IF: 2014

Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale on to dlouho nevěděl.

Už po několikáté nadzdvihává můj těžký ocásek, co se už zase opírá vzadu o desku stolu, místo aby sám držel ve vzduchu. Opět vzal pumpu, a začal doplňovat trochu vzduchu do mého velikého těla, než se ocásek neochotně zvedl ze stolu a začal se opět s jemným zamáváním váhavě vznášet nad stolem. Měla jsem radost, že se o mě takhle stará, ale něco bylo špatně, tvářil se zamračeně, jakoby přemýšlel, stejně jako já, proč shodná kombinace událostí dnes večer nastala už po několikáté. Jednou mi vysvětloval, že za to může počasí, ne jen teplota, ale hlavně tlak vzduchu venku, který buď roste a nebo klesá, způsobuje, že uvnitř mého těla potom vzduch chybí a nebo naopak přebývá.

Viděla jsem, jak uklízí pumpu, pak mě opatrně překročil a opět sedl před obrazovku počítače vedle, teď už zase svobodně vlastní silou držícího, ocásku. Koukala jsem mu přes rameno, jako vždy i když to možná nevěděl. Na obrazovce se objevily grafy a budíky, ale z toho jak se cítil jsem věděla, že něco opravdu není v pořádku.

„Venku tlak klesá, ale v tobě taky Nessíku,“ řekl nejistým hlasem. Vstal a znovu se vrátil na místo, odkud mě naposledy nafukoval. Cítila jsem, že znervózněl, jakoby už tohle znal, jakoby tušil, co to znamená. Nejdřív zkontroloval jestli není něco s ventilem, ale na nic nepřišel. Potom se podíval dolů a najednou nám jakoby oběma současně došlo, kde bude problém. Sehnul se rychle k mojí tlapě u které zrovna stál a hřbet ruky nastavil proti svárům v místě, kde tělo tlapy přechází ve světle modré plovací blány zezadu připomínající směrové lopatky rakety, jak jim vtipně říkal tenkrát, když jsme se viděli úplně poprvé. Ihned jsem ucítila, jak se chladný vzduch unikající z mého těla odráží od jeho ruky a podle toho, jak začal místo důkladněji zkoumat, jsem věděla, že skutečně našel příčinu toho, co nám oběma už pár dnů dělalo starosti.

Bylo na něm vidět, že je jako opařený, ale potom, co odložil baterku, kterou to místo důkladněji prozkoumal, jemně objal můj hřbet a šeptal směrem ke mně, že to bude dobré, že to opravíme a budu zas v pořádku. Věřila jsem mu, teď mi nic jiného nezbývalo. Nevím, jestli se v tu chvíli cítil hůř on nebo já. Tenkrát ještě v továrně mi říkali, že tenhle moment vždycky jednou přijde a právě v něm poznám, jaký můj majitel doopravdy je. Byla jsem smutná a nejistá. Poznal to. Poznal, že můj úsměv už není takový, jako byl doteď každý den. „Jako by najednou Nessík byla o deset let starší“ jsem ho slyšela v duchu říkat.

Byla hodina před půlnocí, když začal z různých koutů pokoje vyndavat nástroje a lahvičky a skládat je vedle té chudák mojí zadní tlapy. Nebylo to nic neobvyklého, viděla jsem ho opravovat už různé hračky, usmívaly se potom, když byly zase v pořádku, ale stejně jsem se bála moc. Bylo to na mně vidět mi později říkal. Nikdy to prý ještě nezažil a o to je to těžší, že jsem první hračka, co na rozdíl od jiných vnímá tyhle potíže.

Vypustil z mého těla skoro polovinu vzduchu. Ocásek ležel celou vahou na zemi, moje hlava na předních tlapách. Pustil se do opravování, příprava trvala nejdéle, ale když vytrénovanými pohyby nanesl tenkou vrstvičku velmi studícího lepidla, bylo na něm vidět, jak si oddechl, že to nejhorší máme za sebou. Dal mi pusu na měkký, sotva tvar držící čumák a opakoval, že to zvládneme. Při čekání na lepidlo neodešel jako vždy, ale zůstal tu se mnou. Chvilku větral, z okna koukal na hvězdnou oblohu, a pak se zase hned vrátil dozadu k tlapě, připravoval se na dokončení a pořád sledoval hodiny. Lepidlo už přestávalo být tak studené, když na moji tlapu přiložil proužek průhledného materiálu se stejnou tenkou vrstvičkou lepidla a začal ho silou zahlazovat do záhybů poškozeného sváru mojí tlapy. Nakonec z obou stran přiložil ten zvláštní hrubý průsvitný papír a přes měkký kapesník přimáčknul nový materiál kousky dřeva a svěrkou, kterou utáhl tak velkou silou až byly vrstvy materiálu skoro jako jeden. Vše kolem tlapy uklidil a když šel kolem, znovu mi dal pusu na čumák a říkal, že to bude v pořádku, že to teď jen musím vydržet v téhle poloze polosfouknutá.

Nakonec jsme takhle smutně šli i spát. Můj ocásek položil do měkkého na malého dráčka, co přes den zabírá celou jeho postel a na noc se přesune právě pod můj ocas, kde je normálně pro něho dostatek místa. Když zhasnul, přál mi dobrou noc a sliboval, že mě ráno ještě za tmy nafoukne abych tu, až se rozední, byla zase tak, jak to má být, abychom se mohli těšit na další krásný den, kdy můžeme být spolu.

Probudil nás budík, když už se skoro rozednívalo. Tedy vlastně jeho probudil, my hračky tady sedíme s očima namalovanýma otevřenýma pořád, ale proč bychom to také nemohli říkat?

Povolil svěrku, sundal pomocný materiál a prohlížel vrstvičku nového materiálu, zdálky sotva viditelnou, co hned začala ochotně kopírovat původní tvar sváru. Byla jsem nadšená, že se mu to líbí, že jsme to zvládli a těšila jsem se, že mě zase nafoukne, jak sliboval. Vzal pumpu a začal doplňovat chybějící stovky litrů vzduchu. Skončil ale příliš brzy. Znovu jsem byla smutná, těšila jsem se, že mě náš nový den uvidí v plné síle, ale on pořád opakoval, že to nejde, že se bojí o to ještě příliš čerstvé opravené místo, že to musím ještě vydržet, než lepidlo dostane plnou pevnost. Nafoukl mě jen tak, že jsem sotva udržela hlavu nahoře, ocásek vzadu smutně visel na rohu stolu a břicho jsem měla rozplácnuté na zemi. Zadní tlapa byla už ale v pořádku a to bylo hlavní.

Ráno musel jít pryč ale slíbil mi, že mě víc nafoukne odpoledne hned, jak se vrátí. Měla jsem vrásky po celém těle i na čumáku, chtělo se mi plakat a jemu viditelně také, když mě lehce objímal kolem krku na rozloučenou.