pondělí 17. prosince 2012

Sněhová Nessie

Konečně napadl první sníh a já si mohl splnit další z malých snů. Kdysi jsem viděl podobný obrázek, často se do této podoby Nessie stříhají i okrasné keře v parcích, někde je takto i v podobě dětských prolézaček.

Už se blížil večer, když jsem konečně vyšel ven podívat se, kolik napadalo sněhu a s překvapením zjistil, že skoro pět centimetrů a stále padá. Byla ale zima a ze sněhu se nedalo nic vytvářet klasickým způsobem, nedržel pohromadě. A tak nezbylo, než použít druhou metodu a prostě nanosit dostatek sněhu na hromadu a nechat vlastní vahou spojit tak, aby se z hromady daly budoucí tvary "vyřezat". Sněhu bylo ale málo, tak jsem musel sebrat celý dvůr a jednu plochou střechu, abych získal rozumné množství materiálu. Dokud jsem doopravdy nezačal, nevěřil jsem, že to opravdu dodělám, ale nedalo se jít zpátky.

V hlavě jen přibližná představa, realitu dělají až aktuální možnosti. Tunýlek hřbetu byl nejsnazší a tím jsem začal. První pokus o ocas skončil pod rukama sesypaný na kusy na zemi. Tak jsem slevil trochu z velikosti a tvaru a začal znovu. Nakonec se trochu oteplilo a se sněhem se dalo lépe pracovat. Nejtěžší bylo vytvořit rozumný čumák. Někomu to může přijít banální, ale já jsem celé dětství kreslil jenom stroje. Zvířata nikdy. V databázi tvarů mám zažitý jen čumák psí a podle toho to zřejmě taky vypadá, ale vůbec to nevadí.

Druhý den bohužel teplota velmi stoupla a pršelo. Když jsem jel večer domů, vůbec jsem netušil, co mě čeká. Těžiště byly dobře, nic se nezřítilo, ale hlava nakřivo, ocas stočený do spirály skoro až k zemi.

Další den se ochladilo a připadlo dalších pět centimetrů, což je naprostý luxus pro místní podmínky. Jelikož jsem ji postavil přímo před svoje okna, nemohl jsem se na ni koukat, jak chudák po včerejšku vypadá. Našel jsem čas a šel opět pracovat. Vše jsem zase zaházel sněhem a začal vytvářet znovu. Byla trochu chyba, že jsem původní zbytky neodnesl pryč, protože starý zmrzlý sníh měl jinou barvu, vlastnosti a táním i jiné tvary a zabralo zbytečný čas jeho nahrazování v místech, která nevypadaly hezky. Ve dne se vlastně pracuje hrozně špatně. Sníh je na práci sice nádherný materiál, ale neustále jsou na něm vidět nedostatky, nerovnosti a pracovat s ním se musí citlivě, aby se toho víc nerozbilo než opravilo. Sněhu bylo víc a tak jsem si mohl dovolit větší rozměry a tlustší tělo. První dojmy byly sice hodně kritické, aspoň z mé strany, ale ranní probuzení, kdy za okny je vidět její obrovská silueta potvrdily, že to vůbec nebyl špatný nápad.

Jenže sníh tady vždycky jednou roztaje a koukat, jak se několik hodin práce mění opět na beztvarou vodu a jako jedna kapka za druhou padá z kolmo svěšeného ocásku, není vůbec hezké. A i takové drobnosti dokážou zkazit celý den. Ale jsem rád i za těch několik dnů, co tady stála a měla docela úspěch, tak se těším až budu moci dělat další, jestli ještě někdy napadne dostatek sněhu.

Člověk prostě občas potřebuje dělat něco jiného, než obvykle. Ze sněhu jsem sice něco dělal téměř každý rok, ale zvíře jsem nedělal nikdy.