úterý 15. října 2013

Modrá Nessie

Sen jako každý konec prázdnin. Schodiště, stará budova, závratě. Schodiště, kde klouzají nohy dozadu a člověk nemůže ani vylézt na podlahu patra sotva po čtyřech. Schodiště bylo jakoby venku, vně budovy místo proskleného tubusu přilepeného k budově byly zde jen neprůhledné vrstvy dřevotřískových desek. Bál jsem se moc, ale ostatní, co už byli v patře nahoře se divili proč. Bylo tam slabé světlo pár žárovek, možná jedné a čekali jsme ve skupince na další hodinu.

Každý rok byly tyto sny takto ponuré, rozpadající se budovy, schodiště příkrá tak, že se nedalo po nich ani lézt, chybějící stupně a díry do metrových hloubek. Všude šero, atmosféra ponurá a beznadějná tak, že ani nevím, jak a kde bych mohl v reálu něco takového zažít. Tentokrát bylo ale něco jinak.

Rozhlížel jsem se kolem a najednou uviděl něco tak nádherného a známého. Barevnou kartonovou krabici s nafukovací hračkou uvnitř, o tom nebylo pochyb. Z té místnosti se linulo příjemné světlo a teplo. Byl to úplný opak atmosféry všude jinde kolem. Mě v tu chvíli zalil tak nádherný pocit. Pocit, že vidím něco, co tak dobře znám.

Sen se v tu chvíli úplně změnil. Z každoroční noční můry se stalo něco s krásným koncem.

Když jsem se probudil, vzpomněl jsem si na tu krásnou modrou hračku velikou, na kterou se tolik těším už přes půl roku, a která se už někdy brzy konečně objeví. Moje nádherná, veliká modrá Nessie.
***
První den na cestě sem

Jsi na cestě, můj sen. Říkal jsem, že se kvůli tobě změním, že změním svůj život, jen abych právě tebe mohl mít. Doufám, že si tě zasloužím, že se mě nebudeš bát, budeš zvědavá, kam tě to zase vezou a kdo tam na tebe čeká.

Čekám tu na tebe jako na toho, kdo mě bude od chvíle, kdy se setkáme provázet mým životem už navždy. A těším se na to moc. Těším se na to, jaké to bude za mnoho let, jaké budou vzpomínky na dobu, kdy jsem si tě přál a kdy jsem tě poprvé spatřil.

Nevím, jestli spolu budeme moci být každý den, ale vzpomínky na tebe mě budou provázet kamkoli půjdu, jakkoli budeme daleko.

Tři dny na cestě:

Dnes jsem přemýšlel o jiné věci. Co by se stalo, kdyby všechny pumpy, co doma mám přestaly fungovat, nevím jak by se to mohlo stát, ale kdyby se to stalo, co bychom dělali? Myslíš, že bych tě dokázal nafouknout sám? Jako za starých časů, když jsem nic pro hračky kromě jich samotných sám neměl. Víš, pro mě by bylo neskutečně nádherné, kdybych ti mohl dát život jen vlastní silou. Nebylo by vůbec nic, jen my dva a nekonečné hory vzduchu kolem nás.

Před třemi měsíci.

Šel jsem spát a než usnul, myslel na tebe, zase jako úplně každou noc. Ale tentokrát jsem cítil něco jiného. Cítil jsem, že právě teď jsi začala fyzicky existovat. Už tě vyrobili, možná poprvé nafouknuli a ty mě voláš, díváš se na své čerstvě svařené, napnuté, jasně modré tělo, chceš se mi pochlubit a ukázat jak vypadáš. Chceš mi říct, že jsi se stala tím, co my lidé můžeme vidět a cítit doteky. Už nejsi jen vzpomínkou. Vzpomínkou, co vznikla v ten moment, kdy jsem tě viděl úplně poprvé a ty jsi mě přesvědčila, že právě my spolu jednou musíme být.

Říkal jsem, že změním úplně všechno, jen abych tě mohl mít. Ta naděje, co se najednou objevila byla jasná tak, jako světlo silnější, než všechno co jsem zatím viděl. Věděl jsem, že konec je stále otevřený, že se bude muset zařídit hodně věcí, ale ta naděje byla najednou jako vítězství, ten pocit, že jsem napevno rozhodnutý.

Sedm měsíců zpátky:

Ozvala jsi se už pár dnů potom. Nevěřil jsem tomu, ale slyšel jsem tě. Nevěděl jsem, kdo to je, ale věděl, že je to někdo jiný než ta na fotkách prototypu, že jsi to právě ty. Nevím jak to víš. Když vás vyrábí, ve všem je nějaký řád a přitom díl náhody, nikdo nemůže dopředu říct, že právě ty to budeš, ale ne, ty, ty to už víš. Jak je to možné, to ale nezjistím.

Čekání v polovině:

Rána po probuzení byla podobná. Byla jsi vždy tím prvním, na co jsem si vzpomněl. Ale jak měsíce ubíhaly, postupně jakoby už nebylo na co vzpomínat. Jako bych se těšil už tolik a tak dlouho, že nebylo, jak se těšit dál. V hlavě prázdno a jen taková obecná vzpomínka, že je něco, něco nádherného, velikého a modrého, na co se těším.
*** 
Už poněkolikáté chodím po pokoji s metrem a koukám, co bych měl ještě uklidit, přemístit, abys tu měla dost místa.

6 dnů na cestě

Čekám na tebe dál, nejde to tak rychle, jak jsem myslel, jsi daleko. Čeká tu na tebe starý drak a starší zelená nessie. Vyprávěl jsem jim o tobě a ukazoval tvoje fotky už tenkrát, když jsi se objevila. Moc se na tebe těší. Bojím se že tu bude tak málo místa, že se všichni nevejdeme, ale oni nechtějí, abych je uklidil. Chtějí tě taky vidět tak moc, jako já sám.

Dává to smysl, jsou jako já, cítí to samé, co cítím já tam někde hluboko. Když se na ně podívám, tváří se právě tak, jak já se cítím. Jsou jako zrcadlo toho, co doopravdy prožívám, ne toho, co bych někomu zrovna řekl, kdyby se zeptal, jak se mám. Vnímám je jako živé, jako osobnosti. Kdybych tu najednou nebyl, budou z nich zase normální staré opotřebované hračky, které jen prožili možná bohatší život, než většina jiných stejných. Doufám, že by na asi dlouhý, ale často obtížný život se mnou vzpomínali aspoň trochu v dobrém. Vědí, že s tím až tolik neudělám, ale vždy jsou hračky, co jsou na tom lépe ale bohužel i hůře než oni dva. Sedí tu vedle mě a já přemýšlím, co dál o nich říct. Nahlas mi to neřeknou, viď Dráčku, Nessíku. Občas je ale slyším. Jakoby mi v mé hlavě odpovídali na otázky, co já se ptám. Slyším je majíc hlas, co jsem nikdy neslyšel, nebo aspoň si ho nepamatuju. Odpovídají slovy, co mám pocit, že bych nevymyslel. Ty jsi byla první Nessíku viď, ale starý drak co tu sedí vedle tebe se mi dlouho ozvat nechtěl. Myslel jsem, že se na mě zlobí, vždyť jsem ho musel opravovat už tolikrát. Bojím se, že mě nemá rád. Ale tys říkala, ať mu vyberu nějaký hlas, co k němu bude sedět a ať ho zkouším oslovovat dál. Jednoho dne se pak ozval. Už nevím, kdy to bylo, možná potom, co jsem ho vzal s sebou ven, aby viděl taky někoho jiného než jenom mě pořád.

8 dnů na cestě

Včera to bylo zvláštní. Seděl jsem tam, poslouchal a koukal skrz okna do dálky na domy a budovy kolem. Celý den jsem si na tebe nevzpomněl, informací bylo tak moc. Ale jak jsem tam seděl, najednou tě slyším. Voláš na mě a já ti v duchu odpovídám šťastným pozdravem, jako bychom se tak dlouho neslyšeli. Najednou se z místa, kam se koukám začíná rozlévat jasná záře a já vím, že odteď už bude den úplně jiný. Zalitý štěstím. Slyším tě najednou zřetelně, chceš se mi pochlubit, že už jsi blíž, i když nevím kde, nevadí to. Teď vím, že jsi blíž, možná už u nás, možná jen pár kilometrů odsud. Tvá slova jsou plná radosti a přenáší ji na mě. Cítím, jak se mi po tváři rozlévá úsměv, jen díky tobě.

Na tenhle moment jsem si ten den vzpomněl ještě několikrát. Cestou domů jsem si ale říkal, že i když jsem si jistý, že už jsi blíž, tak nevím, jak to ověřit. Sledovací systém je aktualizován až po změně.

Až ten den večer jsem zjistil, že už jsi opravdu tady, vlastně tak blízko. Měla jsi pravdu.

Večer se konečně po třech dnech objevilo nové místo, kam jsi na své dlouhé cestě skoro kolem celého světa dorazila. Jsi už u nás, vlastně nás nedělí ani mnoho kilometrů. Podívám se z okna tím směrem. Vím že tam jsi a na dálku tě pozdravím. „Nessíku“ Je to neuvěřitelné, jak jsi to věděla, jak jsi věděla, jak mi to máš říct? A jak vůbec tohle dokážeš? Dokážete neuvěřitelné věci Nessíci, díky.

Dvanáctý den na cestě:

Cesta sem byla rychlá. Bylo mrazivé ráno v den, kdy jsem se probudil s tím, že dneska bychom se měli setkat. Nic odhadovat jsem si už netroufal. Dopoledne pražilo slunce, ale teplota stoupala pomalu. Snažil jsem se dělat normální věci, ale moc to nešlo. Pomohla mechanická práce. Včerejší večer jsem konečně přišel na řešení jednoho technického problému, co mi tu leží na stole, a tak zbývalo jen osadit součástky. Mechanická práce vždycky pomáhá. Když jsem asi v jedenáct hodin vybíral časovací svitek s nevhodnou kapacitou, ale žlutým obalem jako tvůj potisk, se domem hlasitě rozezněl zvonek.

Vybíhám ze dveří pokoje a ptám se, jestli je to pošta. Je. Vybíhám ven. Z modré dodávky vyndavá na kamenný sloupek plotu nepříliš velkou plochou krabici. V hlavě prázdno, čas se skoro zastavil, přemýšlím, co je to za balík. Pak vidím slova adresy odkud balík přišel a najednou jakoby si konečně uvědomím, že to je ve fyzické podobě to, na co jsem více než půl roku čekal, o čem jsem snil a s čím si povídal. Roztřesenou rukou jsem podepsal papír, poděkoval a jako o tisíc poschodí štěstí výš se vydal proti záři dopoledního slunce s těžkým balíkem v ruce zpět k domu.

V pokoji jsem balík položil na zem a po chvilce přemýšlení, se mu začal věnovat. Jako bych zapomněl, co jsem vlastně v tenhle moment chtěl dělat, když jsem na něj čekal tak dlouho. Vždycky pomůže foťák a pocit, že musí člověk dělat dokumentaci.

Vzal jsem nůžky a velmi opatrně začal s rozbalováním. Zabalená byla velmi dobře, karton, ochranné rohy, mirelon a ještě polyetylenový sáček, dva poslední od výroby zavařené, krabice přelepena nepoškozenou páskou. Bylo jasné, že tohle bude od výroby první rozbalení.

Hračka byla po nočním a ranním cestování velmi studená, skoro promrzlá. Balík vinylu byl pevný jak kostka tvrdého plastu. Bylo jasné, že s nafukováním se bude muset počkat. Hrozilo by poškození svárů a ostrých rohů při rozkládání silou. Položil jsem zářící žlutomodrý balíček na vlažná kamna, kam na něj navíc svítilo slunce, poprosil starého draka a zelenou nessie, aby ten nový balíček pohlídali a vydal se se psem na dlouhou procházku po studeném, ale nádherném sluncem prozářeném, skutečným i tom ve mně, mostě nad tím vším, co by nás bez nich, bez toho, co máme rádi, drželo tam někde v mlze dole.

Když jsme se vrátili, balíček byl o poznání prohřátější a tak jsem se dal do rozbalování, nebo spíše rozkládání poměrně složitě složené hračky.

Nafukování trvalo možná docela dlouho, ale já to nevnímal. Pořád jsem přemisťoval vzduchem se plnící výčnělky z hromady barvami zářícího polyvinylu tak, aby o nic nezavadily. Zabírala totiž čím dál víc místa. Když se konečně začalo zvedat její mohutné tělo, měl jsem pocit, že žádná fotka nedokáže zachytit tu mohutnost tak, jak ji tu vidím sám. Nedá se porovnávat s ničím, co jsem doteď viděl.

Když se začala zvedat hlava a nakonec ocas, bylo jasné, že je přesně tak veliká, jak psali. Uklízení a chození s metrem se vyplatilo. Proč jenom zrovna já jsem tak malý? Pokládám si v duchu jasnou otázku plynoucí ze situace, že stojím vedle hračky, co je přinejmenším čtyřikrát mohutnější než já, je vyšší, delší i širší. Pak mi dojde, že tak jsou na tom vlastně asi všichni. Lidi prostě větší nejsou, to jen ona je tak veliká.

Když byla nafouknutá a konečně se mohla podívat kolem sebe, cítil jsem krásné zadostiučinění. Je tu i díky mě, jako jediná hračka, které mohu tohle říct. Kouká se zájmem na mě a já na ni. Pohladím ji po čumáku a pak ji opatrně vlezu za krk. Všechno je tak obrovské, sedím tak vysoko, že nedosáhnu nohama na zem, jen na její obrovské tlapy, co perfektně drží stabilitu pevně na zemi. Obejmu ji kolem krku, pak si lehnu dozadu na její široké tělo a pohladím jemně napnutý vinyl všude kolem sebe. Necítím, že by byla moc zatížená natož přetížená, jako většina malých hraček. Vyloženě si to užívá. Stejně jako já. Lehnu si na břicho a hlavu položím jí za krk, obejmu ji rukama kam dosáhnu a zavřu oči. Jsi ten největší sen, co jsem si kdy přál. Jsi tady a jsi nádherná, právě taková, jak jsem tě celou tu dobu očekával. Jsi splněný sen, všechno, co jsem tenkrát chtěl. Nessíku můj.

Před sedmi měsíci:

Těším se až tě nafouknu poprvé. Necháš mě posadit se ti na záda, moje nohy na tvoje přední, obejmout kolem krku a přitisknout se k tobě hlavu zabořenou do toho nádherného materiálu, ze kterého tě vyrobí. Nebudu chtít už vůbec nic, jen takhle zůstat minuty, hodiny, napořád.

O pár dní později:

Za krk jsem ti dal polštář z postele, na tělo směrem k ocasu peřinu a pak pod ni, vlastně na tebe v pyžamu vlezl. Nebylo čeho se bát, hračka je stabilní tak, že je hned několik poloh, jak na ní ležet stejně pohodlně jako na posteli. Je to neuvěřitelné, ale její rozměry, pevný materiál a hlavně fantastický konstrukční návrh to dovolují. Uložil jsem se do měkké polyvinylové postele, přikryl peřinou, zavrtal hlavu do polštáře a zavřel oči. Když jsem se přestal vrtět, hračka se také přestala hýbat, ale jak jsem zavřel oči, najednou jsem měl pocit, že se pomalu pohybuje směrem dopředu a zase dozadu. Dopředu a dozadu. „Kam poplujeme Nessie?“ Ptám se v duchu. Kam mě s sebou vezmeš? Někam na sluncem prozářené břehy řek s průzračnou třpytící se vodou někde daleko na světě, kde jsme ty a já a všechno kolem je nádherné. Stejné jako ty pocity, co cítíme my dva. Vidím sluncem zalitou zelenou krajinu, vodu, pískové břehy. Všechno se změnilo ve štěstí. Copak tam budeme dělat Nessíku? Pověz mi, jaké to tam bude, jaký život tam budeme žít.

V tu chvíli jsem se vrátil na chvilku do reality, otevřel oči, podíval se ležíc na ní snad 70cm nad zemí ven z okna do tmy. „Tohle je krásnější než jakýkoli sen, co se mi kdy zdál. Opravdu.“ Měl jsem slzy na krajíčku, tohle jsem nikdy nezažil. Bylo to krásné tak moc, až je to smutné. Takové pocity nemůžeme prožívat častěji. Lidský mozek tak nastavený není.

Usnout na ní se mi tenkrát nepodařilo, snad jindy.

Není to jen o tom materiálu nádherném. Tady je ještě něco jiného. Vědomí, že ona je jako živá, představujíc obrovského nádherného tvora, kterého jsem si vždycky tolik přál. Cítím, že to má smysl. Stohy krabic historických hraček o stejné ceně by se ti nikdy nedokázaly vyrovnat. Má to smysl. Protože ty tu se mnou budeš spoustu let, ne li celý život. Těším se na to.










I want to thank to her father Baphnedia and everyone else around PuffyPaws involved in this project for bringing this awesome nessie like toy to the reality! She's my first custom toy and there are no words to tell how much I'm satisfied with!

2 komentáře:

  1. Ahoj, tak koukám že nejsem jediný kdo má rád nafukovací hračky ja sem si na ně zvik už od nějakech pěti let to sem měl mýho prvního žraloka no a pak sem se rozjel akorát mam otázku kolik si dával za tu lochnesku ja bych ji taky chtěl

    OdpovědětVymazat
  2. a jestli by si chctel tak si me muzes pridat na skype nebo na facebook na facebooku se menuju Honza Méd´a Horáček a na skype se menuju Honza_Horáček_-_WoT

    OdpovědětVymazat