Jsem tady sto kilometrů daleko od svých draků a dráčků a přece tu nejsem úplně sám a ztracený jako obvykle. Když jsme se blížili a koncentrace bazénů na zahradách utěšeně stoupala, najednou svitla naděje, že jeden možná bude i tam, kam jedeme.
Nebylo to úplně tak, bazén je v sousedství. Všude šťavnaté zelené trávníky, sedím v kleče a rozhlížím se kolem. Snažím se zaostřit na ten bazén. Ikdyž není zrovna velký, jsou na něm tři hračky. Jako první poznávám plovoucí koš, pak koukám na zbylé dvě hračky. Přestože takřka denně vidím fotky dalších a dalších hraček a mám pocit, že znám snad už všechny, najednou z té dálky jakobych byl ztracen. Nevím. Takřka neznatelný pohyb vzduchu postrkuje hračky pomalu dokola po bazénku. Najednou poznám další hračku, když vidím namalovaná kola, přepadne mě beznaděj. Mají tu tři hračky a ani jedna nebude jako živá?
Je mi hloupé jít přímo k plotu a koukat tam, a tak se dívám jen z povzdálí a hledám skuliny mezi větvemi stromů a pověšeným prádlem na sušáku, co je u plotu na jejich straně stejně, jako na naší.
Vyjdu do patra chaty k oknům na správnou stranu, ale jako na potvoru z jednoho okna vidím bazén zakrytý korunou ořešáku a z druhého okna je to už pro mě příliš daleko. Achjo, kéž bych viděl lépe, kéž bych viděl lépe. Nakonec jsem se vrátil zase na zahradu a sedl si na kraj stínu, hrál si se psem a čekal, až vítr konečně přeskupí hračky tak, abych aspoň něco viděl.
Bylo mi to už trapné, ale nedokázal jsem od bazénu odtrhnout oči. V tom rozmazaném obrazu jsem najednou rozeznal něco, co nápadně připomínalo ocas. Muselo to být z té poslední hračky. Pamatoval jsem si z pohledu z okna, že poslední hračka je žlutá a ten ocas musel patřit tedy k ní, na zbylých dvou jednoduše nemá co dělat.
Najednou jsem znovu ožil, ocas může mít jen živá hračka, musí být živá. V hlavě jako v katalogu se mi vynořovaly obrazy hraček podobné velikosti, co by to mohly být. Vítr si mým novým objevem dál pohrával a postrkoval ho po hladině. Bylo mi divné, že pořád nevidím hlavu. Jak si pomalu utvářím grafický tvar té hračky, mozek dokáže z rozmazaného obrazu dostat mnohem víc a já už v tom zmatku na hladině, barevných skvrnách, dokážu bezpečně najít krátký, dozadu ohnutý ocásek té hračky.
Vítr byl najednou přívětivější a plavil hračku bokem podél okraje bazénku. Já jen tušil, že na jejím boku vidím malé fialové skvrny. Najednou se mi katalog zasekne na obrázku toho malého žlutooranžového dráčka, co před lety vyráběl Intex. Dnes už se v obchodech prakticky nevidí, jen občas na aukcích. Vzpomínám, jak jsem ho už mockrát chtěl koupit, ale nakonec si to rozmyslel, protože je velmi malý a má ten velký černý nesmysl za krkem. Ale že je hezký jsem věděl. Je hrozně roztomilý, hezky se kouká. Najednou jsem litoval, že tenkrát před pár měsíci, když jsem ho měl na dosah ruky, jsem si ho pořádně neprohlédl.
Vrátil jsem se z myšelnek na zem, dál koukajíc na ten bazének přemýšlel, jestli je to opravdu ta hračka, jestli je to opravdu tenhle dráček, protože jsem nemohl pořád najít jeho hlavu. Už jsem ale věděl, co mám hledat a po několika minutách sledování jsem přišel na to, že má hlavu a krk hrozně moc dole, proto jsem ji neviděl a možná i párkrát spletl s ocasem. Už delší dobu mi přišlo, ale nechtěl jsem si to připustit, že totiž mu chybí ta přepážka, co drží tělo ploché. Na pohled je příliš vysoký a tělo nahoře oblé. Nemůžu to říct s jistotou, ale bohužel tomu i úhel jeho krku vůči tělu nasvědčuje. Chudák dráček. Na hračky celý den pere slunce, ozónu zrovna mizerně málo, ten vinyl musí být hrozně horký. Chudák dráček.
Vítr natočil jeho hlavu konečně ke mně a já jsem opravdu uviděl jeho veliké oči charakteristicky blízko u sebe a na vršku hlavy ten oblouček oddělený přepážkou, to je nezaměnitelné, je to on. Opravdu je to on. Hlavu má na nakřivo, tlak je tedy naštěstí zřejmě malý, ale má ji hrozně dole, krk jde z těla šikmo místo takřka kolmo vzhůru, jako na těch fotkách.
Pak vyšli majitelé. Polila hračky na hladině postupně kýblem vody, dráčka nejvíce. Jednu po druhé vyndavala z vody a skládala je vedle bazénu, nakonec jich tam bylo ještě víc, co jsem přes okraj neviděl. Dráček tam zbyl jako poslední na opačném okraji bazénu. Došla k němu, opatrně ho vzala a položila na plošinu malé skládací snad skluzavky s žebříkem, co stála opodál na zahradě.
Koukal jsem na něj dál. Jak klesala okolní teplota, bylo vidět, že dráček znatelně měkne. Najednou z něho bylo vidět jen tělo a ocásek. Hlava mu visela skoro níž než tělo. Jak se stmívalo, neviděl jsem už ani ocásek, jen žluté tělo v okolní zeleni.
Čekám na ráno, co s ním bude.
Nemůžu z hlavy dostat špatné myšlenky.
Nevím jestli jsem dost silný na to, abych se rozběhl a řekl ne, kdyby mu chtěli něco udělat.. Nevím, jestli bych to dokázal..
Druhý den:
Bylo tak šílené vedro, že ani nešli do vody, Dráčka nechali celý den nahoře na té konstrukci. Nemohl se chladit ve vodě, nikdo ho nepoléval kýblem vody jako včera. Jen chvilku byl ve stínu nedalekých keřů. Vzduch v něm zvětšil objem tak, že měl zase hlavu nahoře. Naštěstí bylo vidět, že tlak není velký. Ve větru, o něco silnějším než včera se jeho hlava na krku mírně pohybovala ze strany na stranu.
Večer, když pomalu zacházelo slunce a začalo se ochlazovat a zároveň se dráček ocitl napůl ve stínu tlak zase poklesl a jeho krk už hlavu opět neudržel nahoře, stejně jako včera.
Nedokázal jsem se na něj nekoukat. Kdykoli byla příležitost, díval jsem se tím směrem. Už jsem měl dokonale zmapováno, odkud kterou jeho část uvidím a kudy se mám přesně dívat. Ovšem za celý den jsem nedokázal bezpečně určit, jestli má chudák tu přepážku opravdu porušenou, nebo jestli takhle vypadat má. Nejvýš měl hlavu asi na 120 stupních vůči tělu. Dívám se na jeho tělo a snažím se zaostřit, nejde to, tak bych si přál vidět lépe. Nevidím pořádně ani to černé držadlo. Je moc daleko, je dál než včera na tom bazénu.
Když jsme v podvečer šli kolem té zahrady z druhé strany, pořád to nevypadalo, ale najednou jsem ho přecejen uviděl. Byl blíž, položený vysoko nad terénem na té konstrukci. Bylo to zvláštní, ale teprve teď jsem ho bezpečně poznal. Je to opravdu on, barvou, tvarem těla a nezaměnitelným roztomilým provedením hlavy.
Kdyby ho bývali včera posadili jinam, vůbec bych ho třeba neviděl. Ale tady na té konstrukci vyšší než ploty ho vidím i odsud z té silnice. Díval jsem se na něj za chůze, dokud mi výhled nezakryly další stromy.
Jak jdeme dál, vítr znatelně zesiluje, poryvy jsou čím dál razantnější. Jsme daleko a já se bojím, že až se vrátím, že už tam nebude. Co když ho neuklidí a vítr ho vezme s sebou? A co v noci? Je tam celou noc, celou noc ho tam nechají, dráčka. Doufám, že v noci nic nepřijde, nemělo by.
Stále mě ještě občas přepadávají myšlenky, co když mu něco provedou.
Ale co mě těší i při té jeho smůle, že je v pořádku, žádný vzduch z něho neuniká. Takže ho snad budou ještě dlouho mít. A snad ho mají i rádi, když ho nechají tak z výšky koukat na zahradu a k nim do oken.
Jednou mě napadlo, jaká to vlastně je náhoda, že mají právě jeho. Mohly tam mít jakoukoli vodní potvoru, kterých je všude tolik, ale ne, oni tam mají krásného starého malého dráčka. Asi si ho taky někdy koupím, až ho příště uvidím. Když tu na něj koukám hodiny v kuse.
Třetí den:
přes den bylo ještě větší vedro, chudáka ho nechali na tom stejném místě jako byl včera další den. Hlavu složil, jakmile na něj přestalo svítit vpodvečer slunce.
Je bouřka, fouká vítr a na střešní okna padají obrovské těžké kapky vody. Na dráčka taky. Nechali ho tam. Ve světle blesků je vidět jeho jasně žluté tělo. „Vydrž dráčku,“ říkám, potichu, když se naposledy ohlédnu do toho místa, kde je. Hlavu a nohy visící dolů, jen ocásek vesele směrem vzhůru na konci se zužující a ohnutý dozadu.
Asi tě taky zkusím někde najít dráčku. Už dvakrát jsem tě viděl a rozmyslel si to. Ale teď je to jiné dráčku, teď už to navždycky budeš jenom ty. Bude to lepší, než kdybych tě býval už měl a teď tady koukal jako na jeho brášku.
Vítr se uklidnil, prší stabilněji, ale ne moc. „Vydrž dráčku.“
Čtvrtý den:
Krátký déšť i vítr přes noc dráček přežil. Ráno byl pořád na stejném místě, ve stejném stavu. Celý den byl stejný, jen několikrát kolísal tlak vzduchu v něm, protože bylo občas krátce pod mrakem. Nechali ho tam celý další den a nechali ho tam i teď, když se zase blíží další bouřka, déšť a fouká vcelku silný vítr. Zřejmě je tam na té konstrukci zaklíněný. Chudák dráček. „Vydrž dráčku.“
Najednou začínám mít pocit, že starat se o zachráněnou hračku může být mnohem těžší, než jsem si myslel. Protože já budu ten, pod jehož rukama bude hračka stárnout a mizet. A budu si pořád říkat, jestli by na tom u původních majitelů nebyl lépe. Že by ho třeba někam schovali a už nikdy nevyndali. Až po letech by dráčka někdo našel a znovu se ho ujal.
Pátý den:
Zatím nejhorší bouřku a průtrž jsme přečkali. Dráček zůstal na stejném místě celou dobu, na rozdíl od ostatních hraček, které všechny zmizely, asi je uklidili. „Dráčku, proč ti to dělají, proč ti to dělají.“ Říkám do tmavé noci, kdy vidím jen jeho obrysy v bílém světle z přízemních oken přilehlého domu. Za chvíli se ve stínech u pod jabloní objeví stín postavy. Slyším padat jablka do plastového kýblu. Je jasná noc, podívám se nad sebe, je tam spousta hvězd. Je chladněji. Myslím na ten vinyl, na dráčka, co si počne při takových změnách teploty.
„Dráčku, proč tě tu nechávají, ty změny teplot, vždyť stárneš tak rychle.“
„Vydrž dráčku.“ Říkám potichu, když beru do ruky gumový létající talíř a znovu ho házím do tmy, aby byl hned zase v tlamě přinesen zpět. Někdo tady vidí mnohem lépe než já.
Když jsme vpodvečer šli na procházku, málem jsem na ní zavolal „Dráčku“ místo jména. Přesně čekám, kdy se to stane doopravdy a řeknu to nahlas. Doma jsem předtím už párkrát měl doslova na jazyku „Nessie“ ale vždy jsem se stihnul zaseknout a nevykřikl to nahlas. Dneska večer to dostoupilo tak daleko, že jsem se spletl dvakrát. Chci ji oslovit a málem řeknu „Dráčku“, hned se ale vzpamatuji a chci říct to správné „Ness..“ spolknu slova znovu a skoro se smíchem volám správné jméno. To už na mě ale zase mezitím kouká tím pohledem, že jsem se zbláznil.
Vždycky, když vyhlédnu z okna a uvidím ho, potichu ho oslovím „Dráčku“.
Koukám na něj skoro pořád a přece se nikdo nezajímá o to, kam se koukám. Ani nevím jestli o tom chci právě teď mluvit. Místo je to rozumné. Oni mají náladu dobrou, stačilo by jen, kdyby se zeptali, na co koukám a já bych začal: „Když oni tam mají už skoro sběratelskou raritu... Toho dráčka žlutého tam, vyráběl Intex někdy kolem roku dva tisíce čtyři...“
Ne, vůbec nevím, jestli by to šlo. Jestli je to dobrý nápad, o tom mluvit. Právě teď a tady. Koukám na něho dál a tichá slova „Dráčku“ se ztrácejí v hukotu potoka z údolí.
Šestý den:
Hlídám ho dál. Je to pořád stejné, bazén vůbec nepoužívají. Předtím bylo moc vedro, teď je zase moc zima. Dráček skoro nezvedl hlavu, svítí Slunce, ale vzduch je studený. Chudák, ráno byla taková zima a teď zase praží, ten vinyl dostává tolik zabrat.
„Máš se starat o svého draka, ten je jenom tvůj,“ říkám si, když se zase nemůžu přemoci a jdu se podívat na místo odkud vidím toho žlutého dráčka.
Když mě se po nich tak hrozně stýská. Najednou se těším i na hračky, co normálně nemám moc rád. Nemám tady žádnou svojí, které bych se mohl věnovat a tak dávám pozor na toho malého dráčka, co ho tam mají tak vystaveného.
Sedmý den:
Míval jsem chutě nechat nějakou hračku venku a sledovat, co to s ní udělá. Ale dneska? Dneska ne. Dráček je venku a už na něj zase prší, přes den na něho svítilo slunce. Je mi ho líto. Moc líto. Zítra jedeme domů a já jsem smutný. Nejsem šťastný jako vždycky, jsem smutný, protože tu musím nechat toho dráčka. Je to tak ale lepší. Sice bych se na něho mohl zeptat, lidi vedle jsou rozumní, ale nemám tolik odvahy. A i kdyby, myslím, že mu tady bude lépe. Má svobodu, celý den může být nafouknutý. A snad ho mají i rádi. Nebojí se ho nechat všem na očích jako já. U mě by skončil v krabici a musel bych se dívat, jak stárne.
Už na stejné místo nikdy nechci. Co, když už tu nebude? Nikde jinde, ač to vypadalo slibně, žádnou živou hračku neměli.
Snáší se jemný déšť, vracím konev k nádrži s vodou, předtím ji ještě trochu naplním, aby ji vítr neodnesl a myslím při tom na dráčka. Než odejdu ze zahrady, vyjdu ještě kus dál a podívám se tím směrem. V silném bílém světle oken z přízemí sousedovic domu vidím jeho žluté tělo ospale rozložené v té výšce.
„Proč ti to dělají, dráčku, proč tě tu nechávají?“
„Vydrž dráčku, vydrž tu co nejdéle, prosím, dráčku, prosím vydrž.“
Nebylo to úplně tak, bazén je v sousedství. Všude šťavnaté zelené trávníky, sedím v kleče a rozhlížím se kolem. Snažím se zaostřit na ten bazén. Ikdyž není zrovna velký, jsou na něm tři hračky. Jako první poznávám plovoucí koš, pak koukám na zbylé dvě hračky. Přestože takřka denně vidím fotky dalších a dalších hraček a mám pocit, že znám snad už všechny, najednou z té dálky jakobych byl ztracen. Nevím. Takřka neznatelný pohyb vzduchu postrkuje hračky pomalu dokola po bazénku. Najednou poznám další hračku, když vidím namalovaná kola, přepadne mě beznaděj. Mají tu tři hračky a ani jedna nebude jako živá?
Je mi hloupé jít přímo k plotu a koukat tam, a tak se dívám jen z povzdálí a hledám skuliny mezi větvemi stromů a pověšeným prádlem na sušáku, co je u plotu na jejich straně stejně, jako na naší.
Vyjdu do patra chaty k oknům na správnou stranu, ale jako na potvoru z jednoho okna vidím bazén zakrytý korunou ořešáku a z druhého okna je to už pro mě příliš daleko. Achjo, kéž bych viděl lépe, kéž bych viděl lépe. Nakonec jsem se vrátil zase na zahradu a sedl si na kraj stínu, hrál si se psem a čekal, až vítr konečně přeskupí hračky tak, abych aspoň něco viděl.
Bylo mi to už trapné, ale nedokázal jsem od bazénu odtrhnout oči. V tom rozmazaném obrazu jsem najednou rozeznal něco, co nápadně připomínalo ocas. Muselo to být z té poslední hračky. Pamatoval jsem si z pohledu z okna, že poslední hračka je žlutá a ten ocas musel patřit tedy k ní, na zbylých dvou jednoduše nemá co dělat.
Najednou jsem znovu ožil, ocas může mít jen živá hračka, musí být živá. V hlavě jako v katalogu se mi vynořovaly obrazy hraček podobné velikosti, co by to mohly být. Vítr si mým novým objevem dál pohrával a postrkoval ho po hladině. Bylo mi divné, že pořád nevidím hlavu. Jak si pomalu utvářím grafický tvar té hračky, mozek dokáže z rozmazaného obrazu dostat mnohem víc a já už v tom zmatku na hladině, barevných skvrnách, dokážu bezpečně najít krátký, dozadu ohnutý ocásek té hračky.
Vítr byl najednou přívětivější a plavil hračku bokem podél okraje bazénku. Já jen tušil, že na jejím boku vidím malé fialové skvrny. Najednou se mi katalog zasekne na obrázku toho malého žlutooranžového dráčka, co před lety vyráběl Intex. Dnes už se v obchodech prakticky nevidí, jen občas na aukcích. Vzpomínám, jak jsem ho už mockrát chtěl koupit, ale nakonec si to rozmyslel, protože je velmi malý a má ten velký černý nesmysl za krkem. Ale že je hezký jsem věděl. Je hrozně roztomilý, hezky se kouká. Najednou jsem litoval, že tenkrát před pár měsíci, když jsem ho měl na dosah ruky, jsem si ho pořádně neprohlédl.
Vrátil jsem se z myšelnek na zem, dál koukajíc na ten bazének přemýšlel, jestli je to opravdu ta hračka, jestli je to opravdu tenhle dráček, protože jsem nemohl pořád najít jeho hlavu. Už jsem ale věděl, co mám hledat a po několika minutách sledování jsem přišel na to, že má hlavu a krk hrozně moc dole, proto jsem ji neviděl a možná i párkrát spletl s ocasem. Už delší dobu mi přišlo, ale nechtěl jsem si to připustit, že totiž mu chybí ta přepážka, co drží tělo ploché. Na pohled je příliš vysoký a tělo nahoře oblé. Nemůžu to říct s jistotou, ale bohužel tomu i úhel jeho krku vůči tělu nasvědčuje. Chudák dráček. Na hračky celý den pere slunce, ozónu zrovna mizerně málo, ten vinyl musí být hrozně horký. Chudák dráček.
Vítr natočil jeho hlavu konečně ke mně a já jsem opravdu uviděl jeho veliké oči charakteristicky blízko u sebe a na vršku hlavy ten oblouček oddělený přepážkou, to je nezaměnitelné, je to on. Opravdu je to on. Hlavu má na nakřivo, tlak je tedy naštěstí zřejmě malý, ale má ji hrozně dole, krk jde z těla šikmo místo takřka kolmo vzhůru, jako na těch fotkách.
Pak vyšli majitelé. Polila hračky na hladině postupně kýblem vody, dráčka nejvíce. Jednu po druhé vyndavala z vody a skládala je vedle bazénu, nakonec jich tam bylo ještě víc, co jsem přes okraj neviděl. Dráček tam zbyl jako poslední na opačném okraji bazénu. Došla k němu, opatrně ho vzala a položila na plošinu malé skládací snad skluzavky s žebříkem, co stála opodál na zahradě.
Koukal jsem na něj dál. Jak klesala okolní teplota, bylo vidět, že dráček znatelně měkne. Najednou z něho bylo vidět jen tělo a ocásek. Hlava mu visela skoro níž než tělo. Jak se stmívalo, neviděl jsem už ani ocásek, jen žluté tělo v okolní zeleni.
Čekám na ráno, co s ním bude.
Nemůžu z hlavy dostat špatné myšlenky.
Nevím jestli jsem dost silný na to, abych se rozběhl a řekl ne, kdyby mu chtěli něco udělat.. Nevím, jestli bych to dokázal..
Druhý den:
Bylo tak šílené vedro, že ani nešli do vody, Dráčka nechali celý den nahoře na té konstrukci. Nemohl se chladit ve vodě, nikdo ho nepoléval kýblem vody jako včera. Jen chvilku byl ve stínu nedalekých keřů. Vzduch v něm zvětšil objem tak, že měl zase hlavu nahoře. Naštěstí bylo vidět, že tlak není velký. Ve větru, o něco silnějším než včera se jeho hlava na krku mírně pohybovala ze strany na stranu.
Večer, když pomalu zacházelo slunce a začalo se ochlazovat a zároveň se dráček ocitl napůl ve stínu tlak zase poklesl a jeho krk už hlavu opět neudržel nahoře, stejně jako včera.
Nedokázal jsem se na něj nekoukat. Kdykoli byla příležitost, díval jsem se tím směrem. Už jsem měl dokonale zmapováno, odkud kterou jeho část uvidím a kudy se mám přesně dívat. Ovšem za celý den jsem nedokázal bezpečně určit, jestli má chudák tu přepážku opravdu porušenou, nebo jestli takhle vypadat má. Nejvýš měl hlavu asi na 120 stupních vůči tělu. Dívám se na jeho tělo a snažím se zaostřit, nejde to, tak bych si přál vidět lépe. Nevidím pořádně ani to černé držadlo. Je moc daleko, je dál než včera na tom bazénu.
Když jsme v podvečer šli kolem té zahrady z druhé strany, pořád to nevypadalo, ale najednou jsem ho přecejen uviděl. Byl blíž, položený vysoko nad terénem na té konstrukci. Bylo to zvláštní, ale teprve teď jsem ho bezpečně poznal. Je to opravdu on, barvou, tvarem těla a nezaměnitelným roztomilým provedením hlavy.
Kdyby ho bývali včera posadili jinam, vůbec bych ho třeba neviděl. Ale tady na té konstrukci vyšší než ploty ho vidím i odsud z té silnice. Díval jsem se na něj za chůze, dokud mi výhled nezakryly další stromy.
Jak jdeme dál, vítr znatelně zesiluje, poryvy jsou čím dál razantnější. Jsme daleko a já se bojím, že až se vrátím, že už tam nebude. Co když ho neuklidí a vítr ho vezme s sebou? A co v noci? Je tam celou noc, celou noc ho tam nechají, dráčka. Doufám, že v noci nic nepřijde, nemělo by.
Stále mě ještě občas přepadávají myšlenky, co když mu něco provedou.
Ale co mě těší i při té jeho smůle, že je v pořádku, žádný vzduch z něho neuniká. Takže ho snad budou ještě dlouho mít. A snad ho mají i rádi, když ho nechají tak z výšky koukat na zahradu a k nim do oken.
Jednou mě napadlo, jaká to vlastně je náhoda, že mají právě jeho. Mohly tam mít jakoukoli vodní potvoru, kterých je všude tolik, ale ne, oni tam mají krásného starého malého dráčka. Asi si ho taky někdy koupím, až ho příště uvidím. Když tu na něj koukám hodiny v kuse.
Třetí den:
přes den bylo ještě větší vedro, chudáka ho nechali na tom stejném místě jako byl včera další den. Hlavu složil, jakmile na něj přestalo svítit vpodvečer slunce.
Je bouřka, fouká vítr a na střešní okna padají obrovské těžké kapky vody. Na dráčka taky. Nechali ho tam. Ve světle blesků je vidět jeho jasně žluté tělo. „Vydrž dráčku,“ říkám, potichu, když se naposledy ohlédnu do toho místa, kde je. Hlavu a nohy visící dolů, jen ocásek vesele směrem vzhůru na konci se zužující a ohnutý dozadu.
Asi tě taky zkusím někde najít dráčku. Už dvakrát jsem tě viděl a rozmyslel si to. Ale teď je to jiné dráčku, teď už to navždycky budeš jenom ty. Bude to lepší, než kdybych tě býval už měl a teď tady koukal jako na jeho brášku.
Vítr se uklidnil, prší stabilněji, ale ne moc. „Vydrž dráčku.“
Čtvrtý den:
Krátký déšť i vítr přes noc dráček přežil. Ráno byl pořád na stejném místě, ve stejném stavu. Celý den byl stejný, jen několikrát kolísal tlak vzduchu v něm, protože bylo občas krátce pod mrakem. Nechali ho tam celý další den a nechali ho tam i teď, když se zase blíží další bouřka, déšť a fouká vcelku silný vítr. Zřejmě je tam na té konstrukci zaklíněný. Chudák dráček. „Vydrž dráčku.“
Najednou začínám mít pocit, že starat se o zachráněnou hračku může být mnohem těžší, než jsem si myslel. Protože já budu ten, pod jehož rukama bude hračka stárnout a mizet. A budu si pořád říkat, jestli by na tom u původních majitelů nebyl lépe. Že by ho třeba někam schovali a už nikdy nevyndali. Až po letech by dráčka někdo našel a znovu se ho ujal.
Pátý den:
Zatím nejhorší bouřku a průtrž jsme přečkali. Dráček zůstal na stejném místě celou dobu, na rozdíl od ostatních hraček, které všechny zmizely, asi je uklidili. „Dráčku, proč ti to dělají, proč ti to dělají.“ Říkám do tmavé noci, kdy vidím jen jeho obrysy v bílém světle z přízemních oken přilehlého domu. Za chvíli se ve stínech u pod jabloní objeví stín postavy. Slyším padat jablka do plastového kýblu. Je jasná noc, podívám se nad sebe, je tam spousta hvězd. Je chladněji. Myslím na ten vinyl, na dráčka, co si počne při takových změnách teploty.
„Dráčku, proč tě tu nechávají, ty změny teplot, vždyť stárneš tak rychle.“
„Vydrž dráčku.“ Říkám potichu, když beru do ruky gumový létající talíř a znovu ho házím do tmy, aby byl hned zase v tlamě přinesen zpět. Někdo tady vidí mnohem lépe než já.
Když jsme vpodvečer šli na procházku, málem jsem na ní zavolal „Dráčku“ místo jména. Přesně čekám, kdy se to stane doopravdy a řeknu to nahlas. Doma jsem předtím už párkrát měl doslova na jazyku „Nessie“ ale vždy jsem se stihnul zaseknout a nevykřikl to nahlas. Dneska večer to dostoupilo tak daleko, že jsem se spletl dvakrát. Chci ji oslovit a málem řeknu „Dráčku“, hned se ale vzpamatuji a chci říct to správné „Ness..“ spolknu slova znovu a skoro se smíchem volám správné jméno. To už na mě ale zase mezitím kouká tím pohledem, že jsem se zbláznil.
Vždycky, když vyhlédnu z okna a uvidím ho, potichu ho oslovím „Dráčku“.
Koukám na něj skoro pořád a přece se nikdo nezajímá o to, kam se koukám. Ani nevím jestli o tom chci právě teď mluvit. Místo je to rozumné. Oni mají náladu dobrou, stačilo by jen, kdyby se zeptali, na co koukám a já bych začal: „Když oni tam mají už skoro sběratelskou raritu... Toho dráčka žlutého tam, vyráběl Intex někdy kolem roku dva tisíce čtyři...“
Ne, vůbec nevím, jestli by to šlo. Jestli je to dobrý nápad, o tom mluvit. Právě teď a tady. Koukám na něho dál a tichá slova „Dráčku“ se ztrácejí v hukotu potoka z údolí.
Šestý den:
Hlídám ho dál. Je to pořád stejné, bazén vůbec nepoužívají. Předtím bylo moc vedro, teď je zase moc zima. Dráček skoro nezvedl hlavu, svítí Slunce, ale vzduch je studený. Chudák, ráno byla taková zima a teď zase praží, ten vinyl dostává tolik zabrat.
„Máš se starat o svého draka, ten je jenom tvůj,“ říkám si, když se zase nemůžu přemoci a jdu se podívat na místo odkud vidím toho žlutého dráčka.
Když mě se po nich tak hrozně stýská. Najednou se těším i na hračky, co normálně nemám moc rád. Nemám tady žádnou svojí, které bych se mohl věnovat a tak dávám pozor na toho malého dráčka, co ho tam mají tak vystaveného.
Sedmý den:
Míval jsem chutě nechat nějakou hračku venku a sledovat, co to s ní udělá. Ale dneska? Dneska ne. Dráček je venku a už na něj zase prší, přes den na něho svítilo slunce. Je mi ho líto. Moc líto. Zítra jedeme domů a já jsem smutný. Nejsem šťastný jako vždycky, jsem smutný, protože tu musím nechat toho dráčka. Je to tak ale lepší. Sice bych se na něho mohl zeptat, lidi vedle jsou rozumní, ale nemám tolik odvahy. A i kdyby, myslím, že mu tady bude lépe. Má svobodu, celý den může být nafouknutý. A snad ho mají i rádi. Nebojí se ho nechat všem na očích jako já. U mě by skončil v krabici a musel bych se dívat, jak stárne.
Už na stejné místo nikdy nechci. Co, když už tu nebude? Nikde jinde, ač to vypadalo slibně, žádnou živou hračku neměli.
Snáší se jemný déšť, vracím konev k nádrži s vodou, předtím ji ještě trochu naplním, aby ji vítr neodnesl a myslím při tom na dráčka. Než odejdu ze zahrady, vyjdu ještě kus dál a podívám se tím směrem. V silném bílém světle oken z přízemí sousedovic domu vidím jeho žluté tělo ospale rozložené v té výšce.
„Proč ti to dělají, dráčku, proč tě tu nechávají?“
„Vydrž dráčku, vydrž tu co nejdéle, prosím, dráčku, prosím vydrž.“
Žádné komentáře:
Okomentovat