čtyři...“

Ne, vůbec nevím, jestli by to šlo. Jestli je to dobrý nápad, o tom mluvit. Právě teď a tady. Koukám na něho dál a tichá slova „Dráčku“ se ztrácejí v hukotu potoka z údolí.

Šestý den:
Hlídám ho dál. Je to pořád stejné, bazén vůbec nepoužívají. Předtím bylo moc vedro, teď je zase moc zima. Dráček skoro nezvedl hlavu, svítí Slunce, ale vzduch je studený. Chudák, ráno byla taková zima a teď zase praží, ten vinyl dostává tolik zabrat.

„Máš se starat o svého draka, ten je jenom tvůj,“ říkám si, když se zase nemůžu přemoci a jdu se podívat na místo odkud vidím toho žlutého dráčka.

Když mě se po nich tak hrozně stýská. Najednou se těším i na hračky, co normálně nemám moc rád.  Nemám tady žádnou svojí, které bych se mohl věnovat a tak dávám pozor na toho malého dráčka, co ho tam mají tak vystaveného.

Sedmý den:
Míval jsem chutě nechat nějakou hračku venku a sledovat, co to s ní udělá. Ale dneska? Dneska ne. Dráček je venku a už na něj zase prší, přes den na něho svítilo slunce. Je mi ho líto. Moc líto. Zítra jedeme domů a já jsem smutný. Nejsem šťastný jako vždycky, jsem smutný, protože tu musím nechat toho dráčka. Je to tak ale lepší. Sice bych se na něho mohl zeptat, lidi vedle jsou rozumní, ale nemám tolik odvahy. A i kdyby, myslím, že mu tady bude lépe. Má svobodu, celý den může být nafouknutý. A snad ho mají i rádi. Nebojí se ho nechat všem na očích jako já. U mě by skončil v krabici a musel bych se dívat, jak stárne.

Už na stejné místo nikdy nechci. Co, když už tu nebude? Nikde jinde, ač to vypadalo slibně, žádnou živou hračku neměli.

Snáší se jemný déšť, vracím konev k nádrži s vodou, předtím ji ještě trochu naplním, aby ji vítr neodnesl a myslím při tom na dráčka. Než odejdu ze zahrady, vyjdu ještě kus dál a podívám se tím směrem. V silném bílém světle oken z přízemí sousedovic domu vidím jeho žluté tělo ospale rozložené v té výšce.

„Proč ti to dělají, dráčku, proč tě tu nechávají?“

„Vydrž dráčku, vydrž tu co nejdéle, prosím, dráčku, prosím vydrž.“

Nessie

Musím psát, jinak si nedokážu uvědomit, co všechno se má změnit. Jinak si nedokážu uvědomit, že se blíží ten největší sen. To, po čem jsem zatím nejvíce a nejdéle toužil, už je dvacet hodin na cestě.

Je to skoro rok, co jsem procházel fotky hraček a párkrát se vracel k té staré zelené s hrbem uprostřed a zvláštním, skoro smutným výrazem tváře. Zprvu mi přišla jen zvláštní, ale jak jsem se díval znovu a znovu, začínala se mi líbit. Hledal jsem o ní víc, ale moc toho nenašel. Obloukové sváry že prý nic nevydrží, radši si na ni ani nesedat.

Pár dní nato se mi zdál sen, ze kterého si pamatuji dobře jen pár útržků. Jsem na posteli, sedím, nebo skoro ležím na té stejné hračce vzadu, před sebou koukám na výčnělek uprostřed s těmi fialovými proužky. Je přítmí, tmavě zelené tělo pod sebou více cítím než vidím. Jen se jí nechávám nést a nic jiného vlastně ani nechci, je to nádherný pocit. Navíc cítím, že je všechno v pořádku, unese mě, žádný problém se sváry.

Mockrát jsem říkal, že jednou, jednou tu budeš. Jen je otázka za jak dlouho, třeba za kolik let?

A najednou je to tady. Koukám do souborů, do papírů i do sešitů, co všechno jsem o ní kam napsal, jak moc jsem si ji přál a jak málo věřil, že ji opravdu jednou uvidím.

21 hodin

Měsíce často každodenního hledání, aneb když jsem se rozhodl hledat, tak nesmím minout.

27 hodin

Další sen byl zvláštní. Pamatuji si, jak jsem jel tramvají, v ruce zelený balík a na vodítku psa. Muselo to být v budoucnosti, tramvají jsme ještě nejeli. Střih, jdu přes náměstí z mírného kopce, praží slunce, na zemi jsou všude kostky, které na krajích náměstí rovnou přecházejí v šedé omítky domů. Na dolním konci ústí náměstí v malý průchod, úzké schody na ulici pod blokem, která je níž asi o tři metry. Schodiště má po levé, možná i pravé straně sklo. Je vidět do obchodu vlevo, poloprázdné bílé úzké regály, na nich sem tam krabice, zaprášené, opuštěné. Obchod dávno vyprodaný, zavřený. Ale sen říkal, že tam měli, co jsem chtěl, hračky co jsem chtěl. Šel jsem po schodech dál, v obchodě jsem už zřejmě předtím byl. Sešel jsem po schodech a vylezl na ulici, po které jsem se vydal dál. Vidím se zdálky, najednou zase se psem, blížíme se k podjezdu, zelený balík, co držím v ruce má odřené rohy do hloubky několika milimetrů, vím to, ale nevadí, tušil jsem to, ale je to ona a to je nejdůležitější. Nálada zvláštní, zřejmě není první, dávno nejsem nadšený, všude jen hladký šedivý beton.

Jiný sen. Sháním ji dál, myslím přitom na skříň v pokoji nademnou, kde je jedna v krabici schovaná, nerozbalená, ale jakoby nebyla, hledám jinou. Nevím proč, to sen nikdy neví, jen ví, že to tak je. Předpokládám, že zase budoucnost.

Další: Shora koukám na tmavé zahrady, trávníky a na nich prkenná mola rozbíhající se na všechny strany. V trojúhelníkových výsečích na trávnících poblíž konců těch mol jsou v přítmí naskládané hračky. Rozdělené podle druhů, všechny nafouknuté, je to jako výstava sbírek. Obrovské množství stejných hraček. V poslední výseči je na rozdíl od ostatních skoro prázdno, je tam ona, ale jen třikrát. Už jich je opravdu málo.

Jindy: Jedeme z kempu do kempu, nemám to rád, ten poslední je ale jiný. Stany se staví pod velkými krychlovými přístřešky, vypadá to jako obrovské otevřené plechové garáže v řadách vedle sebe. Všude kolem svěží, jasně zelené trávníky. Na rohu naší řady je jedna větší, vypadá to tam jako obchod, ale vím, že není, je to sběratel. Má rozvěšené hračky co znám všude kolem, jednu na druhé. Jsem nadšen, říkám, že se tam musím jít hned podívat. Pak jsem se ale probudil a sen dotvořil sám: Vracím se odtamtud, měl ji tam, v podpaždí ji nesu s sebou k nám, nafouknutou celou tak, jak je nejkrásnější, co tomu řeknou?

„Achjo... jednou .. jednou tě budu mít doma, .. až to bude.. tak nevím co udělám.. cokoli si budeš přát... Až jednou budu smět se tě dotknout, obejmout, svoje nohy na tvoje zadní, tvoje přední na ramena a říkat ti, jak tě mám rád.“

Čtyři měsíce zpátky:

Pár měsíců v klidu, a pak to zase přišlo. Horší než dřív. Kam se podívám vidím zelené balíky. A zase to nejsi ty. Jakmile o tobě někdo mluví, svírá mě to. Tvoje fotka je jako dělová rána. Nemůžu. Nakonec to skončí tak, že tě musím sehnat i proto, aby tohle přestalo.

Chvíli to vypadalo, že jsi blíž. Všechno ze mě spadlo, myšlenky zmizely, nahradil je klid, že tě můžu mít. Bylo to pár krásných dnů.

A pak zase nic. Ticho. Nic nefunguje. Zjišťuji, že se to zase vrací, zase ty myšlenky. V hlavě jen ty věty, co jsi tam četl. Ne. Nikdy. Tohle bych ti nikdy neudělal. Tak nemysli na to. Ne. Nikdy.

Ne, tohle mi nedělej, musím tě sehnat, jinak to nejde. Jinak to nejde.

Večer před:

Tak a je to tady, jdeme spát, budík na 3:07, mobil na 3:10 pro jistotu.

Než zhasnu, naposledy koukám na velké ručičkové hodiny, co jsem odpoledne nastavoval na toleranci čtvrt vteřiny napřed proti GMT. Trochu se zpožďují, asi dvě vteřiny týdně, tak to bude do noci akorát, říkal jsem si.

Spal jsem něco přes dvě hodiny.

„Proč hodinu předem,“ říkal jsem si lezouc neobratně ale rychle z postele. „Kdybys špatně přepočítal pásma přece. Musíš všechno znovu pustit a zkontrolovat.“

Dobrý, víc než hodina času a všechno jede. Letmo kontroluji hodiny, sedí.

Čas ubíhá a přituhuje. Tu hodinu jsem potřeboval také na to, abych se pořádně probudil. Naposledy kontroluji přepočet pro horní limit, sedí, píšu ho tužkou na papír, abych nezapomněl.

Válčím na frontě mezi slušností a touhou vyhrát potichu. Vyhrála slušnost, nebo možná pocit, že musíš vypadat jako amatér. Sázím do klávesnice čísla a přijde mi to neskutečně vtipné. Když já v těch jejich desetinách vůbec neumím myslet. Jsme pod třetinou limitu, přituhuje, jsme druzí. Dvacet minut do konce. Klid, teď si odpočiň, máme čas. Nejde to. Tohle je nejšílenější. Koukám na hodiny a držím se. Podívat se, jak se to vyvíjí? Teď ne. Teď nesmíš. Teď musí být klid. Žádný data.

Čtyři minuty. Sázím číslo o třicet větší. Koukám na hodiny a potvrzuji. Koukám na čas, sedí, perfektní. Tohle u nás takhle hezky ani nejde. Sice jsme první, ale to v tuhle chvíli vůbec nic neznamená. Válčím spíš se sebou, než že by bylo s kým tam, čísla se nehýbou, drž se. Čas ubíhá najednou hrozně rychle.

30 sekund. Tři čtvrtiny limitu. Zase přesně. Perfektní. Ticho, klid, nic se nestalo. Ani se nekoukám, sázím limit, žádný desetiny. Koukám na ručičku, sotva to stíhám. A už je to tam.

Ručička jde dál, ale já jsem se zasekl. Zvláštní. Čekám. Vteřiny ubíhají dál, pořád stejně rychle, jakoby se vůbec nic nestalo. Za okny už se bude pomalu rozednívat. Teď to přijde. Levou rukou nahmatám na stole konec lískové hůlky a v duchu říkám: „Musíš“. Okamžitě mě napadne, že je pozdě, minulost už je napsaná.

Obnovím stránku. Vůbec vlastně nevím, co mám čekat.

..Jen vidím ty slova..

Je to tam!!! Máme to!! Cena zůstala úplně stejná, nikdo další nepřišel, nikdo nebojoval stejně, tvoje obrana byla úplně zbytečná.

Zvedám ruce nad hlavu, řval bych hlasitěj, kdyby nebyly čtyři dvacet ráno...

„Draci, máme to!!“

Půl roku zpátky:

Je po půlnoci jednatřicátého. Koukám z okna do chladného vzduchu, do ticha doznívají poslední výbuchy ohňostrojů. „Takže prej co budem příští rok dělat?“ V hlavě prázdno jako každý rok, proč zrovna dneska bych si měl něco přát? Nakonec jen jedna myšlenka: „Sežeň mi tu hračku.“ A pak pocit, že to je mimo realitu, že to vůbec nepůjde. Zavírám okno a jdu spát.

Mockrát jsem si představoval, jaké to bude až tě jednou poprvé uvidím. Zepředu tak, jak jsi nejkrásnější. Sednu si před tebe na postel. Obejmu tě a zabořím hlavu do toho materiálu, ze kterého tě udělali. A budu říkat, jak moc jsem se na tebe těšil. Jak tě musím ukázat drakovi, kterému jsem o tobě už tolikrát vyprávěl.

49 hodin na cestě

Teď už nemusíš nic, jen čekat. Měl bys být šťastný. Už nemusíš hledat, nemusíš... Co nemusím? Nemusím snít, sen bude realitou. A jsem šťastný? Zvláštní. Jen krátké záblesky radosti, když si vzpomenu, ale jinak ne. Bylo to až moc krásné. Je to až moc, už si to nedokážu užít. Říkám si, že tohle jsou přesně ty dny, na které budu vzpomínat ještě dlouho a ne jen kvůli ní. Ale také kvůli té šílenosti ze dvou stovek tranzistorů, co tu stavím a bořím domnělé hranice svých možností, nebo kvůli Drakovi, kterého jsem celou dobu letu sledoval a co se dneska v pořádku vrátil na zem. Vzpomínky budou krásné, ale teď to tak vůbec nevypadá. Nezbývá než si schovávat připomínky dnešních dnů a až jednou si je budu prohlížet, už si nebudu připouštět, že to tak krásné nebylo. Mozek si zvykne na boj a když se najednou nic neděje, tak je to vždycky špatně. Když je všechno hotové a vše, co čeká, už je jen to, co musím a už ne to, co chci, i kdyby to bylo tisíckrát jednodušší.

Prožil jsem týden absolutního nasazení, dvě hodiny absolutního stresu, nebo adrenalinu, těžko říct, a hodinu absolutní radosti. A teď je to zase jako dřív. Jen s tím rozdílem, že se mi splnil sen. Jen kéž bych to právě teď tak viděl.

Mám šílený pocit, že musím něco říct, někomu se svěřit ale přitom není komu...

Polovina desek té šílenosti nefunguje správně, musí se předělat, ale znovu je teď dělat nemůžu, díly došly...

A navíc přímý přenos z návratu do atmosféry, na který jsem se tolik těšil stál za houby...

Nic nefunguje.

Před měsíci

Ze setrvačnosti zobrazuji stránku, jako vždy a koukám na nové fotky. Najednou mě poleje neskutečné horko a sevře tlak. Už z té miniatury ji poznám, že tam je. Pak vidím fotku celou, skoro nemůžu dýchat. Řval bych, pak si všimnu data, tři roky zpátky, dobře, rozumím.

63 hodin na cestě

Už to začíná být lepší, za okny déšť, voda v systému už přestává být tak hnědá, ikdyž je to celé rozladěné a nevím čím to je. I ty integrály začínají vycházet a pomalu budu navrhovat nové desky. Už se začínám těšit, už to zase začíná fungovat.

Ráno, co ráno se probouzím a vidím ji jako úplně první, na co si vzpomenu. V myšlenkách si ji představuji a ještě chvíli chci tak zůstat. Leží vedle mě, koukám na její krk rozdělený svárem uprostřed. Na ten jemný matný vinyl.

Těším se víc na den, kdy do toho budu sázet první program, než na ni? Rozbalování krabice trvá moc krátkou dobu. Spuštění čítače a čekání na výsledek bude ale přece ještě kratší.

Napsáno před osmi měsíci:

„Když jsem se tě ptal, vyber si mezi tímhle a tou hračkou, vybral sis tapedeck. Protože to je realita, ona je sen. Sen co si neužiješ. Vyráběli ji před patnácti roky. Před patnácti roky. Nemůžeš za to, že ses narodil pozděj. A kdyby, tak bych ji měl doma a cítil bych to stejné jako teď s těmi barevnými draky. Ale ty neztratím, mám je tady. S ní by to muselo být podobné, taky bych si jí býval nevážil tolik, jako dnes. Jako si nevážím těch draků. Pořád se dají ještě sehnat, ikdyž to nevypadá. Měl by sis jich vážit. Ale všichni sběratelé je už mají. Mají jich plno, protože dneska je jiná doba než tenkrát, když se stejně prodávala ona. Někde ještě musí být. Achjo. Někde musí být.“

Tři měsíce zpátky: (o ní a o drakovi)

Až tě najdu, bude to jako ztratit sen,

jako ztratit naději, že jednou přijde den,

odkdy už nic nebude stejné.

Kdy tu budeš se mnou a já ti budu říkat,

jak tě mám rád.

Vše jde dál, ale já si stejně vždycky vzpomenu.

Někdy jsi krásný sen,

jindy mě touha po tobě trhá na kusy.

Až přijde den, kdy tě uvidím,

bude to jako sen,

jako židle podložená dynamitem.

Až tě uvidím, zapomenu všechny slova,

a pak už nebude nic,

nebude co si přát,

nebude co chtít,

na co se těšit.

Ty budeš jediná.

Jediná a přece stejná jako všechny,

jako všechny, co jsem vždycky chtěl.

A pak jen vzpomínal na dny,

na dny kdy jsem se těšil.

Díky ti za chvíle, kdy je to obráceně, díky za ně,

za ty, co jsi nečekal.

Místo dní, kdy je lepší těšit se,

než ztrácet naději

že bude na jakou,

lásku jedinou.

A tak spolu budeme dál

a já se budu těšit na dny

kdy se objevíš plný síly předemnou

a plakat, když se budeš rozpadat pod rukama,

protože žádný jiný stejný už nebude takový

už to nebude můj drak

Kolik času máš před sebou?

A kolik mají oni?

Kolikrát tu budeš když oni už ne?

Ty víš, co se mi o tobě zdá,

nikomu jsem to neřekl.

Někdy mě držíš ve snu s chutí jít dál a čekat na tebe,

jindy mě táhneš do hlubin touhy.

Draku, pomož mi,

mám tě radši, tak proč mi nestačíš

3 dny na cestě

Židle podložená dynamitem to rozhodně nebyla. Jako ze setrvačnosti sobotního rána píšu tvoje jméno. Nejdřív jen textové výsledky, ty jsou dřív. Redukuji časové rozpětí, to dělám nerad, protože mám důkazy že tam mají chyby a přicházíme tak o výsledky, ale kdybych to neudělal, přijdu o víc. No a najednou na pátém řádku to vidím, příliš známých slov vedle sebe. Neskutečný pocit naděje mě začíná polévat horkem a otevírám odkaz, jestli tam jsi.

Jsi to ty!! Koukám na fotky staré, na kartón ošoupané krabice. Fantazie. Tříkomorová. Přesně ten typ, co jsem chtěl.

Tak to je sice hezké, říkám si, ale co uděláme? Jednou to přijít muselo. Máš v zásadě dvě možnosti, buď počkáš, až se objeví někdo, kdo ti pomůže, nebo si to zařídíš všechno sám. Copak jsi naivně doufal, že ji najdeš jinde než na mezinárodním aukčním serveru? To jsem přesně nechtěl. Ale copak se můžu dívat, jak se objeví a pak zase zmizí? Jednou to přijít muselo.

Ten den byl prozářený sluncem, létal jsem v oblacích a s chutí dělal věci, co bych jindy odmítal.

6 dní do konce aukce, díky za ten výkon, za tu rychlost.

Druhý den, plný nerozhodných pocitů, že to jinak nepůjde a že jen ubíhá čas, za který musím stihnout spoustu věcí, než jsem šel spát padlo rozhodnutí. Zařídím si to sám, všechno, bude to fantazie.

Všechno prošlo, všechno fungovalo, fantazie.

14 dní na cestě

Ležím v posteli, v náručí draka a s hlavou přitisknutou k jeho krku potichu říkám: „Ty víš, kde je, draku, viď že víš, kde je. Je už na letišti, nebo už na překladišti? Viď že už je blízko, ty to víš.“

15 dní

Je pozdě odpoledne, sedím u stolu a přemýšlím. Koukám střídavě na deštěm zmáčený trávník a na horké katody elektronek. Kdepak jsi? A kde všude jsi byla?

22 dní na cestě

„Už je tady na poště, draku!“ Říkám když se otočím od počítače a zavadím pohledem o oranžovozelený balík pod skříní.

24. den

Vydávám se na cestu do parného letního dopoledne. Jsem jako na trní, říkám si, abych teď hlavně nic nepokazil. Dneska je ten nejdůležitější den, opakuji si. Jdu jen po paměti, v hlavě nic, jen tu hračku.

Čekání na poště bylo nekonečné, skoro jsem nedýchal. Pak se vrátila s velikou žlutou krabicí s logem tamější pošty, co jsem hned poznal, a také s hranami přelepenými páskou pošty naší, bylo mi hned jasné, co to znamená. Nad ničím jsem ale dál nepřemýšlel a vydal se opět do parného dne na cestu zpátky s podezřele těžkou krabicí v podpaždí.

Jsem ve snu. Za chvíli se probudím a budu si říkat zase nic. Zase tě nemám. Ale ne, tohle není sen, to je na tom to nejšílenější. Spěchám dolů z kopce, nohama hledám schůdnější cestu mezi kameny a vymletými stružkami od posledního deště.

Už jsme skoro tam, říkám takřka nahlas, když odbočuji na poslední rovný úsek ulice.

Doma pokládám balík doprostřed pokoje a jdu se umýt. Když se vracím, už se nemůžu dočkat.

Prohlížím si balík ze všech stran a opravdu, na celní poště se dívali dovnitř. Koukám na přiložený papír, takže přiletěla letadlem, říkám si.

Odkládám papír na stůl a vracím se k balíku. Ručně sundávám pásku, když se tam dostali oni... Skutečně, krabice jde hned otevřít. A už ji vidím, je tam, bílá krabice se zeleným obrázkem větší a asi dvakrát těžší než jsem čekal. Neuvěřitelné.

Po vymotání krabice z bublinkové folie jen s úsměvem koukám na další pásku naší pošty kterou je zalepená samotná krabice s hračkou. To je asi muselo překvapit, že je tam přes všechno skutečně to, co tam skutečně má být. Ale byli pečliví, to musím uznat.

Opatrně přestřihuji pásku a dívám se dovnitř. Ta zelená barva je světlejší než na všech fotkách, zvláštní.

Čichnu k materiálu, není moc cítit, ale poznávám ho, je to ten samý, jako mají i jiné hračky ze stejných let, nádhera.

Pomalu nechám balík vyklouznout z krabice a hned je mi jasné, proč byla tak těžká. Ten materiál je neuvěřitelně tlustý. Na krabici píšou 0,35mm, asi to tak bude. Později jsem měřil a skutečně je o celou desetinu milimetru tlustší než mají novější draci.

Opatrně ji celou rozkládám na zem. Už vidím části kresby na hlavě a jasně fialové pruhované konce výčnělků.

Nacházím podivně ulepené velké ventily, a tak přichází čas na možná nejdůležitější rozhodnutí, o kterém jsem už dlouho předtím přemýšlel, co se zpětnými klapkami. Nepatří tam, říkám si a pevně rozhodnut beru z krabice za sebou ty správné kleště. Klapky jdou ven dobře, jen mám pěkně ulepené prsty, potom s tím musíme něco udělat.

S nafukováním jsem začal u zadních nohou a potom konečně tělo. Hadice pumpy z ventilu vypadávala i když šla ztuha dovnitř.

Je obrovská, na šířku větší než draci. Válcové tělo se pomalu plní vzduchem, ocas i prostřední výčnělek už je nahoře, ale hlava pořád nic, to nemám rád, proto ji nadzvednu hned, zatížím tělo rukou a čekám na chybějící vzduch. Nakonec přemlouvám ty fialové konce výčnělků, co visí volně na stranu, vzduchu se do nich vůbec nechce, průchod je zřejmě kvůli estetice příliš malý. Tak už vím, proč na některých fotkách jsou ty prostřední přesně takhle sfouknuté smutně napůl visící dolů.

Ventily jsem zamáčknul dovnitř, jak to vždycky dělám, nemám moc rád, když jsou vidět, kdyby na hračce vůbec nemusely být, byl bych radši, ale pak je otázka, jak by to vůbec fungovalo.

Celou jsem ji vzal na postel a díval se na ni. Najednou slyším zvuk unikajícího vzduchu rychle nabírající na hlasitosti. To brzo bleskne mi hlavou těsně předtím, než mi dojde, že je to ten divný ventil. Zamáčknu zátku znovu, ale hned vidím, že zase leze sama ven. Takže s tím musím něco dělat hned, takhle to nepůjde. Beru odmašťovací čistič a hadrem opatrně otírám styčné plochy ventilu, a pak rychle vodou a suchým hadrem. Hlava nakřivo, chybějící vzduch doplňuji pusou, to je lahůdka směs toho sajrajtu s příchutí čističe. Musím se jít umýt, ale když se vrátím ventil poslušně drží.

Přikrývám ji peřinou a lezu k ní do postele. Je tak veliká, že se nevejde nejen pod peřinu, ale vlastně ani na postel. Vedle ní by to jako vedle draka v noci nešlo, nezbývá tam místo protože obrovské přední tlapy jsou propojené s tělem, obráceně než u draka.

Sedám si před ni a objímám ji, jak jsem si představoval, jen ona je zase tak veliká, že má hlavu výš než já. Pak si lehám, její přední sobě na ramena, svoje nohy na její zadní a jen doufám, že to udrží ventily zadních tlap, které jsem ještě nečistil a podezřele koukají ven.

„Tak na tebe jsem se tolik těšil. Víš, jak tě budu mít rád.“

Nakonec jsem to očekávání dlouho nevydržel a vylezl z postele, peřinu složil přes židli a hračku obrátil hlavou ke dveřím, jako v tom snu. Ventily zadních tlap jsem pro jistotu očistil stejným způsobem než jsem opět vlezl na postel.

„Viď, že to vydržíš,“ říkal jsem a opatrně si sedl do zadní prohlubně před prostřední výčnělek. Fantazie. Je to úžasný pocit, jiný jako pokaždé. Cítím její tělo pod sebou a rukama objímám zelenofialový válec z toho tlustého ale přesto měkkého a pružného vinylu před sebou.

Na ty pevné zadní nohy nejsem zvyklý, je to úplně jiné. Zkouším přední sezení, objímám ji kolem krku a hlavu mám konečně tam, kde ona. Je neuvěřitelně veliká ikdyž je kratší než draci. Sedím jí kolem krku, ale na zádech cítím prostřední výčnělek. Je to zvláštní.

„Viď, že to vydržíš.“

později

Vzpomínám na černou noc, kdy ležím vzadu zabořený v měkkém těle, objímám ji rukama kam dosáhnu a na zádech cítím její ocas, který se díky obloukovému sváru ohýbá směrem na mě. Ty sváry jsou na pohled vysoké a ostré, ale ve skutečnosti jsou na konci zaoblené a měkké. Na rozdíl od jiných hraček vůbec nejsou cítit.

Zvyknul jsem si na ni velmi rychle a skoro každý večer odolávám touze ji znovu nafouknout a zažít to znovu. Ale poslední dny je příliš horko, jsem zpocený a bojím se, že bych jí tím ublížil. Je to zvláštní. Jsem šťastný, že ji mám, ale zároveň se o ni moc bojím. Chci, aby zůstala taková napořád, nechci o ni přijít. Nebojím se oprav, složitých dlouhých svárů, bojím se o samotný materiál. Aby příliš rychle nezestárla tak, že už si nebudeme moci hrát jako dnes.

„Kde všude jsi byla a jak se o tebe starali?“ Říkám sedíc před ní s rukama kolem krku a hlavou vedle té její.
„A jaké to bylo celé ty roky?“

***

Šel jsem se umýt, a pak chtěl vzít do koupelny i ji, přičemž jsem zjistil, že jen stěží projde dveřmi. Musím jí postupně podržet visící tlapy a dávát pozor, aby o nic nezavadila. Cestou zpátky to samé.

Usušil jsem ji, posadil zpět na postel a nechal jsem ji tam ještě pár hodin, abych měl jistotu, že bude suchá, až ji budu skládat. Vždycky, když jsem vešel do pokoje a znovu ji uviděl, bylo to jako ujištění, že opravdu nejsem ve snu. Že tam opravdu je. Pohladím ji, ten materiál je nádherný. Ještě jsem ani neměl čas si ji pořádně prohlédnout, koukám zblízka na fialový potisk na zeleném podkladu a na kombinaci zeleného s bílým vinylem zespodu na tlapách. Je tak nádherná, přesně taková, jakou jsem ji všude viděl.

Hodiny ubíhaly a nakonec přece jen přišel čas, kdy ji budu muset uklidit. Sedl jsem si před ni na postel, objal tuhý studený zelený krk a přitiskl se k ní.

„Jsi nádherná.“

Pak jsem přitiskl svůj obličej na její a koukali jsme si přímo do očí. Ten výraz je nádherný, tajemný, z úplně jiného světa. Ze světa, kde den nemusí končit otevřením ventilů neustálým uklízením a zase nafukováním, je jako živá.

„Doufám, že mě budeš mít ráda tak, jako já tebe.“

„Budeme se muset rozloučit, tak...“

„Tak zase někdy..“

„Mám tě rád.“

Otevřel jsem zátky a počkal, až vzduch odejde sám. Chtěl jsem ji složit, jak nejšetrněji to půjde. Šlo to moc hezky, jen ten balík je tak velký, že se nevejde do žádné krabice, co mám. Musím ji uložit samotnou zvlášť, aspoň zatím.

Je tak veliká.