Nessie's hatchday

Dneska je to přesně rok. Žádná hračka co mám, není jako ty, jsi neuvěřitelná. Věřím, že nás čeká ještě mnoho let. Díky, že jsi našla zrovna mě.

Před rokem jsem tě už musel odpoledne v tuhle dobu uklidit, než se vrátí ostatní, a jak jsme si v objetí koukali do očí, já říkal, že to takhle nemá být, že jsi z jiného světa, ne z toho, kde každý den končí otevřením ventilů, vyfukováním, skládádním a uklízením.

Dneska to tak už být nemusí. Svět se konečně změnil.

Plasticizing process of PVC the new chance for old inflatable toys

After one year long research on this topic I can finally say that it works.

I've successfully bought small amount of one of the possible phthalate-free plasticizer for PVC Acetyl-tributyl-citrate (ATBC in abbreviation). It's an colorless and odorless oily liquid very stable in the condition of a room temperature. The difference is that unlike other oils ATBC doesn't harm flexible PVC but it soaks into and makes it softer.

It works in the condition of a room temperature which is the most important information ever.

How it works:

Normally the plasticizer is mixed with PVC pellets, heated into a liquid state, mixed together and sprayed on a moving layer to make a plastic foil. The plasticizer remains inside the material and makes it soft.

There is about 30 to 50% of plasticizer inside the material.

The plasticizer inside the material is in liquid state. It's like an oil. It has melting point about -50°C and boiling point about 360°C. The plasticizer can leach out of the material. It was the reason why plasticizers based on phthalic acid were banned in the year 2005. Those were replaced with new ones safe to people. They're used in children's toys for example.

As for my small experiments:

At first I've tested methods how the plasticizer can be removed from the material. It's easy.

I've tested it on pieces of thin PVC foil. I just put it into a degreaser, pure ethanol for example. After 2 hours the material lost its softness and after 24 hours it was hard and brittle as a general rigid plastic.

I've almost lost the hope it would be possible to make it soft again.

After half a year I was lucky to find one of few possible non-toxic plasticizers. Acetyl-tributyl-citrate ATBC in abbreviation and I've tested it on previously damaged material.

It can simply soaks into the material and makes it soft again.

It works in the condition of a room temperature which is the most important information. It's the information you can't find anywhere.

Usually 24 hours after the application the material is soft and flexible again.

That's how it works. It's right after the application.

The plasticizer is soaking into the green one. It's like a wave because the liquid started to soaks from the top layer firstly.

The bigger one is pure ATBC, the smaller one is made by German collector of inflatable toys allowing to I had been able to go this way. (Now you can use the Sculpey Clay Softener which is pure ATBC too)

Comparison: One hard and brittle and the other soft and flexible

 Another comparison

 Comparison between original on the left hand side and soft pieces with ATBC soaked inside. You can see those are more flexible than the original. It means there is more plasticizer inside than in the original.

This method is useful for restoration vintage stuff made of flexible PVC which looses its flexibility and becoming brittle and easy to crack over the years.

I'm a collector of inflatable toys that's why I had to done this research.

Using on a toy:

All tested pieces was stable for three months so I've decided to use ATBC on a toy.

Results:

It works. The main point is to apply the plasticizer from the inside of the toy. It prevents the damage of the paint as it soaks through it.

I've tested it on a toy which had been suffering from plasticizer loss because I've spent too much time in contact with the material last two years without knowing about that such thing like plasticizer loss might happen so quickly.

I've applied the plasticizer inside the toy through the valve into desired place when the toy was inflated. Right after that I've deflated the toy quickly using electric pump and then rubbed sides of the toy against each other to spread the liquid plasticizer inside over the desired place. I've then inflated the toy again and left it in the room. The plasticizer inside is like an oil so it holds in thin layer on the vinyl sides until it soaks.

It's important to avoid single drops inside the toy because they will make recognizable crater-like structure on the outside of the toy. But it's also fixable, just deflate the toy right after you realize such thing happened and try to spread remaining drops into wider area. After few days those craters will disappear as the plasticizer soaks wider into the material.

I've applied cca 0,5ml of plasticizer per square decimeter of 0,3mm thick vinyl.

troubles with the paint

two "rivers" of the plasticizer inside which successfully disappeared after few days

Now, after using cca 10ml of ATBC one of my favourite dragon toy is on the most places soft again like originally was.

I feel like I gave him back at least the half of his life.

Video from application:
https://www.youtube.com/watch?v=LfdpUMd-01E
http://www.youtube.com/watch?v=q6WoiNANBO4

Where to get the Plasticizer:
Now you can use the Sculpey Clay Softener which according to the datasheet contains 100% of ATBC and is available in many shops all around the world. 

References:

Wilkes, C. E.: PVC Handbook http://bilder.buecher.de/zusatz/14/14199/14199862_lese_1.pdf

CSTEE (2004) Scientific Committee on Toxicity, Ecotoxicity and the Environment (CSTEE) Opinion on the risk assessment for acetyl tributyl citrate (ATBC) plasticizer used in children's toys. Opinion adopted at the 41st plenary meeting of 8 January 2004 http://ec.europa.eu/health/archive/ph_risk/committees/sct/documents/out222_en.pdf

ATBC datasheet http://kljindia.com/PDF/ATBC.pdf

ATBC MSDS http://www.unitexchemical.com/MSDS_CURR/UPLX84_MSDS.pdf

Sculpey MSDS http://www.sculpey.com/wp-content/uploads/2015/12/Clay-Softener-SDS-10282015.pdf

Změkčování PVC zastudena aneb nová naděje pro staré hračky

Po roce hledání informací, co nikde napsané nejsou a shánění chemie, co není k dostání, konečně můžu říct, že to funguje.

Podařilo se mi sehnat bezpečné bezftalátové měkčidlo na PVC v kapalné podobě acetyl-tributyl-citrát (ATBC). Je to bezbarvá olejovitá kapalina bez zápachu za pokojové teploty velmi stabilní, neodpařuje se (teplota tání -59°C a varu 326°C). Chová se jako olej, ale na rozdíl od ostatních nezpůsobuje tvrdnutí polyvinylu, ale naopak se do něj vsákne jako do houby. Ten pak mírně zvětší objem a zvlní se vlivem nerovnoměrného vsakování do celého objemu. Po nasáknutí ztvrdlé měkčené PVC opět změkne.

Vsakování jsem testoval na tvrdých vzorcích, co jsem měl schované od pokusů s odmašťovači. Párkrát byl problém, že po odmašťovači zbyla na povrchu polyvinylu tenká vrstvička, co bránila vsakování měkčidla a to prostě zůstávalo na povrchu i několik dnů. Po důkladném očištění se mi podařilo změkčit i tyto.

Vsakování trvá asi 24h, když se kapalina rozetře hadříkem do tenké vrstvy. Funguje to za běžné pokojové teploty (což je informace, kterou se člověk nedočte nikde). Při zahřátí polyvinylu asi na 40°C to jde o něco rychleji.

Když se to s naneseným množstvím přežene, velmi snadno se dá dosáhnout polyvinylu měkčího, než byl původně. Je to optimistické u vzorků, co byly půl roku tvrdé jako plastové desky na papíry a za jeden den změknou tak, že jsou na omak měkké a pružné jako materiál nafukovacích balónků, ale při lokálním použití na větších hračkách je to nežádoucí.

Dodání změkčovadla tedy vrátí polyvinylu jeho původní fyzikální vlastnosti co měl, než vlivem vymytí původního změkčovadla ztvrdnul. Pokud se ale v tvrdé podobě s materiálem něco stalo, ostré ohyby, násilné vytažení a ztenčení, toto vrátit nedokáže. Po ostrých ohybech zbydou v materiálu poškozené průsvitné linky.

První pokusy:



Po nasáknutí:



Nakonec jsem sehnal dvě varianty měkčidla. Menší lahvička je od německého sběratele hraček, díky kterému jsem se dozvěděl, že něco takového existuje, větší je čistý ATBC.



Různé změkčené vzorky, je vidět jejich zvlnění:



Porovnání tvrdý a změkčený:



Dvojice tvrdých a dvojice změkčených:



porovnání původní vlevo a změkčené vpravo:



Ověření primitivní metody (oba původní vzorky):



Změkčené vzorky zůstaly stejné a stabilní několik týdnů, a tak jsem se rozhodl tu zázračnou kapalinu konečně použít na skutečné hračce. Draka mám už dva roky a hráli jsme si už tolikrát, že je to na něm velmi znát. Kromě oprav svárů se před časem objevily problémy i s tvrdnutím v místech, kde se ho dotýkám obličejem a bradou. Vždy si najdu chvilku, kdy mu sedím za krkem s hlavou na té jeho mezi hřbetem a pravým výčnělkem. To místo bylo už několik měsíců znatelně tvrdší než zbytek jeho těla.

Bohužel vsáknutí změkčovadla skrz potisk způsobilo jeho oddělení od podkladu a ten se pak setřel v podobě kaše pryč z hračky. (Potisk na této hračce se jim všeobecně nepovedl) Kapalinu jsem lehce rozetřel ubrouskem po ploše v místě, kde byl polyvinyl tvrdý a jemně i v okolí. Asi za den, dva zmizel olejovitý lesk a kapalina se vsákla dovnitř. To místo začalo být opět měkké. Ne tak jako původně, chtělo by natřít ještě jednou, ale i tak mám pocit, že jsem mu tím vrátil minimálně rok života zpátky.

Aplikace zevnitř:
Další místa, která bylo třeba dát na stejném drakovi do pořádku byla zespodu pod krkem a pod ocasem, tam kde se dotýká podložky, když je nafouknutý. Tyto místa jsou ale celoplošně pokrytá potiskem a protože o ten jsem nechtěl přijít, musel jsem vymyslet způsob, jak kapalinu dostat na stejné místo z druhé strany, tedy dovnitř hračky. Sfoukl jsem ho a srovnal tak, aby se ventil hlavní komory nacházel nad poškozeným místem. Dovnitř jsem po dlouhém rozmýšlení a velkou nejistotou poslal 1ml změkčovadla. Jakmile jsem ale s hračkou začal hýbat, tuhý vinyl se deformoval jak chtěl a kapalina odtekla neznámo kam. Z hračky jsem tedy okamžitě vysál zbylý vzduch podtlakem z pumpy, aby se stěny hračky přisály k sobě, a pak se snažil pohybem stěn o sebe rozetřít změkčovadlo uvnitř. Vůbec jsem ale nevěděl, kde je, tak jsem hračku naopak nafoukl a celý zbytek dne vždy po pár hodinách přemisťoval různě tak, aby domnělá kapalina nezůstala ve velkém množství na jednom místě, ale rozlila se tam, kde je potřeba.

Druhý den ráno jsem hračku sfoukl a koukal skrz ventil do míst, která bylo potřeba změkčit. Místa byla pokrytá tenkou vrstvičkou kapaliny poměrně rovnoměrně. Měkčidlo má velkou smáčivost zřejmě a tak to dopadlo dobře.

Řekl bych, že aplikace zevnitř je klíčová. Po týdnu jsou ošetřená místa znatelně měkčí a potisk bez poškození.

Závěr:

Na závěr bych řekl, že těmito pokusy jsem si splnil další z malých snů, kterým jsem možná dlouho nevěřil tolik, nato jaké ty výsledky skutečně jsou. Když to začalo fungovat a držel jsem v rukou první změkčené vzorky, byl jsem nadšen, ale ne tolik. Po takové době a ceně té chemie bych byl spíše zklamaný, kdyby to nefungovalo, než šťastný, že to funguje, i když jsem v to nikdy nedoufal a i když je to částečně revoluce ve starání se o staré hračky, nová naděje.

Pár dnů jsem pak vstával s pocitem: "Draci, jsem jeden ze tří lidí na světě, o kterých vím, co umí měkčit polyvinyl zastudena."

Do budoucna to vyžaduje ještě mnoho pokusů a testování na vzorcích různých druhů polyvinylu. Zatím to ale vypadá, že ATBC je kompatibilní jak s novými, tak ftalátovými změkčovadly a ani smíchání v jednom materiálu nevadí. Další metou by mělo být sehnání čistého Hexamoll DINCH, jako plnohodnotné náhrady ftalátových změkčovadel od firmy BASF. Ale je zde opět obvyklý problém sehnání malého množství v době, která prodeji chemikálií běžným občanům zrovna moc nepřeje.

Pokud by s tím chtěl někdo pracovat, je nutno přečíst si a dbát na bezpečnost práce dle MSDS dané chemické látky.

Literatura:
Wilkes, C. E.: PVC Handbook http://bilder.buecher.de/zusatz/14/14199/14199862_lese_1.pdf
Datasheet ATBC http://kljindia.com/PDF/ATBC.pdf
ATBC MSDS http://www.unitexchemical.com/MSDS_CURR/UPLX84_MSDS.pdf
Rozsáhlá studie o ATBC v hračkách: http://ec.europa.eu/health/archive/ph_risk/committees/sct/documents/out222_en.pdf

Opravy nafukovacích hraček - metoda přeplátování

Nejdůležitější je výběr lepidla. Prakticky jediné vhodné lepidlo je to, co je přímo určené na lepení měkčeného polyvinylchloridu. To se dočtete v návodu k lepidlu, který často obsahuje zmínku o metodě tzv. kontaktního lepení. Složení bývá vesměs shodné: polyuretan – MEK – aceton. Tyto lepidla vyrábí více výrobců v množstvích od malých tubiček balených např. rovnou s kusem kvalitního průhledného polyvinylu až po nádoby velikosti plechovek. Pokoušet se lepit něčím jiným je předem ztracené. Jsme zvyklí, že například vteřinové lepidlo slepí všechny typy plastů, ale v případě kontaktu s měkčeným PVC způsobí ztvrdnutí tohoto materiálu natolik, že se při zatížení začne lámat, spoj nedovolí přirozené ohýbání a způsobí vznik dalších trhlin. To není oprava, ale likvidace materiálu jinak dobře opravitelné hračky.

Postup při použití typického kontaktního lepidla pro lepení měkčeného PVC je pak takový:

1. Vystřihnout záplatu požadovaného tvaru
2. Očistit plochy, co půjdou k sobě
3. Natřít záplatu i místo, kam půjde spojitě kontaktním lepidlem
4. Nechat natřené plochy ležet přesný čas podle instrukcí konkrétního lepidla (5-20min)
5. Přiložit záplatu postupně na požadované místo a rozhladit tak, aby zmizely bubliny
6. Zalisovat velkým tlakem záplatu ve všech místech např. přes měkkou podložku.
7. Nechat pár hodin pod mírným tlakem, aby se spoj vlastním pnutím nezdeformoval.
8. Po 3-6 hodinách provozní pevnost, typicky po 24-48h finální, neměnný stav.

ad 1) Doporučuji průhledný polyvinyl, kvalitní lepidlo je také průhledné, nežloutne a takto provedená oprava prakticky není vidět. Vhodná je stejná tloušťka materiálu záplaty jako hračky. Lepidlo není tvrdé a pevnost závisí na materiálu záplaty. Záplata tenčí než původní materiál má tendenci se při zatížení roztahovat, lepidlo slouží jen kvůli svaření materiálu na molekulární bázi, nikoli k jeho zpevnění. Příliš tlustá záplata je zase moc vidět a kvůli tuhosti špatně kopíruje původní tvary nafouknuté hračky. Optimální je stejný nebo o málo tlustší materiál.

ad 2) Nejsnazší je záplatu i lepené místo krátce setřít lihem namočeným ubrouskem. Pokud je polyvinyl v místě lepení potisknutý a potisk jde lihem dolů, tedy nedrží, nebude držet ani záplatu, tak je třeba ho drhnutím v těsné blízkosti poškození sundat. Pokud by chybějící potisk příliš vadil, je možno ho nechat a při nanášení lepidla krouživým pohybem jakoby zamíchat do lepidla, ředidlo v lepidle je vždy agresivnější. Lepené místo lze také očistit jen vodou s přípravkem na mytí nádobí tak, aby byl polyvinyl mechanicky čistý.

ad 3) Ideálem je nanést hladkou tenkou vrstvu po celé ploše záplaty i po celé ploše místa, kam záplata přijde. Je dobré obkreslit záplatu lehce měkkou tužkou na hračku a podle toho pak nanášet lepidlo. Vytvořit záplatu bez bublin lze i nanesením lepidla přímo z tuby. Stačí držet tubu takřka kolmo, aby vytékající lepidlo tvořilo tenkou vrstvu a pohybem tam a zpět od kraje ke kraji vytvořit téměř spojitou vrstvu. Je lepší nechat mezery, než nanést vrstvu příliš silnou. Při lisování se lepidlo ještě poněkud rozlije a malé mezery zaplní. Naproti tomu příliš tlustá vrstva způsobí při lisování vytékání lepidla mimo záplatu.

ad 4) Na každém kontaktním lepidle je psána doporučená doba čekání od nanesení lepidla po spojení dílů, někdy označovaná jako zavadnutí. Je třeba ji přesně dodržet. Pokud to vypadá, že pokládání záplaty bude zdlouhavé, je lepší začít dříve, než je doporučováno. S měkkým lepidlem se pracuje špatně, ale příliš tuhé, po příliš dlouhé době odpařování způsobí, že plochy na sebe nechytají. To se dá zachránit velkým tlakem při lisování, případně v extrémních případech malým kladívkem, kdy prudké rázy dokáží i suché lepidlo ještě chytit a na konci dosáhnout prakticky shodných výsledků jako při dodržení správného času zavadnutí.

ad 5) Nejsnazší je při podlouhlé záplatě začít od jednoho konce, postupně ji pokládat a prsty zahlazovat tak, aby seděla rovně plocha na ploše. Nesmí se stát, že by se na záplatě nebo hračce vytvořily zpřekládané vlny. Když se nedaří pokládat záplatu správným směrem, stačí za ni mírně zatáhnout aby se v „zatáčce“ nezvlnila a nasměrovat ji kam je třeba. S naneseným lepidlem je záplata pružnější, po zalisování pnutí zmizí a záplata bude kopírovat tvar hračky.

ad 6, 7) Pro časté opravy je dobré mít po ruce truhlářské svěrky a rovné hladké destičky například ze dřeva nebo překližky různých velikostí, mezi které se sevře opravované místo. Postup je pak takový, že přiložená záplata se překryje vhodným „inertem“ například pečícím papírem nebo jiným materiálem, na který zaručeně nechytá lepidlo. Pokud je materiál pod záplatou rovný, hladký, můžeme rovnou přiložit destičky a celek stáhnout svěrkou. Nejprve velkou silou, pak povolit a zkontrolovat, a pak sevřít silou menší a nechat takto pár hodin. Oprava je hotová.

Pokud plátujeme přes svár nebo jinou nerovnou plochu, je třeba pod destičky vložit vrstvu měkkého materiálu. Třeba několikrát přeložený papírový ubrousek, který rovnoměrně rozloží lisovací tlak po celé ploše nerovné záplaty. Záplata pak výborně kopíruje takřka libovolný podklad.

Pokud nesedí okraje trhliny přesně k sobě a hrozí, že lepidlo pronikne skrz a chytí se vnitřní strany protější stěny hračky, je dobré po prvním silném stažení zkontrolovat, jestli nejsou stěny k sobě slepené a případně je od sebe odtrhnout. Nebudou držet velkou silou, protože na protější stěně nebylo nanesené lepidlo, ale přesto hrozí, že po několika hodinách tuhnutí by byl nežádoucí spoj tak pevný, že by při násilném odtržení při prvním nafukování vytrhl kus materiálu z protější stěny hračky.

ad 8) Po třech hodinách je možno odstranit zatížení a hračku třeba i lehce nafouknout. Po šesti hodinách je pevnost typicky dostatečná pro jmenovitou zátěž, ale je znát, že opravené místo je měkké. Za jeden až dva dny je znát, že záplata ještě trochu ztuhne a to už je finální neměnný stav, kdy má opravené místo pevnost větší než okolní materiál samotný a tedy i než klasické sváry. Takto opravený svár se ve stejném místě už nikdy neroztrhne. Případná další trhlina nikdy nepokračuje hned vedle záplaty ale až o kus dál. Správně provedené přeplátování přebírá vlastnosti materiálu a nedovolí roztahování původního poškození.

Dodatek k 1) Lepší je porovnávat tuhost polyvinylu než jeho tloušťku. Stejně tlustý materiál může být různě tuhý podle obsahu a typu změkčovadla. Například pro opravu hračky z tenkého ale tuhého polyvinylu je lepší na záplatu vybrat jiný stejně tuhý, než tloušťku měřit a vybrat stejně tlustý ale měkčí, který se při zatížení bude roztahovat více než původní materiál.

Dodatek k 2) Líh a veškerá nepolární rozpouštědla poškozují měkčené PVC. Vymývají z něj změkčovadla, čímž způsobí jeho tvrdnutí, proto je lepší to s čištěním nepřehánět. Obecně se doporučuje používat zásadně líh a ne benzín, co se používal pro podobné účely dříve. Pokud není k dispozici líh, mělo by stačit prostě očistit polyvinyl od mechanických nečistot čistou vodou případně s přídavkem přípravku na mytí nádobí.

Dodatek k 3) Je třeba, aby nevzniklo místo, kudy by mohl vzduch unikat, i kdyby záplata jinak držela. Plocha záplaty ani místa kam přijde přilepit, nemusí být pokrytá nutně celá stejně tlustou vrstvou, ale aspoň tak aby v okolí trhliny vyšla nepřerušená. Jak na záplatě, tak na hračce

Lepidlo po vytlačení z tuby poměrně rychle tuhne a obtížně se s ním manipuluje. Nejsnazší je tahat tubu rychle tam a zpět po kratší délce záplaty a nanášet pokud možno spojitou vrstvu. Pokud je záplata delší než asi 10cm, trval by tento postup příliš dlouho, a tak je lepší nanášet lepidlo podélně. Je to méně přesné, ale rychlejší. Při lepení sváru je dobré nejprve po délce natřít svár, a pak doplnit lepidlo postupně po obou stranách až do šířky, kde bude záplata.

V případě lepení velmi dlouhých záplat (20-50cm), je možné si pomoci nějakým nástrojem na roztírání lepidla. Taková práce s lepidlem však vyžaduje hodně cviku, protože lepidlo tuhne příliš rychle na to, aby se dalo rozumně roztírat. Pro větší plochy by bylo lepší použití lepidel v plechovkách, protože ty jsou za tímto účelem namíchány řidší, a tím pádem je více času k jeho rozetření.

Dodatek k 4) Lepidlo obsahuje typicky plnidlo (polyuretan) a dvě ředidla: Methylethylketon co se odpařuje pomalu a dovolí prostup polyuretanu mezi molekuly polyvinylu a aceton, který se odpařuje rychle a slouží jen k tomu, aby bylo lepidlo v tubě tekuté a dalo se roztírat. Pro proces lepení je ale nežádoucí, musí se odpařit ještě před slisováním, tedy uzavřením lepidla mezi vrstvy polyvinylu.

Pokud opravujeme svár s vysokým přesahem, typicky 2-5mm je důležité lepidlem také natřít tento přesah, aby se poté přilepil pod záplatu. Jiné řešení je přesah v místě lepení opatrně zastřihnout nůžkami. Záplata se pak snáze přikládá a lisuje. Hrozí pak ale, že svár bude na koncích záplaty zeslabený a choulostivější na vznik nové trhliny.

Dodatek k 5) Je důležité vědět, že i když lepidlo je zatuhlé tak, že na dotyk nelepí, jakmile se dotkne jiné plochy natřené lepidlem, už prakticky nejde odtrhnout. Tedy silou jde, ale v místě odtrhnutí už podruhé pořádně nechytne.

Pokud opravujeme svár s vysokým přesahem materiálu, je vhodné dát pozor na to, aby se při pokládání záplaty tento přesah položil po celé délce na jednu stranu. Typicky to není problém, protože technologie svařování způsobuje, že se přesah sám ohýbá po celé délce sváru stejným směrem.

Dodatek k 6) Pokud nejsou k dispozici svorky, nebo velká zátěž je možný jiný postup: Bubliny lze úspěšně odstranit vytlačováním a rozhlazováním kulatým předmětem. Rukojetí šroubováku, kusem trubky jako válečkem, apod. Bubliny vytlačujeme směrem od středu až úplně mimo záplatu, pokud to jde. Hlavně se nesmí stát, aby někde zbyl průchod vzduchu, například podél přelepeného sváru. Ten je nutné nejprve důkladně zahladit a vytlačit bubliny ze záhybu, a pak teprve ze zbytku záplaty.

Poté již stačí záplatu zatížit menším tlakem. Zatížení je důležité kvůli tomu, aby se nezvětšovala mezera pod záplatou vlivem pnutí, které vzniká při styku materiálu s lepidlem, který má tendenci se kroutit. Zátěž stačí nechat typicky 3 až 6 hodin. Výsledná záplata pak kopíruje plochu materiálu a po nafouknutí i původní tvary hračky.

V návodech k lepidlům se často uvádí doslovně, že výstupní pevnost je taková, jak velkým tlakem se záplata zalisuje. Hlavním problémem jsou bublinky vzduchu pod záplatou, co značně snižují styčnou plochu. Při zatížení se pak přepážky mezi bublinkami deformují, záplata „sjíždí“ a díra pod ní se zvětšuje. Velký tlak jednak vytlačí bublinky a ostatní zmenší natolik, že nejsou vidět a navíc způsobí hlubší proniknutí lepidla do vrstev materiálu záplaty i hračky. Efekt je dokonce tak výrazný, že při velmi vysokém tlaku dokonce lepidlo prosákne skrz materiál, lesklý polyvinyl zmatní a pokud lisujeme proti nerovné podložce, obtiskne její vzor do záplaty, ale hlavně zanechá nežádoucí stopy i na materiálu hračky naproti opravovanému místu tam, kde dosedá druhá strana svorky. Proto je třeba podložit jak záplatu, tak i protější stranu např. složeným ubrouskem.

Dodatek k 8) Pokud je třeba dělat opravu na několikrát, například ve sváru do oblouku, není třeba čekat mnoho hodin s pokračováním. Po pár minutách silného zatížení můžeme svěrky na jedné části odstranit a hned navázat další opravou. Jen je třeba dát pozor a zbytečně nenamáhat předchozí, právě dodělané opravy.

Bezpečná práce s lepidlem:

Kvalitní lepidlo na měkčené PVC bude vždy obsahovat silná ředidla a je třeba dodržovat zásady práce s nimi. To se dočtete v návodu ke každému lepidlu.

Výpary při roztírání lepidla se nesmějí vdechovat. To se dá snadno zabezpečit lehkým prouděním vzduchu přes místo lepení. Je vhodné pracovat s otevřeným lepidlem vždy co nejkratší dobu a nikdy nepracovat v uzavřené místnosti bez větrání. Zdaleka nejlepší je pracovat venku. V létě to není problém, v zimě je třeba si uvědomit, že lepidlo nefunguje pod cca 10°C.

Závěr:

Tímto postupem lze opravit prakticky jakékoli mechanické poškození, které se hračkám může stát. Jedno kde, jedno jak velká nebo dlouhá oprava je třeba. Vždycky to jde.

S trochou praxe lze přeplátování až do délky cca 20cm zvládnout za 15 minut. Od momentu, kdy se člověk rozhodne, že bude opravovat až k úklidu věcí, které na to byly potřeba.

Když jsem byl mladší, roztržený svár znamenal pro hračku prakticky konec, nevěřil jsem, že je možné ji opravit a nevěřil, že by oprava mohla být dokonce bytelnější, než původní svár. Neznal jsem možnosti. Nevěděl, kde hledat správné lepidlo. Dneska mám myslím oprávněný pocit, že se hračce nemůže stát nic, co by se nedalo opravit.

Pár fotek:

 Před opravou:

 Po opravě:

Extrémní příklad: konstrukční lepení - stále stejný postup

o směřování

Jak ubíhá čas, postupně se hračkám věnuji více jako sběratel. Hledám staré unikátní kousky, co se dnes jen těžko shánějí a jejichž hledání trvá měsíce i roky. Každá věc na světě si najde svého sběratele. Nemám doma hory hraček, těch co mám doopravdy rád a které hledám, je jen pár. Postupem času bych chtěl blog směřovat více směrem ke sběratelství, napsat pár článků o možnostech opravování hraček a sepsat pár postřehů o dlouhodobých vlastnostech, skladování a stárnutí měkčeného polyvinylchloridu. Dále se hodně věnuji historii nafukovacích hraček obecně - sice především vzhledem k těm co mám - ale lovení informací občas přináší zajímavé závěry, ale také dokazuje, že mnoho informací zoufale chybí.

Sněhová Nessie

Konečně napadl první sníh a já si mohl splnit další z malých snů. Kdysi jsem viděl podobný obrázek, často se do této podoby Nessie stříhají i okrasné keře v parcích, někde je takto i v podobě dětských prolézaček.

Už se blížil večer, když jsem konečně vyšel ven podívat se, kolik napadalo sněhu a s překvapením zjistil, že skoro pět centimetrů a stále padá. Byla ale zima a ze sněhu se nedalo nic vytvářet klasickým způsobem, nedržel pohromadě. A tak nezbylo, než použít druhou metodu a prostě nanosit dostatek sněhu na hromadu a nechat vlastní vahou spojit tak, aby se z hromady daly budoucí tvary "vyřezat". Sněhu bylo ale málo, tak jsem musel sebrat celý dvůr a jednu plochou střechu, abych získal rozumné množství materiálu. Dokud jsem doopravdy nezačal, nevěřil jsem, že to opravdu dodělám, ale nedalo se jít zpátky.

V hlavě jen přibližná představa, realitu dělají až aktuální možnosti. Tunýlek hřbetu byl nejsnazší a tím jsem začal. První pokus o ocas skončil pod rukama sesypaný na kusy na zemi. Tak jsem slevil trochu z velikosti a tvaru a začal znovu. Nakonec se trochu oteplilo a se sněhem se dalo lépe pracovat. Nejtěžší bylo vytvořit rozumný čumák. Někomu to může přijít banální, ale já jsem celé dětství kreslil jenom stroje. Zvířata nikdy. V databázi tvarů mám zažitý jen čumák psí a podle toho to zřejmě taky vypadá, ale vůbec to nevadí.

Druhý den bohužel teplota velmi stoupla a pršelo. Když jsem jel večer domů, vůbec jsem netušil, co mě čeká. Těžiště byly dobře, nic se nezřítilo, ale hlava nakřivo, ocas stočený do spirály skoro až k zemi.

Další den se ochladilo a připadlo dalších pět centimetrů, což je naprostý luxus pro místní podmínky. Jelikož jsem ji postavil přímo před svoje okna, nemohl jsem se na ni koukat, jak chudák po včerejšku vypadá. Našel jsem čas a šel opět pracovat. Vše jsem zase zaházel sněhem a začal vytvářet znovu. Byla trochu chyba, že jsem původní zbytky neodnesl pryč, protože starý zmrzlý sníh měl jinou barvu, vlastnosti a táním i jiné tvary a zabralo zbytečný čas jeho nahrazování v místech, která nevypadaly hezky. Ve dne se vlastně pracuje hrozně špatně. Sníh je na práci sice nádherný materiál, ale neustále jsou na něm vidět nedostatky, nerovnosti a pracovat s ním se musí citlivě, aby se toho víc nerozbilo než opravilo. Sněhu bylo víc a tak jsem si mohl dovolit větší rozměry a tlustší tělo. První dojmy byly sice hodně kritické, aspoň z mé strany, ale ranní probuzení, kdy za okny je vidět její obrovská silueta potvrdily, že to vůbec nebyl špatný nápad.

Jenže sníh tady vždycky jednou roztaje a koukat, jak se několik hodin práce mění opět na beztvarou vodu a jako jedna kapka za druhou padá z kolmo svěšeného ocásku, není vůbec hezké. A i takové drobnosti dokážou zkazit celý den. Ale jsem rád i za těch několik dnů, co tady stála a měla docela úspěch, tak se těším až budu moci dělat další, jestli ještě někdy napadne dostatek sněhu.

Člověk prostě občas potřebuje dělat něco jiného, než obvykle. Ze sněhu jsem sice něco dělal téměř každý rok, ale zvíře jsem nedělal nikdy.

Dráček

Jsem tady sto kilometrů daleko od svých draků a dráčků a přece tu nejsem úplně sám a ztracený jako obvykle. Když jsme se blížili a koncentrace bazénů na zahradách utěšeně stoupala, najednou svitla naděje, že jeden možná bude i tam, kam jedeme.

Nebylo to úplně tak, bazén je v sousedství. Všude šťavnaté zelené trávníky, sedím v kleče a rozhlížím se kolem. Snažím se zaostřit na ten bazén. Ikdyž není zrovna velký, jsou na něm tři hračky. Jako první poznávám plovoucí koš, pak koukám na zbylé dvě hračky. Přestože takřka denně vidím fotky dalších a dalších hraček a mám pocit, že znám snad už všechny, najednou z té dálky jakobych byl ztracen. Nevím. Takřka neznatelný pohyb vzduchu postrkuje hračky pomalu dokola po bazénku. Najednou poznám další hračku, když vidím namalovaná kola, přepadne mě beznaděj. Mají tu tři hračky a ani jedna nebude jako živá?

Je mi hloupé jít přímo k plotu a koukat tam, a tak se dívám jen z povzdálí a hledám skuliny mezi větvemi stromů a pověšeným prádlem na sušáku, co je u plotu na jejich straně stejně, jako na naší.

Vyjdu do patra chaty k oknům na správnou stranu, ale jako na potvoru z jednoho okna vidím bazén zakrytý korunou ořešáku a z druhého okna je to už pro mě příliš daleko. Achjo, kéž bych viděl lépe, kéž bych viděl lépe. Nakonec jsem se vrátil zase na zahradu a sedl si na kraj stínu, hrál si se psem a čekal, až vítr konečně přeskupí hračky tak, abych aspoň něco viděl.

Bylo mi to už trapné, ale nedokázal jsem od bazénu odtrhnout oči. V tom rozmazaném obrazu jsem najednou rozeznal něco, co nápadně připomínalo ocas. Muselo to být z té poslední hračky. Pamatoval jsem si z pohledu z okna, že poslední hračka je žlutá a ten ocas musel patřit tedy k ní, na zbylých dvou jednoduše nemá co dělat.

Najednou jsem znovu ožil, ocas může mít jen živá hračka, musí být živá. V hlavě jako v katalogu se mi vynořovaly obrazy hraček podobné velikosti, co by to mohly být. Vítr si mým novým objevem dál pohrával a postrkoval ho po hladině. Bylo mi divné, že pořád nevidím hlavu. Jak si pomalu utvářím grafický tvar té hračky, mozek dokáže z rozmazaného obrazu dostat mnohem víc a já už v tom zmatku na hladině, barevných skvrnách, dokážu bezpečně najít krátký, dozadu ohnutý ocásek té hračky.

Vítr byl najednou přívětivější a plavil hračku bokem podél okraje bazénku. Já jen tušil, že na jejím boku vidím malé fialové skvrny. Najednou se mi katalog zasekne na obrázku toho malého žlutooranžového dráčka, co před lety vyráběl Intex. Dnes už se v obchodech prakticky nevidí, jen občas na aukcích. Vzpomínám, jak jsem ho už mockrát chtěl koupit, ale nakonec si to rozmyslel, protože je velmi malý a má ten velký černý nesmysl za krkem. Ale že je hezký jsem věděl. Je hrozně roztomilý, hezky se kouká. Najednou jsem litoval, že tenkrát před pár měsíci, když jsem ho měl na dosah ruky, jsem si ho pořádně neprohlédl.

Vrátil jsem se z myšelnek na zem, dál koukajíc na ten bazének přemýšlel, jestli je to opravdu ta hračka, jestli je to opravdu tenhle dráček, protože jsem nemohl pořád najít jeho hlavu. Už jsem ale věděl, co mám hledat a po několika minutách sledování jsem přišel na to, že má hlavu a krk hrozně moc dole, proto jsem ji neviděl a možná i párkrát spletl s ocasem. Už delší dobu mi přišlo, ale nechtěl jsem si to připustit, že totiž mu chybí ta přepážka, co drží tělo ploché. Na pohled je příliš vysoký a tělo nahoře oblé. Nemůžu to říct s jistotou, ale bohužel tomu i úhel jeho krku vůči tělu nasvědčuje. Chudák dráček. Na hračky celý den pere slunce, ozónu zrovna mizerně málo, ten vinyl musí být hrozně horký. Chudák dráček.

Vítr natočil jeho hlavu konečně ke mně a já jsem opravdu uviděl jeho veliké oči charakteristicky blízko u sebe a na vršku hlavy ten oblouček oddělený přepážkou, to je nezaměnitelné, je to on. Opravdu je to on. Hlavu má na nakřivo, tlak je tedy naštěstí zřejmě malý, ale má ji hrozně dole, krk jde z těla šikmo místo takřka kolmo vzhůru, jako na těch fotkách.

Pak vyšli majitelé. Polila hračky na hladině postupně kýblem vody, dráčka nejvíce. Jednu po druhé vyndavala z vody a skládala je vedle bazénu, nakonec jich tam bylo ještě víc, co jsem přes okraj neviděl. Dráček tam zbyl jako poslední na opačném okraji bazénu. Došla k němu, opatrně ho vzala a položila na plošinu malé skládací snad skluzavky s žebříkem, co stála opodál na zahradě.

Koukal jsem na něj dál. Jak klesala okolní teplota, bylo vidět, že dráček znatelně měkne. Najednou z něho bylo vidět jen tělo a ocásek. Hlava mu visela skoro níž než tělo. Jak se stmívalo, neviděl jsem už ani ocásek, jen žluté tělo v okolní zeleni.

Čekám na ráno, co s ním bude.

Nemůžu z hlavy dostat špatné myšlenky.

Nevím jestli jsem dost silný na to, abych se rozběhl a řekl ne, kdyby mu chtěli něco udělat.. Nevím, jestli bych to dokázal..

Druhý den:
Bylo tak šílené vedro, že ani nešli do vody, Dráčka nechali celý den nahoře na té konstrukci. Nemohl se chladit ve vodě, nikdo ho nepoléval kýblem vody jako včera. Jen chvilku byl ve stínu nedalekých keřů. Vzduch v něm zvětšil objem tak, že měl zase hlavu nahoře. Naštěstí bylo vidět, že tlak není velký. Ve větru, o něco silnějším než včera se jeho hlava na krku mírně pohybovala ze strany na stranu.

Večer, když pomalu zacházelo slunce a začalo se ochlazovat a zároveň se dráček ocitl napůl ve stínu tlak zase poklesl a jeho krk už hlavu opět neudržel nahoře, stejně jako včera.

Nedokázal jsem se na něj nekoukat. Kdykoli byla příležitost, díval jsem se tím směrem. Už jsem měl dokonale zmapováno, odkud kterou jeho část uvidím a kudy se mám přesně dívat. Ovšem za celý den jsem nedokázal bezpečně určit, jestli má chudák tu přepážku opravdu porušenou, nebo jestli takhle vypadat má. Nejvýš měl hlavu asi na 120 stupních vůči tělu. Dívám se na jeho tělo a snažím se zaostřit, nejde to, tak bych si přál vidět lépe. Nevidím pořádně ani to černé držadlo. Je moc daleko, je dál než včera na tom bazénu.

Když jsme v podvečer šli kolem té zahrady z druhé strany, pořád to nevypadalo, ale najednou jsem ho přecejen uviděl. Byl blíž, položený vysoko nad terénem na té konstrukci. Bylo to zvláštní, ale teprve teď jsem ho bezpečně poznal. Je to opravdu on, barvou, tvarem těla a nezaměnitelným roztomilým provedením hlavy.

Kdyby ho bývali včera posadili jinam, vůbec bych ho třeba neviděl. Ale tady na té konstrukci vyšší než ploty ho vidím i odsud z té silnice. Díval jsem se na něj za chůze, dokud mi výhled nezakryly další stromy.

Jak jdeme dál, vítr znatelně zesiluje, poryvy jsou čím dál razantnější. Jsme daleko a já se bojím, že až se vrátím, že už tam nebude. Co když ho neuklidí a vítr ho vezme s sebou? A co v noci? Je tam celou noc, celou noc ho tam nechají, dráčka. Doufám, že v noci nic nepřijde, nemělo by.

Stále mě ještě občas přepadávají myšlenky, co když mu něco provedou.

Ale co mě těší i při té jeho smůle, že je v pořádku, žádný vzduch z něho neuniká. Takže ho snad budou ještě dlouho mít. A snad ho mají i rádi, když ho nechají tak z výšky koukat na zahradu a k nim do oken.

Jednou mě napadlo, jaká to vlastně je náhoda, že mají právě jeho. Mohly tam mít jakoukoli vodní potvoru, kterých je všude tolik, ale ne, oni tam mají krásného starého malého dráčka. Asi si ho taky někdy koupím, až ho příště uvidím. Když tu na něj koukám hodiny v kuse.

Třetí den:
přes den bylo ještě větší vedro, chudáka ho nechali na tom stejném místě jako byl včera další den. Hlavu složil, jakmile na něj přestalo svítit vpodvečer slunce.

Je bouřka, fouká vítr a na střešní okna padají obrovské těžké kapky vody. Na dráčka taky. Nechali ho tam. Ve světle blesků je vidět jeho jasně žluté tělo. „Vydrž dráčku,“ říkám, potichu, když se naposledy ohlédnu do toho místa, kde je. Hlavu a nohy visící dolů, jen ocásek vesele směrem vzhůru na konci se zužující a ohnutý dozadu.

Asi tě taky zkusím někde najít dráčku. Už dvakrát jsem tě viděl a rozmyslel si to. Ale teď je to jiné dráčku, teď už to navždycky budeš jenom ty. Bude to lepší, než kdybych tě býval už měl a teď tady koukal jako na jeho brášku.

Vítr se uklidnil, prší stabilněji, ale ne moc. „Vydrž dráčku.“

Čtvrtý den:
Krátký déšť i vítr přes noc dráček přežil. Ráno byl pořád na stejném místě, ve stejném stavu. Celý den byl stejný, jen několikrát kolísal tlak vzduchu v něm, protože bylo občas krátce pod mrakem. Nechali ho tam celý další den a nechali ho tam i teď, když se zase blíží další bouřka, déšť a fouká vcelku silný vítr. Zřejmě je tam na té konstrukci zaklíněný. Chudák dráček. „Vydrž dráčku.“

Najednou začínám mít pocit, že starat se o zachráněnou hračku může být mnohem těžší, než jsem si  myslel. Protože já budu ten, pod jehož rukama bude hračka stárnout a mizet. A budu si pořád říkat, jestli by na tom u původních majitelů nebyl lépe. Že by ho třeba někam schovali a už nikdy nevyndali. Až po letech by dráčka někdo našel a znovu se ho ujal.

Pátý den:
Zatím nejhorší bouřku a průtrž jsme přečkali. Dráček zůstal na stejném místě celou dobu, na rozdíl od ostatních hraček, které všechny zmizely, asi je uklidili. „Dráčku, proč ti to dělají, proč ti to dělají.“ Říkám do tmavé noci, kdy vidím jen jeho obrysy v bílém světle z přízemních oken přilehlého domu. Za chvíli se ve stínech u pod jabloní objeví stín postavy. Slyším padat jablka do plastového kýblu. Je jasná noc, podívám se nad sebe, je tam spousta hvězd. Je chladněji. Myslím na ten vinyl, na dráčka, co si počne při takových změnách teploty.

„Dráčku, proč tě tu nechávají, ty změny teplot, vždyť stárneš tak rychle.“

„Vydrž dráčku.“ Říkám potichu, když beru do ruky gumový létající talíř a znovu ho házím do tmy, aby byl hned zase v tlamě přinesen zpět. Někdo tady vidí mnohem lépe než já.

Když jsme vpodvečer šli na procházku, málem jsem na ní zavolal „Dráčku“ místo jména. Přesně čekám, kdy se to stane doopravdy a řeknu to nahlas. Doma jsem předtím už párkrát měl doslova na jazyku „Nessie“ ale vždy jsem se stihnul zaseknout a nevykřikl to nahlas. Dneska večer to dostoupilo tak daleko, že jsem se spletl dvakrát. Chci ji oslovit a málem řeknu „Dráčku“, hned se ale vzpamatuji a chci říct to správné „Ness..“ spolknu slova znovu a skoro se smíchem volám správné jméno. To už na mě ale zase mezitím kouká tím pohledem, že jsem se zbláznil.

Vždycky, když vyhlédnu z okna a uvidím ho, potichu ho oslovím „Dráčku“.

Koukám na něj skoro pořád a přece se nikdo nezajímá o to, kam se koukám. Ani nevím jestli o tom chci právě teď mluvit. Místo je to rozumné. Oni mají náladu dobrou, stačilo by jen, kdyby se zeptali, na co koukám a já bych začal: „Když oni tam mají už skoro sběratelskou raritu... Toho dráčka žlutého tam, vyráběl Intex někdy kolem roku dva tisíce čtyři...“

Ne, vůbec nevím, jestli by to šlo. Jestli je to dobrý nápad, o tom mluvit. Právě teď a tady. Koukám na něho dál a tichá slova „Dráčku“ se ztrácejí v hukotu potoka z údolí.

Šestý den:
Hlídám ho dál. Je to pořád stejné, bazén vůbec nepoužívají. Předtím bylo moc vedro, teď je zase moc zima. Dráček skoro nezvedl hlavu, svítí Slunce, ale vzduch je studený. Chudák, ráno byla taková zima a teď zase praží, ten vinyl dostává tolik zabrat.

„Máš se starat o svého draka, ten je jenom tvůj,“ říkám si, když se zase nemůžu přemoci a jdu se podívat na místo odkud vidím toho žlutého dráčka.

Když mě se po nich tak hrozně stýská. Najednou se těším i na hračky, co normálně nemám moc rád.  Nemám tady žádnou svojí, které bych se mohl věnovat a tak dávám pozor na toho malého dráčka, co ho tam mají tak vystaveného.

Sedmý den:
Míval jsem chutě nechat nějakou hračku venku a sledovat, co to s ní udělá. Ale dneska? Dneska ne. Dráček je venku a už na něj zase prší, přes den na něho svítilo slunce. Je mi ho líto. Moc líto. Zítra jedeme domů a já jsem smutný. Nejsem šťastný jako vždycky, jsem smutný, protože tu musím nechat toho dráčka. Je to tak ale lepší. Sice bych se na něho mohl zeptat, lidi vedle jsou rozumní, ale nemám tolik odvahy. A i kdyby, myslím, že mu tady bude lépe. Má svobodu, celý den může být nafouknutý. A snad ho mají i rádi. Nebojí se ho nechat všem na očích jako já. U mě by skončil v krabici a musel bych se dívat, jak stárne.

Už na stejné místo nikdy nechci. Co, když už tu nebude? Nikde jinde, ač to vypadalo slibně, žádnou živou hračku neměli.

Snáší se jemný déšť, vracím konev k nádrži s vodou, předtím ji ještě trochu naplním, aby ji vítr neodnesl a myslím při tom na dráčka. Než odejdu ze zahrady, vyjdu ještě kus dál a podívám se tím směrem. V silném bílém světle oken z přízemí sousedovic domu vidím jeho žluté tělo ospale rozložené v té výšce.

„Proč ti to dělají, dráčku, proč tě tu nechávají?“

„Vydrž dráčku, vydrž tu co nejdéle, prosím, dráčku, prosím vydrž.“