Sněhová Nessie

Konečně napadl první sníh a já si mohl splnit další z malých snů. Kdysi jsem viděl podobný obrázek, často se do této podoby Nessie stříhají i okrasné keře v parcích, někde je takto i v podobě dětských prolézaček.

Už se blížil večer, když jsem konečně vyšel ven podívat se, kolik napadalo sněhu a s překvapením zjistil, že skoro pět centimetrů a stále padá. Byla ale zima a ze sněhu se nedalo nic vytvářet klasickým způsobem, nedržel pohromadě. A tak nezbylo, než použít druhou metodu a prostě nanosit dostatek sněhu na hromadu a nechat vlastní vahou spojit tak, aby se z hromady daly budoucí tvary "vyřezat". Sněhu bylo ale málo, tak jsem musel sebrat celý dvůr a jednu plochou střechu, abych získal rozumné množství materiálu. Dokud jsem doopravdy nezačal, nevěřil jsem, že to opravdu dodělám, ale nedalo se jít zpátky.

V hlavě jen přibližná představa, realitu dělají až aktuální možnosti. Tunýlek hřbetu byl nejsnazší a tím jsem začal. První pokus o ocas skončil pod rukama sesypaný na kusy na zemi. Tak jsem slevil trochu z velikosti a tvaru a začal znovu. Nakonec se trochu oteplilo a se sněhem se dalo lépe pracovat. Nejtěžší bylo vytvořit rozumný čumák. Někomu to může přijít banální, ale já jsem celé dětství kreslil jenom stroje. Zvířata nikdy. V databázi tvarů mám zažitý jen čumák psí a podle toho to zřejmě taky vypadá, ale vůbec to nevadí.

Druhý den bohužel teplota velmi stoupla a pršelo. Když jsem jel večer domů, vůbec jsem netušil, co mě čeká. Těžiště byly dobře, nic se nezřítilo, ale hlava nakřivo, ocas stočený do spirály skoro až k zemi.

Další den se ochladilo a připadlo dalších pět centimetrů, což je naprostý luxus pro místní podmínky. Jelikož jsem ji postavil přímo před svoje okna, nemohl jsem se na ni koukat, jak chudák po včerejšku vypadá. Našel jsem čas a šel opět pracovat. Vše jsem zase zaházel sněhem a začal vytvářet znovu. Byla trochu chyba, že jsem původní zbytky neodnesl pryč, protože starý zmrzlý sníh měl jinou barvu, vlastnosti a táním i jiné tvary a zabralo zbytečný čas jeho nahrazování v místech, která nevypadaly hezky. Ve dne se vlastně pracuje hrozně špatně. Sníh je na práci sice nádherný materiál, ale neustále jsou na něm vidět nedostatky, nerovnosti a pracovat s ním se musí citlivě, aby se toho víc nerozbilo než opravilo. Sněhu bylo víc a tak jsem si mohl dovolit větší rozměry a tlustší tělo. První dojmy byly sice hodně kritické, aspoň z mé strany, ale ranní probuzení, kdy za okny je vidět její obrovská silueta potvrdily, že to vůbec nebyl špatný nápad.

Jenže sníh tady vždycky jednou roztaje a koukat, jak se několik hodin práce mění opět na beztvarou vodu a jako jedna kapka za druhou padá z kolmo svěšeného ocásku, není vůbec hezké. A i takové drobnosti dokážou zkazit celý den. Ale jsem rád i za těch několik dnů, co tady stála a měla docela úspěch, tak se těším až budu moci dělat další, jestli ještě někdy napadne dostatek sněhu.

Člověk prostě občas potřebuje dělat něco jiného, než obvykle. Ze sněhu jsem sice něco dělal téměř každý rok, ale zvíře jsem nedělal nikdy.

Dráček

Jsem tady sto kilometrů daleko od svých draků a dráčků a přece tu nejsem úplně sám a ztracený jako obvykle. Když jsme se blížili a koncentrace bazénů na zahradách utěšeně stoupala, najednou svitla naděje, že jeden možná bude i tam, kam jedeme.

Nebylo to úplně tak, bazén je v sousedství. Všude šťavnaté zelené trávníky, sedím v kleče a rozhlížím se kolem. Snažím se zaostřit na ten bazén. Ikdyž není zrovna velký, jsou na něm tři hračky. Jako první poznávám plovoucí koš, pak koukám na zbylé dvě hračky. Přestože takřka denně vidím fotky dalších a dalších hraček a mám pocit, že znám snad už všechny, najednou z té dálky jakobych byl ztracen. Nevím. Takřka neznatelný pohyb vzduchu postrkuje hračky pomalu dokola po bazénku. Najednou poznám další hračku, když vidím namalovaná kola, přepadne mě beznaděj. Mají tu tři hračky a ani jedna nebude jako živá?

Je mi hloupé jít přímo k plotu a koukat tam, a tak se dívám jen z povzdálí a hledám skuliny mezi větvemi stromů a pověšeným prádlem na sušáku, co je u plotu na jejich straně stejně, jako na naší.

Vyjdu do patra chaty k oknům na správnou stranu, ale jako na potvoru z jednoho okna vidím bazén zakrytý korunou ořešáku a z druhého okna je to už pro mě příliš daleko. Achjo, kéž bych viděl lépe, kéž bych viděl lépe. Nakonec jsem se vrátil zase na zahradu a sedl si na kraj stínu, hrál si se psem a čekal, až vítr konečně přeskupí hračky tak, abych aspoň něco viděl.

Bylo mi to už trapné, ale nedokázal jsem od bazénu odtrhnout oči. V tom rozmazaném obrazu jsem najednou rozeznal něco, co nápadně připomínalo ocas. Muselo to být z té poslední hračky. Pamatoval jsem si z pohledu z okna, že poslední hračka je žlutá a ten ocas musel patřit tedy k ní, na zbylých dvou jednoduše nemá co dělat.

Najednou jsem znovu ožil, ocas může mít jen živá hračka, musí být živá. V hlavě jako v katalogu se mi vynořovaly obrazy hraček podobné velikosti, co by to mohly být. Vítr si mým novým objevem dál pohrával a postrkoval ho po hladině. Bylo mi divné, že pořád nevidím hlavu. Jak si pomalu utvářím grafický tvar té hračky, mozek dokáže z rozmazaného obrazu dostat mnohem víc a já už v tom zmatku na hladině, barevných skvrnách, dokážu bezpečně najít krátký, dozadu ohnutý ocásek té hračky.

Vítr byl najednou přívětivější a plavil hračku bokem podél okraje bazénku. Já jen tušil, že na jejím boku vidím malé fialové skvrny. Najednou se mi katalog zasekne na obrázku toho malého žlutooranžového dráčka, co před lety vyráběl Intex. Dnes už se v obchodech prakticky nevidí, jen občas na aukcích. Vzpomínám, jak jsem ho už mockrát chtěl koupit, ale nakonec si to rozmyslel, protože je velmi malý a má ten velký černý nesmysl za krkem. Ale že je hezký jsem věděl. Je hrozně roztomilý, hezky se kouká. Najednou jsem litoval, že tenkrát před pár měsíci, když jsem ho měl na dosah ruky, jsem si ho pořádně neprohlédl.

Vrátil jsem se z myšelnek na zem, dál koukajíc na ten bazének přemýšlel, jestli je to opravdu ta hračka, jestli je to opravdu tenhle dráček, protože jsem nemohl pořád najít jeho hlavu. Už jsem ale věděl, co mám hledat a po několika minutách sledování jsem přišel na to, že má hlavu a krk hrozně moc dole, proto jsem ji neviděl a možná i párkrát spletl s ocasem. Už delší dobu mi přišlo, ale nechtěl jsem si to připustit, že totiž mu chybí ta přepážka, co drží tělo ploché. Na pohled je příliš vysoký a tělo nahoře oblé. Nemůžu to říct s jistotou, ale bohužel tomu i úhel jeho krku vůči tělu nasvědčuje. Chudák dráček. Na hračky celý den pere slunce, ozónu zrovna mizerně málo, ten vinyl musí být hrozně horký. Chudák dráček.

Vítr natočil jeho hlavu konečně ke mně a já jsem opravdu uviděl jeho veliké oči charakteristicky blízko u sebe a na vršku hlavy ten oblouček oddělený přepážkou, to je nezaměnitelné, je to on. Opravdu je to on. Hlavu má na nakřivo, tlak je tedy naštěstí zřejmě malý, ale má ji hrozně dole, krk jde z těla šikmo místo takřka kolmo vzhůru, jako na těch fotkách.

Pak vyšli majitelé. Polila hračky na hladině postupně kýblem vody, dráčka nejvíce. Jednu po druhé vyndavala z vody a skládala je vedle bazénu, nakonec jich tam bylo ještě víc, co jsem přes okraj neviděl. Dráček tam zbyl jako poslední na opačném okraji bazénu. Došla k němu, opatrně ho vzala a položila na plošinu malé skládací snad skluzavky s žebříkem, co stála opodál na zahradě.

Koukal jsem na něj dál. Jak klesala okolní teplota, bylo vidět, že dráček znatelně měkne. Najednou z něho bylo vidět jen tělo a ocásek. Hlava mu visela skoro níž než tělo. Jak se stmívalo, neviděl jsem už ani ocásek, jen žluté tělo v okolní zeleni.

Čekám na ráno, co s ním bude.

Nemůžu z hlavy dostat špatné myšlenky.

Nevím jestli jsem dost silný na to, abych se rozběhl a řekl ne, kdyby mu chtěli něco udělat.. Nevím, jestli bych to dokázal..

Druhý den:
Bylo tak šílené vedro, že ani nešli do vody, Dráčka nechali celý den nahoře na té konstrukci. Nemohl se chladit ve vodě, nikdo ho nepoléval kýblem vody jako včera. Jen chvilku byl ve stínu nedalekých keřů. Vzduch v něm zvětšil objem tak, že měl zase hlavu nahoře. Naštěstí bylo vidět, že tlak není velký. Ve větru, o něco silnějším než včera se jeho hlava na krku mírně pohybovala ze strany na stranu.

Večer, když pomalu zacházelo slunce a začalo se ochlazovat a zároveň se dráček ocitl napůl ve stínu tlak zase poklesl a jeho krk už hlavu opět neudržel nahoře, stejně jako včera.

Nedokázal jsem se na něj nekoukat. Kdykoli byla příležitost, díval jsem se tím směrem. Už jsem měl dokonale zmapováno, odkud kterou jeho část uvidím a kudy se mám přesně dívat. Ovšem za celý den jsem nedokázal bezpečně určit, jestli má chudák tu přepážku opravdu porušenou, nebo jestli takhle vypadat má. Nejvýš měl hlavu asi na 120 stupních vůči tělu. Dívám se na jeho tělo a snažím se zaostřit, nejde to, tak bych si přál vidět lépe. Nevidím pořádně ani to černé držadlo. Je moc daleko, je dál než včera na tom bazénu.

Když jsme v podvečer šli kolem té zahrady z druhé strany, pořád to nevypadalo, ale najednou jsem ho přecejen uviděl. Byl blíž, položený vysoko nad terénem na té konstrukci. Bylo to zvláštní, ale teprve teď jsem ho bezpečně poznal. Je to opravdu on, barvou, tvarem těla a nezaměnitelným roztomilým provedením hlavy.

Kdyby ho bývali včera posadili jinam, vůbec bych ho třeba neviděl. Ale tady na té konstrukci vyšší než ploty ho vidím i odsud z té silnice. Díval jsem se na něj za chůze, dokud mi výhled nezakryly další stromy.

Jak jdeme dál, vítr znatelně zesiluje, poryvy jsou čím dál razantnější. Jsme daleko a já se bojím, že až se vrátím, že už tam nebude. Co když ho neuklidí a vítr ho vezme s sebou? A co v noci? Je tam celou noc, celou noc ho tam nechají, dráčka. Doufám, že v noci nic nepřijde, nemělo by.

Stále mě ještě občas přepadávají myšlenky, co když mu něco provedou.

Ale co mě těší i při té jeho smůle, že je v pořádku, žádný vzduch z něho neuniká. Takže ho snad budou ještě dlouho mít. A snad ho mají i rádi, když ho nechají tak z výšky koukat na zahradu a k nim do oken.

Jednou mě napadlo, jaká to vlastně je náhoda, že mají právě jeho. Mohly tam mít jakoukoli vodní potvoru, kterých je všude tolik, ale ne, oni tam mají krásného starého malého dráčka. Asi si ho taky někdy koupím, až ho příště uvidím. Když tu na něj koukám hodiny v kuse.

Třetí den:
přes den bylo ještě větší vedro, chudáka ho nechali na tom stejném místě jako byl včera další den. Hlavu složil, jakmile na něj přestalo svítit vpodvečer slunce.

Je bouřka, fouká vítr a na střešní okna padají obrovské těžké kapky vody. Na dráčka taky. Nechali ho tam. Ve světle blesků je vidět jeho jasně žluté tělo. „Vydrž dráčku,“ říkám, potichu, když se naposledy ohlédnu do toho místa, kde je. Hlavu a nohy visící dolů, jen ocásek vesele směrem vzhůru na konci se zužující a ohnutý dozadu.

Asi tě taky zkusím někde najít dráčku. Už dvakrát jsem tě viděl a rozmyslel si to. Ale teď je to jiné dráčku, teď už to navždycky budeš jenom ty. Bude to lepší, než kdybych tě býval už měl a teď tady koukal jako na jeho brášku.

Vítr se uklidnil, prší stabilněji, ale ne moc. „Vydrž dráčku.“

Čtvrtý den:
Krátký déšť i vítr přes noc dráček přežil. Ráno byl pořád na stejném místě, ve stejném stavu. Celý den byl stejný, jen několikrát kolísal tlak vzduchu v něm, protože bylo občas krátce pod mrakem. Nechali ho tam celý další den a nechali ho tam i teď, když se zase blíží další bouřka, déšť a fouká vcelku silný vítr. Zřejmě je tam na té konstrukci zaklíněný. Chudák dráček. „Vydrž dráčku.“

Najednou začínám mít pocit, že starat se o zachráněnou hračku může být mnohem těžší, než jsem si  myslel. Protože já budu ten, pod jehož rukama bude hračka stárnout a mizet. A budu si pořád říkat, jestli by na tom u původních majitelů nebyl lépe. Že by ho třeba někam schovali a už nikdy nevyndali. Až po letech by dráčka někdo našel a znovu se ho ujal.

Pátý den:
Zatím nejhorší bouřku a průtrž jsme přečkali. Dráček zůstal na stejném místě celou dobu, na rozdíl od ostatních hraček, které všechny zmizely, asi je uklidili. „Dráčku, proč ti to dělají, proč ti to dělají.“ Říkám do tmavé noci, kdy vidím jen jeho obrysy v bílém světle z přízemních oken přilehlého domu. Za chvíli se ve stínech u pod jabloní objeví stín postavy. Slyším padat jablka do plastového kýblu. Je jasná noc, podívám se nad sebe, je tam spousta hvězd. Je chladněji. Myslím na ten vinyl, na dráčka, co si počne při takových změnách teploty.

„Dráčku, proč tě tu nechávají, ty změny teplot, vždyť stárneš tak rychle.“

„Vydrž dráčku.“ Říkám potichu, když beru do ruky gumový létající talíř a znovu ho házím do tmy, aby byl hned zase v tlamě přinesen zpět. Někdo tady vidí mnohem lépe než já.

Když jsme vpodvečer šli na procházku, málem jsem na ní zavolal „Dráčku“ místo jména. Přesně čekám, kdy se to stane doopravdy a řeknu to nahlas. Doma jsem předtím už párkrát měl doslova na jazyku „Nessie“ ale vždy jsem se stihnul zaseknout a nevykřikl to nahlas. Dneska večer to dostoupilo tak daleko, že jsem se spletl dvakrát. Chci ji oslovit a málem řeknu „Dráčku“, hned se ale vzpamatuji a chci říct to správné „Ness..“ spolknu slova znovu a skoro se smíchem volám správné jméno. To už na mě ale zase mezitím kouká tím pohledem, že jsem se zbláznil.

Vždycky, když vyhlédnu z okna a uvidím ho, potichu ho oslovím „Dráčku“.

Koukám na něj skoro pořád a přece se nikdo nezajímá o to, kam se koukám. Ani nevím jestli o tom chci právě teď mluvit. Místo je to rozumné. Oni mají náladu dobrou, stačilo by jen, kdyby se zeptali, na co koukám a já bych začal: „Když oni tam mají už skoro sběratelskou raritu... Toho dráčka žlutého tam, vyráběl Intex někdy kolem roku dva tisíce čtyři...“

Ne, vůbec nevím, jestli by to šlo. Jestli je to dobrý nápad, o tom mluvit. Právě teď a tady. Koukám na něho dál a tichá slova „Dráčku“ se ztrácejí v hukotu potoka z údolí.

Šestý den:
Hlídám ho dál. Je to pořád stejné, bazén vůbec nepoužívají. Předtím bylo moc vedro, teď je zase moc zima. Dráček skoro nezvedl hlavu, svítí Slunce, ale vzduch je studený. Chudák, ráno byla taková zima a teď zase praží, ten vinyl dostává tolik zabrat.

„Máš se starat o svého draka, ten je jenom tvůj,“ říkám si, když se zase nemůžu přemoci a jdu se podívat na místo odkud vidím toho žlutého dráčka.

Když mě se po nich tak hrozně stýská. Najednou se těším i na hračky, co normálně nemám moc rád.  Nemám tady žádnou svojí, které bych se mohl věnovat a tak dávám pozor na toho malého dráčka, co ho tam mají tak vystaveného.

Sedmý den:
Míval jsem chutě nechat nějakou hračku venku a sledovat, co to s ní udělá. Ale dneska? Dneska ne. Dráček je venku a už na něj zase prší, přes den na něho svítilo slunce. Je mi ho líto. Moc líto. Zítra jedeme domů a já jsem smutný. Nejsem šťastný jako vždycky, jsem smutný, protože tu musím nechat toho dráčka. Je to tak ale lepší. Sice bych se na něho mohl zeptat, lidi vedle jsou rozumní, ale nemám tolik odvahy. A i kdyby, myslím, že mu tady bude lépe. Má svobodu, celý den může být nafouknutý. A snad ho mají i rádi. Nebojí se ho nechat všem na očích jako já. U mě by skončil v krabici a musel bych se dívat, jak stárne.

Už na stejné místo nikdy nechci. Co, když už tu nebude? Nikde jinde, ač to vypadalo slibně, žádnou živou hračku neměli.

Snáší se jemný déšť, vracím konev k nádrži s vodou, předtím ji ještě trochu naplním, aby ji vítr neodnesl a myslím při tom na dráčka. Než odejdu ze zahrady, vyjdu ještě kus dál a podívám se tím směrem. V silném bílém světle oken z přízemí sousedovic domu vidím jeho žluté tělo ospale rozložené v té výšce.

„Proč ti to dělají, dráčku, proč tě tu nechávají?“

„Vydrž dráčku, vydrž tu co nejdéle, prosím, dráčku, prosím vydrž.“

Nessie

Musím psát, jinak si nedokážu uvědomit, co všechno se má změnit. Jinak si nedokážu uvědomit, že se blíží ten největší sen. To, po čem jsem zatím nejvíce a nejdéle toužil, už je dvacet hodin na cestě.

Je to skoro rok, co jsem procházel fotky hraček a párkrát se vracel k té staré zelené s hrbem uprostřed a zvláštním, skoro smutným výrazem tváře. Zprvu mi přišla jen zvláštní, ale jak jsem se díval znovu a znovu, začínala se mi líbit. Hledal jsem o ní víc, ale moc toho nenašel. Obloukové sváry že prý nic nevydrží, radši si na ni ani nesedat.

Pár dní nato se mi zdál sen, ze kterého si pamatuji dobře jen pár útržků. Jsem na posteli, sedím, nebo skoro ležím na té stejné hračce vzadu, před sebou koukám na výčnělek uprostřed s těmi fialovými proužky. Je přítmí, tmavě zelené tělo pod sebou více cítím než vidím. Jen se jí nechávám nést a nic jiného vlastně ani nechci, je to nádherný pocit. Navíc cítím, že je všechno v pořádku, unese mě, žádný problém se sváry.

Mockrát jsem říkal, že jednou, jednou tu budeš. Jen je otázka za jak dlouho, třeba za kolik let?

A najednou je to tady. Koukám do souborů, do papírů i do sešitů, co všechno jsem o ní kam napsal, jak moc jsem si ji přál a jak málo věřil, že ji opravdu jednou uvidím.

21 hodin

Měsíce často každodenního hledání, aneb když jsem se rozhodl hledat, tak nesmím minout.

27 hodin

Další sen byl zvláštní. Pamatuji si, jak jsem jel tramvají, v ruce zelený balík a na vodítku psa. Muselo to být v budoucnosti, tramvají jsme ještě nejeli. Střih, jdu přes náměstí z mírného kopce, praží slunce, na zemi jsou všude kostky, které na krajích náměstí rovnou přecházejí v šedé omítky domů. Na dolním konci ústí náměstí v malý průchod, úzké schody na ulici pod blokem, která je níž asi o tři metry. Schodiště má po levé, možná i pravé straně sklo. Je vidět do obchodu vlevo, poloprázdné bílé úzké regály, na nich sem tam krabice, zaprášené, opuštěné. Obchod dávno vyprodaný, zavřený. Ale sen říkal, že tam měli, co jsem chtěl, hračky co jsem chtěl. Šel jsem po schodech dál, v obchodě jsem už zřejmě předtím byl. Sešel jsem po schodech a vylezl na ulici, po které jsem se vydal dál. Vidím se zdálky, najednou zase se psem, blížíme se k podjezdu, zelený balík, co držím v ruce má odřené rohy do hloubky několika milimetrů, vím to, ale nevadí, tušil jsem to, ale je to ona a to je nejdůležitější. Nálada zvláštní, zřejmě není první, dávno nejsem nadšený, všude jen hladký šedivý beton.

Jiný sen. Sháním ji dál, myslím přitom na skříň v pokoji nademnou, kde je jedna v krabici schovaná, nerozbalená, ale jakoby nebyla, hledám jinou. Nevím proč, to sen nikdy neví, jen ví, že to tak je. Předpokládám, že zase budoucnost.

Další: Shora koukám na tmavé zahrady, trávníky a na nich prkenná mola rozbíhající se na všechny strany. V trojúhelníkových výsečích na trávnících poblíž konců těch mol jsou v přítmí naskládané hračky. Rozdělené podle druhů, všechny nafouknuté, je to jako výstava sbírek. Obrovské množství stejných hraček. V poslední výseči je na rozdíl od ostatních skoro prázdno, je tam ona, ale jen třikrát. Už jich je opravdu málo.

Jindy: Jedeme z kempu do kempu, nemám to rád, ten poslední je ale jiný. Stany se staví pod velkými krychlovými přístřešky, vypadá to jako obrovské otevřené plechové garáže v řadách vedle sebe. Všude kolem svěží, jasně zelené trávníky. Na rohu naší řady je jedna větší, vypadá to tam jako obchod, ale vím, že není, je to sběratel. Má rozvěšené hračky co znám všude kolem, jednu na druhé. Jsem nadšen, říkám, že se tam musím jít hned podívat. Pak jsem se ale probudil a sen dotvořil sám: Vracím se odtamtud, měl ji tam, v podpaždí ji nesu s sebou k nám, nafouknutou celou tak, jak je nejkrásnější, co tomu řeknou?

„Achjo... jednou .. jednou tě budu mít doma, .. až to bude.. tak nevím co udělám.. cokoli si budeš přát... Až jednou budu smět se tě dotknout, obejmout, svoje nohy na tvoje zadní, tvoje přední na ramena a říkat ti, jak tě mám rád.“

Čtyři měsíce zpátky:

Pár měsíců v klidu, a pak to zase přišlo. Horší než dřív. Kam se podívám vidím zelené balíky. A zase to nejsi ty. Jakmile o tobě někdo mluví, svírá mě to. Tvoje fotka je jako dělová rána. Nemůžu. Nakonec to skončí tak, že tě musím sehnat i proto, aby tohle přestalo.

Chvíli to vypadalo, že jsi blíž. Všechno ze mě spadlo, myšlenky zmizely, nahradil je klid, že tě můžu mít. Bylo to pár krásných dnů.

A pak zase nic. Ticho. Nic nefunguje. Zjišťuji, že se to zase vrací, zase ty myšlenky. V hlavě jen ty věty, co jsi tam četl. Ne. Nikdy. Tohle bych ti nikdy neudělal. Tak nemysli na to. Ne. Nikdy.

Ne, tohle mi nedělej, musím tě sehnat, jinak to nejde. Jinak to nejde.

Večer před:

Tak a je to tady, jdeme spát, budík na 3:07, mobil na 3:10 pro jistotu.

Než zhasnu, naposledy koukám na velké ručičkové hodiny, co jsem odpoledne nastavoval na toleranci čtvrt vteřiny napřed proti GMT. Trochu se zpožďují, asi dvě vteřiny týdně, tak to bude do noci akorát, říkal jsem si.

Spal jsem něco přes dvě hodiny.

„Proč hodinu předem,“ říkal jsem si lezouc neobratně ale rychle z postele. „Kdybys špatně přepočítal pásma přece. Musíš všechno znovu pustit a zkontrolovat.“

Dobrý, víc než hodina času a všechno jede. Letmo kontroluji hodiny, sedí.

Čas ubíhá a přituhuje. Tu hodinu jsem potřeboval také na to, abych se pořádně probudil. Naposledy kontroluji přepočet pro horní limit, sedí, píšu ho tužkou na papír, abych nezapomněl.

Válčím na frontě mezi slušností a touhou vyhrát potichu. Vyhrála slušnost, nebo možná pocit, že musíš vypadat jako amatér. Sázím do klávesnice čísla a přijde mi to neskutečně vtipné. Když já v těch jejich desetinách vůbec neumím myslet. Jsme pod třetinou limitu, přituhuje, jsme druzí. Dvacet minut do konce. Klid, teď si odpočiň, máme čas. Nejde to. Tohle je nejšílenější. Koukám na hodiny a držím se. Podívat se, jak se to vyvíjí? Teď ne. Teď nesmíš. Teď musí být klid. Žádný data.

Čtyři minuty. Sázím číslo o třicet větší. Koukám na hodiny a potvrzuji. Koukám na čas, sedí, perfektní. Tohle u nás takhle hezky ani nejde. Sice jsme první, ale to v tuhle chvíli vůbec nic neznamená. Válčím spíš se sebou, než že by bylo s kým tam, čísla se nehýbou, drž se. Čas ubíhá najednou hrozně rychle.

30 sekund. Tři čtvrtiny limitu. Zase přesně. Perfektní. Ticho, klid, nic se nestalo. Ani se nekoukám, sázím limit, žádný desetiny. Koukám na ručičku, sotva to stíhám. A už je to tam.

Ručička jde dál, ale já jsem se zasekl. Zvláštní. Čekám. Vteřiny ubíhají dál, pořád stejně rychle, jakoby se vůbec nic nestalo. Za okny už se bude pomalu rozednívat. Teď to přijde. Levou rukou nahmatám na stole konec lískové hůlky a v duchu říkám: „Musíš“. Okamžitě mě napadne, že je pozdě, minulost už je napsaná.

Obnovím stránku. Vůbec vlastně nevím, co mám čekat.

..Jen vidím ty slova..

Je to tam!!! Máme to!! Cena zůstala úplně stejná, nikdo další nepřišel, nikdo nebojoval stejně, tvoje obrana byla úplně zbytečná.

Zvedám ruce nad hlavu, řval bych hlasitěj, kdyby nebyly čtyři dvacet ráno...

„Draci, máme to!!“

Půl roku zpátky:

Je po půlnoci jednatřicátého. Koukám z okna do chladného vzduchu, do ticha doznívají poslední výbuchy ohňostrojů. „Takže prej co budem příští rok dělat?“ V hlavě prázdno jako každý rok, proč zrovna dneska bych si měl něco přát? Nakonec jen jedna myšlenka: „Sežeň mi tu hračku.“ A pak pocit, že to je mimo realitu, že to vůbec nepůjde. Zavírám okno a jdu spát.

Mockrát jsem si představoval, jaké to bude až tě jednou poprvé uvidím. Zepředu tak, jak jsi nejkrásnější. Sednu si před tebe na postel. Obejmu tě a zabořím hlavu do toho materiálu, ze kterého tě udělali. A budu říkat, jak moc jsem se na tebe těšil. Jak tě musím ukázat drakovi, kterému jsem o tobě už tolikrát vyprávěl.

49 hodin na cestě

Teď už nemusíš nic, jen čekat. Měl bys být šťastný. Už nemusíš hledat, nemusíš... Co nemusím? Nemusím snít, sen bude realitou. A jsem šťastný? Zvláštní. Jen krátké záblesky radosti, když si vzpomenu, ale jinak ne. Bylo to až moc krásné. Je to až moc, už si to nedokážu užít. Říkám si, že tohle jsou přesně ty dny, na které budu vzpomínat ještě dlouho a ne jen kvůli ní. Ale také kvůli té šílenosti ze dvou stovek tranzistorů, co tu stavím a bořím domnělé hranice svých možností, nebo kvůli Drakovi, kterého jsem celou dobu letu sledoval a co se dneska v pořádku vrátil na zem. Vzpomínky budou krásné, ale teď to tak vůbec nevypadá. Nezbývá než si schovávat připomínky dnešních dnů a až jednou si je budu prohlížet, už si nebudu připouštět, že to tak krásné nebylo. Mozek si zvykne na boj a když se najednou nic neděje, tak je to vždycky špatně. Když je všechno hotové a vše, co čeká, už je jen to, co musím a už ne to, co chci, i kdyby to bylo tisíckrát jednodušší.

Prožil jsem týden absolutního nasazení, dvě hodiny absolutního stresu, nebo adrenalinu, těžko říct, a hodinu absolutní radosti. A teď je to zase jako dřív. Jen s tím rozdílem, že se mi splnil sen. Jen kéž bych to právě teď tak viděl.

Mám šílený pocit, že musím něco říct, někomu se svěřit ale přitom není komu...

Polovina desek té šílenosti nefunguje správně, musí se předělat, ale znovu je teď dělat nemůžu, díly došly...

A navíc přímý přenos z návratu do atmosféry, na který jsem se tolik těšil stál za houby...

Nic nefunguje.

Před měsíci

Ze setrvačnosti zobrazuji stránku, jako vždy a koukám na nové fotky. Najednou mě poleje neskutečné horko a sevře tlak. Už z té miniatury ji poznám, že tam je. Pak vidím fotku celou, skoro nemůžu dýchat. Řval bych, pak si všimnu data, tři roky zpátky, dobře, rozumím.

63 hodin na cestě

Už to začíná být lepší, za okny déšť, voda v systému už přestává být tak hnědá, ikdyž je to celé rozladěné a nevím čím to je. I ty integrály začínají vycházet a pomalu budu navrhovat nové desky. Už se začínám těšit, už to zase začíná fungovat.

Ráno, co ráno se probouzím a vidím ji jako úplně první, na co si vzpomenu. V myšlenkách si ji představuji a ještě chvíli chci tak zůstat. Leží vedle mě, koukám na její krk rozdělený svárem uprostřed. Na ten jemný matný vinyl.

Těším se víc na den, kdy do toho budu sázet první program, než na ni? Rozbalování krabice trvá moc krátkou dobu. Spuštění čítače a čekání na výsledek bude ale přece ještě kratší.

Napsáno před osmi měsíci:

„Když jsem se tě ptal, vyber si mezi tímhle a tou hračkou, vybral sis tapedeck. Protože to je realita, ona je sen. Sen co si neužiješ. Vyráběli ji před patnácti roky. Před patnácti roky. Nemůžeš za to, že ses narodil pozděj. A kdyby, tak bych ji měl doma a cítil bych to stejné jako teď s těmi barevnými draky. Ale ty neztratím, mám je tady. S ní by to muselo být podobné, taky bych si jí býval nevážil tolik, jako dnes. Jako si nevážím těch draků. Pořád se dají ještě sehnat, ikdyž to nevypadá. Měl by sis jich vážit. Ale všichni sběratelé je už mají. Mají jich plno, protože dneska je jiná doba než tenkrát, když se stejně prodávala ona. Někde ještě musí být. Achjo. Někde musí být.“

Tři měsíce zpátky: (o ní a o drakovi)

Až tě najdu, bude to jako ztratit sen,

jako ztratit naději, že jednou přijde den,

odkdy už nic nebude stejné.

Kdy tu budeš se mnou a já ti budu říkat,

jak tě mám rád.

Vše jde dál, ale já si stejně vždycky vzpomenu.

Někdy jsi krásný sen,

jindy mě touha po tobě trhá na kusy.

Až přijde den, kdy tě uvidím,

bude to jako sen,

jako židle podložená dynamitem.

Až tě uvidím, zapomenu všechny slova,

a pak už nebude nic,

nebude co si přát,

nebude co chtít,

na co se těšit.

Ty budeš jediná.

Jediná a přece stejná jako všechny,

jako všechny, co jsem vždycky chtěl.

A pak jen vzpomínal na dny,

na dny kdy jsem se těšil.

Díky ti za chvíle, kdy je to obráceně, díky za ně,

za ty, co jsi nečekal.

Místo dní, kdy je lepší těšit se,

než ztrácet naději

že bude na jakou,

lásku jedinou.

A tak spolu budeme dál

a já se budu těšit na dny

kdy se objevíš plný síly předemnou

a plakat, když se budeš rozpadat pod rukama,

protože žádný jiný stejný už nebude takový

už to nebude můj drak

Kolik času máš před sebou?

A kolik mají oni?

Kolikrát tu budeš když oni už ne?

Ty víš, co se mi o tobě zdá,

nikomu jsem to neřekl.

Někdy mě držíš ve snu s chutí jít dál a čekat na tebe,

jindy mě táhneš do hlubin touhy.

Draku, pomož mi,

mám tě radši, tak proč mi nestačíš

3 dny na cestě

Židle podložená dynamitem to rozhodně nebyla. Jako ze setrvačnosti sobotního rána píšu tvoje jméno. Nejdřív jen textové výsledky, ty jsou dřív. Redukuji časové rozpětí, to dělám nerad, protože mám důkazy že tam mají chyby a přicházíme tak o výsledky, ale kdybych to neudělal, přijdu o víc. No a najednou na pátém řádku to vidím, příliš známých slov vedle sebe. Neskutečný pocit naděje mě začíná polévat horkem a otevírám odkaz, jestli tam jsi.

Jsi to ty!! Koukám na fotky staré, na kartón ošoupané krabice. Fantazie. Tříkomorová. Přesně ten typ, co jsem chtěl.

Tak to je sice hezké, říkám si, ale co uděláme? Jednou to přijít muselo. Máš v zásadě dvě možnosti, buď počkáš, až se objeví někdo, kdo ti pomůže, nebo si to zařídíš všechno sám. Copak jsi naivně doufal, že ji najdeš jinde než na mezinárodním aukčním serveru? To jsem přesně nechtěl. Ale copak se můžu dívat, jak se objeví a pak zase zmizí? Jednou to přijít muselo.

Ten den byl prozářený sluncem, létal jsem v oblacích a s chutí dělal věci, co bych jindy odmítal.

6 dní do konce aukce, díky za ten výkon, za tu rychlost.

Druhý den, plný nerozhodných pocitů, že to jinak nepůjde a že jen ubíhá čas, za který musím stihnout spoustu věcí, než jsem šel spát padlo rozhodnutí. Zařídím si to sám, všechno, bude to fantazie.

Všechno prošlo, všechno fungovalo, fantazie.

14 dní na cestě

Ležím v posteli, v náručí draka a s hlavou přitisknutou k jeho krku potichu říkám: „Ty víš, kde je, draku, viď že víš, kde je. Je už na letišti, nebo už na překladišti? Viď že už je blízko, ty to víš.“

15 dní

Je pozdě odpoledne, sedím u stolu a přemýšlím. Koukám střídavě na deštěm zmáčený trávník a na horké katody elektronek. Kdepak jsi? A kde všude jsi byla?

22 dní na cestě

„Už je tady na poště, draku!“ Říkám když se otočím od počítače a zavadím pohledem o oranžovozelený balík pod skříní.

24. den

Vydávám se na cestu do parného letního dopoledne. Jsem jako na trní, říkám si, abych teď hlavně nic nepokazil. Dneska je ten nejdůležitější den, opakuji si. Jdu jen po paměti, v hlavě nic, jen tu hračku.

Čekání na poště bylo nekonečné, skoro jsem nedýchal. Pak se vrátila s velikou žlutou krabicí s logem tamější pošty, co jsem hned poznal, a také s hranami přelepenými páskou pošty naší, bylo mi hned jasné, co to znamená. Nad ničím jsem ale dál nepřemýšlel a vydal se opět do parného dne na cestu zpátky s podezřele těžkou krabicí v podpaždí.

Jsem ve snu. Za chvíli se probudím a budu si říkat zase nic. Zase tě nemám. Ale ne, tohle není sen, to je na tom to nejšílenější. Spěchám dolů z kopce, nohama hledám schůdnější cestu mezi kameny a vymletými stružkami od posledního deště.

Už jsme skoro tam, říkám takřka nahlas, když odbočuji na poslední rovný úsek ulice.

Doma pokládám balík doprostřed pokoje a jdu se umýt. Když se vracím, už se nemůžu dočkat.

Prohlížím si balík ze všech stran a opravdu, na celní poště se dívali dovnitř. Koukám na přiložený papír, takže přiletěla letadlem, říkám si.

Odkládám papír na stůl a vracím se k balíku. Ručně sundávám pásku, když se tam dostali oni... Skutečně, krabice jde hned otevřít. A už ji vidím, je tam, bílá krabice se zeleným obrázkem větší a asi dvakrát těžší než jsem čekal. Neuvěřitelné.

Po vymotání krabice z bublinkové folie jen s úsměvem koukám na další pásku naší pošty kterou je zalepená samotná krabice s hračkou. To je asi muselo překvapit, že je tam přes všechno skutečně to, co tam skutečně má být. Ale byli pečliví, to musím uznat.

Opatrně přestřihuji pásku a dívám se dovnitř. Ta zelená barva je světlejší než na všech fotkách, zvláštní.

Čichnu k materiálu, není moc cítit, ale poznávám ho, je to ten samý, jako mají i jiné hračky ze stejných let, nádhera.

Pomalu nechám balík vyklouznout z krabice a hned je mi jasné, proč byla tak těžká. Ten materiál je neuvěřitelně tlustý. Na krabici píšou 0,35mm, asi to tak bude. Později jsem měřil a skutečně je o celou desetinu milimetru tlustší než mají novější draci.

Opatrně ji celou rozkládám na zem. Už vidím části kresby na hlavě a jasně fialové pruhované konce výčnělků.

Nacházím podivně ulepené velké ventily, a tak přichází čas na možná nejdůležitější rozhodnutí, o kterém jsem už dlouho předtím přemýšlel, co se zpětnými klapkami. Nepatří tam, říkám si a pevně rozhodnut beru z krabice za sebou ty správné kleště. Klapky jdou ven dobře, jen mám pěkně ulepené prsty, potom s tím musíme něco udělat.

S nafukováním jsem začal u zadních nohou a potom konečně tělo. Hadice pumpy z ventilu vypadávala i když šla ztuha dovnitř.

Je obrovská, na šířku větší než draci. Válcové tělo se pomalu plní vzduchem, ocas i prostřední výčnělek už je nahoře, ale hlava pořád nic, to nemám rád, proto ji nadzvednu hned, zatížím tělo rukou a čekám na chybějící vzduch. Nakonec přemlouvám ty fialové konce výčnělků, co visí volně na stranu, vzduchu se do nich vůbec nechce, průchod je zřejmě kvůli estetice příliš malý. Tak už vím, proč na některých fotkách jsou ty prostřední přesně takhle sfouknuté smutně napůl visící dolů.

Ventily jsem zamáčknul dovnitř, jak to vždycky dělám, nemám moc rád, když jsou vidět, kdyby na hračce vůbec nemusely být, byl bych radši, ale pak je otázka, jak by to vůbec fungovalo.

Celou jsem ji vzal na postel a díval se na ni. Najednou slyším zvuk unikajícího vzduchu rychle nabírající na hlasitosti. To brzo bleskne mi hlavou těsně předtím, než mi dojde, že je to ten divný ventil. Zamáčknu zátku znovu, ale hned vidím, že zase leze sama ven. Takže s tím musím něco dělat hned, takhle to nepůjde. Beru odmašťovací čistič a hadrem opatrně otírám styčné plochy ventilu, a pak rychle vodou a suchým hadrem. Hlava nakřivo, chybějící vzduch doplňuji pusou, to je lahůdka směs toho sajrajtu s příchutí čističe. Musím se jít umýt, ale když se vrátím ventil poslušně drží.

Přikrývám ji peřinou a lezu k ní do postele. Je tak veliká, že se nevejde nejen pod peřinu, ale vlastně ani na postel. Vedle ní by to jako vedle draka v noci nešlo, nezbývá tam místo protože obrovské přední tlapy jsou propojené s tělem, obráceně než u draka.

Sedám si před ni a objímám ji, jak jsem si představoval, jen ona je zase tak veliká, že má hlavu výš než já. Pak si lehám, její přední sobě na ramena, svoje nohy na její zadní a jen doufám, že to udrží ventily zadních tlap, které jsem ještě nečistil a podezřele koukají ven.

„Tak na tebe jsem se tolik těšil. Víš, jak tě budu mít rád.“

Nakonec jsem to očekávání dlouho nevydržel a vylezl z postele, peřinu složil přes židli a hračku obrátil hlavou ke dveřím, jako v tom snu. Ventily zadních tlap jsem pro jistotu očistil stejným způsobem než jsem opět vlezl na postel.

„Viď, že to vydržíš,“ říkal jsem a opatrně si sedl do zadní prohlubně před prostřední výčnělek. Fantazie. Je to úžasný pocit, jiný jako pokaždé. Cítím její tělo pod sebou a rukama objímám zelenofialový válec z toho tlustého ale přesto měkkého a pružného vinylu před sebou.

Na ty pevné zadní nohy nejsem zvyklý, je to úplně jiné. Zkouším přední sezení, objímám ji kolem krku a hlavu mám konečně tam, kde ona. Je neuvěřitelně veliká ikdyž je kratší než draci. Sedím jí kolem krku, ale na zádech cítím prostřední výčnělek. Je to zvláštní.

„Viď, že to vydržíš.“

později

Vzpomínám na černou noc, kdy ležím vzadu zabořený v měkkém těle, objímám ji rukama kam dosáhnu a na zádech cítím její ocas, který se díky obloukovému sváru ohýbá směrem na mě. Ty sváry jsou na pohled vysoké a ostré, ale ve skutečnosti jsou na konci zaoblené a měkké. Na rozdíl od jiných hraček vůbec nejsou cítit.

Zvyknul jsem si na ni velmi rychle a skoro každý večer odolávám touze ji znovu nafouknout a zažít to znovu. Ale poslední dny je příliš horko, jsem zpocený a bojím se, že bych jí tím ublížil. Je to zvláštní. Jsem šťastný, že ji mám, ale zároveň se o ni moc bojím. Chci, aby zůstala taková napořád, nechci o ni přijít. Nebojím se oprav, složitých dlouhých svárů, bojím se o samotný materiál. Aby příliš rychle nezestárla tak, že už si nebudeme moci hrát jako dnes.

„Kde všude jsi byla a jak se o tebe starali?“ Říkám sedíc před ní s rukama kolem krku a hlavou vedle té její.
„A jaké to bylo celé ty roky?“

***

Šel jsem se umýt, a pak chtěl vzít do koupelny i ji, přičemž jsem zjistil, že jen stěží projde dveřmi. Musím jí postupně podržet visící tlapy a dávát pozor, aby o nic nezavadila. Cestou zpátky to samé.

Usušil jsem ji, posadil zpět na postel a nechal jsem ji tam ještě pár hodin, abych měl jistotu, že bude suchá, až ji budu skládat. Vždycky, když jsem vešel do pokoje a znovu ji uviděl, bylo to jako ujištění, že opravdu nejsem ve snu. Že tam opravdu je. Pohladím ji, ten materiál je nádherný. Ještě jsem ani neměl čas si ji pořádně prohlédnout, koukám zblízka na fialový potisk na zeleném podkladu a na kombinaci zeleného s bílým vinylem zespodu na tlapách. Je tak nádherná, přesně taková, jakou jsem ji všude viděl.

Hodiny ubíhaly a nakonec přece jen přišel čas, kdy ji budu muset uklidit. Sedl jsem si před ni na postel, objal tuhý studený zelený krk a přitiskl se k ní.

„Jsi nádherná.“

Pak jsem přitiskl svůj obličej na její a koukali jsme si přímo do očí. Ten výraz je nádherný, tajemný, z úplně jiného světa. Ze světa, kde den nemusí končit otevřením ventilů neustálým uklízením a zase nafukováním, je jako živá.

„Doufám, že mě budeš mít ráda tak, jako já tebe.“

„Budeme se muset rozloučit, tak...“

„Tak zase někdy..“

„Mám tě rád.“

Otevřel jsem zátky a počkal, až vzduch odejde sám. Chtěl jsem ji složit, jak nejšetrněji to půjde. Šlo to moc hezky, jen ten balík je tak velký, že se nevejde do žádné krabice, co mám. Musím ji uložit samotnou zvlášť, aspoň zatím.

Je tak veliká.

Opravy

Draku vydrž. Vydrž ještě chvilku, říkám tiše s hlavou zabořenou mezi barevnými výčnělky na jeho hlavě, zatímco si sedám na jeho měkké tělo s pocitem, že mě možná sotva unese. Už to bude rok, co jsme spolu a bohužel je ta doba znát. Hráli jsme si spolu mockrát. Bylo to nádherné, ale poslední dobou trávím víc a víc času jeho opravováním. Starám se o něj, co to jde, jak jsem mu slíbil. Vinyl je křehký a vypadá to, že všechny konvexní sváry postupně budou potřeba opravit.

Když se nedávno objevila první trhlina už i na tlapě mezi dvěma prsty, tak jsem na něj po opravení koukal a říkal si: „Tak stejné místo tu máme ještě osmkrát.“

Uplynuly dva měsíce a je to tady. Jeden večer začala ucházet levá přední tlapa a druhý den odpoledne při hraní najednou i ta pravá. Zřejmě na ni zbyla větší váha, když rychle ucházela levá. Jenže to stejné odpoledne jsem najednou uslyšel jemné syčení i zezadu a když jsem si na něho opatrně sedl obráceně směrem k ocasu, po hmatu jsem zjistil, že vzduch utíká ze sváru zespodu na těle. Draka jsem ze země zvedl na bok a podíval se jak to vypadá. Trhlina 7mm na rovném úseku sváru. Svár nevypadal dobře už dlouho, ale je to rovná plocha, achjo, to není dobré, říkal jsem si.

Takhle špatné to ještě nebylo, tři opravy najednou. Starší draci toho mají zasebou mnohem víc a přitom tyhle problémy nemají. Vlastně měli, ale po opravení dvou, u prvního třech, svárů problémy skončily.

První drak vypadá vlastně nejhůř, tenkrát jsem neviděl jeho krásu a hrál si s ním hrozně. Ale nikdy jsem ho neměl v úmyslu vyhodit, vždy jsem ho chtěl opravovat. Ikdyž první pokusy o opravy svárů nebyly příliš úspěšné.

Po čase jsem se to ale konečně naučil, sehnal vhodné lepidlo a prvního draka opravil. Všechny původní opravy svárů jsem předělal a drak je tak dnes, co se svárů týče v naprosto perfektním stavu. Po dokončení oprav jsem ho také poprvé umyl celého nafouknutého ve vaně mýdlem a pečlivě spláchl vodou. Umytí si opravdu zasloužil. Bylo neuvěřitelné, že potom skutečně voněl opět jak má, jen tím materiálem, z něhož je. Začal jsem ho vnímat zase trochu jinak. Ležím na něm v posteli, přikrytý peřinou, vejdu se na jeho tělo skoro celý, obličej mu zabořím do matného modrého potisku za krkem. Barevný vinyl se ohřeje a já mám pocit, jakobych se dotýkal jeho kůže. Dříve byl na tom místě docela nepříjemně cítit, ale teď, když je umytý, je to jako v prvních dnech, kdy byl nový. Jenže tenkrát jsem si to s ním neuměl takhle užít. Nohy mám na jeho zadních, ruce na předních a nese mě celým tělem. Rukama ho obejmu kolem krku, jemně se přitáhnu. Na dotek je neuvěřitelně příjemný, cítím ten materiál na každém kousku, kde se ho dotýkám.

Po hraní jsem ho poté myl už několikrát, aby už zůstal čistý. Lepidlu voda nevadí a té pásce co tam je už dva roky vlastně také ne, takže to nemusím řešit. Asi by to časem chtělo ji vyměnit za průhlednou, aby nebyla tak vidět. Sám už to vlastně ani nevnímám, ale takhle se s ním nechci chlubit.

Před časem jsem snil o tom, nechat přes noc nafouknuté hračky a ráno se probudit mezi nimi. Otevřít oči a v chladném světle se rozhlédnout po pokoji, vzpomenout si, kde to vlastně jsem a užívat si jen ten pohled na ně. Musel jsem ale uznat, že většina hraček by do rána nevydržela nafouknutá. Dneska už to tak není. Roztržený svár pro mě ještě docela nedávno znamenal neřešitelný problém a pro hračku prakticky konec. Něco, co už nepůjde vrátit do původního stavu. Když byly hračky nové, rád jsem je vyfukoval, aby byly měkké. Když už ucházely, tak jsem naopak snil o tom, jaké by to bylo znovu na začátku, kdyby byla hračka zase nová, nafouknutá, pevná. Vlastně jsem ani nedoufal, že se hračka dá skutečně opravit do původního stavu.

Čas pokročil a dnes mám naopak snad i oprávněný pocit, že se hračce nemůže stát nic, co bych neopravil. Tím zároveň padl jeden z pocitů, které jsem často na hračkách intenzivně prožíval a to pocit, že hrozí, že o ni přijdu. Že v tu chvíli dělám něco, co zdravý rozum nechtěl, co jsem si zakázal.

***

Zatímco první drak má lepidlem zalepené tři konvexní sváry tak ten, o kterém jsem původně chtěl psát, má po poslední opravě záplat přes sváry devět. Vinyl má stejně tlustý, ale mnohem méně pružný. Při skládání se láme tak, že se bojím abych ho nesložil nějak špatně a nezpůsobil mu tím ještě více problémů.

Úplně první záplata byla potřeba přes svár nahoře na krku, to je klasické problémové místo. Záplatou jsem začal malou, a pak přidával další, když se objevila trhlina o kus vedle. Po zpevnění celého konvexního oblouku, se už trhliny na stejném místě neobjevily. Lepidlo drží a oprava vypadá stále stejně i po několika měsících.

Pak byl drak dlouho v pořádku. Až jednou, když jsem ho měl v posteli a ráno se probudil a hlava mu padala skoro až dolů. Později jsem našel miniaturní trhlinku nahoře na hlavě, kde je vstup do komory „hřívy“ co vede z hlavy až za krk. Přemýšlel jsem, jak to místo opravím, protože vzhledem k materiálu je na ploše, ale v nafouknutém stavu je ohnuté do pravého úhlu. Nakonec jsem to vyřešil úplně stejně a opět tam stejným lepidlem přilepil šišatou záplatu z tlustého průhledného vinylu. Dopadlo to perfektně, lepidlo i záplata jsou pružné a kopírují požadovaný tvar, takže nedochází ke změně tvarů na hračce, což je myslím nejdůležitější.

Drak byl zase nějakou dobu v pořádku, až jsem jednou zjistil, že utíká křížový svár dole pod krkem. Jedna záplata nestačila, hned vedle byla potřeba přidat další, ale od té doby je to místo také v pořádku. Akorát jsem později přišel na to, že se odtrhl potisk na kraji záplaty, což ale nevadí, protože většinou plochy je záplata chycená dobře díky tomu, že lepidlo potisk při natírání rozpouští. Ale při dalším lepení jsem na to už dával pozor a část potisku těsně kolem sváru odstranil radši úplně a při nanášení lepidla roznesl zbytek barvy, aby pod průhlednou záplatou nezbylo úplně odbarvené místo.

Pár dní nato se objevil první problém na tlapách. U levé zadní odešel krátký konvexní svár mezi jednou dvojicí prstů. Oprava jednoduchá, ale naprosto stejné místo je tam osmkrát a dalších osm svárů na tlapách má jen o něco větší poloměr.

Potom byl v pořádku pár týdnů, až jedno odpoledne jsem ho nafoukl příliš mnoho. Je nádherný, když se vinyl napne a jeho tělo zpevní. Ale na ostře konvexní svár pod krkem to bylo moc. Objevila se jen krátká spára, ale záplatu jsem dal radši hned, aby se nerozšiřovala. Vlastně jsem byl překvapen, že oblouk pod krkem vydržel tak dlouho, výrobce tam vytvořil jakoby dvojitý široký svár, snad aby vydržel aspoň o něco déle.

No, ale od té doby je to co jedno nafouknutí nový problém. Ocas shora, ocas zespodu, obě přední nohy.

Teď leží pod skříní po posledních opravách a až na nutnost rozšířit záplatu nahoře směrem k ocasu, by měl být v pořádku. Skoro se bojím, ho znovu nafouknout, ale zároveň se na něj moc těším. Až si mu budu moci zase sednout kolem krku, obejmout ho rukama a přitisknout se k němu. A říkat mu, s hlavou na té jeho, že bude zase v pořádku a že ho nikdy neopustím, že to nikdy nevzdám.