Konečně napadl první sníh a já si mohl splnit další z
malých snů. Kdysi jsem viděl podobný obrázek, často se do této
podoby Nessie stříhají i okrasné keře v parcích, někde je
takto i v podobě dětských prolézaček.
Už se blížil večer, když jsem konečně vyšel ven podívat
se, kolik napadalo sněhu a s překvapením zjistil, že skoro pět
centimetrů a stále padá. Byla ale zima a ze sněhu se nedalo nic
vytvářet klasickým způsobem, nedržel pohromadě. A tak nezbylo,
než použít druhou metodu a prostě nanosit dostatek sněhu na
hromadu a nechat vlastní vahou spojit tak, aby se z hromady daly
budoucí tvary "vyřezat". Sněhu bylo ale málo, tak jsem
musel sebrat celý dvůr a jednu plochou střechu, abych získal
rozumné množství materiálu. Dokud jsem doopravdy nezačal,
nevěřil jsem, že to opravdu dodělám, ale nedalo se jít zpátky.
V hlavě jen přibližná představa, realitu dělají až
aktuální možnosti. Tunýlek hřbetu byl nejsnazší a tím jsem
začal. První pokus o ocas skončil pod rukama sesypaný na kusy na
zemi. Tak jsem slevil trochu z velikosti a tvaru a začal znovu.
Nakonec se trochu oteplilo a se sněhem se dalo lépe pracovat.
Nejtěžší bylo vytvořit rozumný čumák. Někomu to může
přijít banální, ale já jsem celé dětství kreslil jenom
stroje. Zvířata nikdy. V databázi tvarů mám zažitý jen čumák
psí a podle toho to zřejmě taky vypadá, ale vůbec to nevadí.
Druhý den bohužel teplota velmi stoupla a pršelo. Když jsem
jel večer domů, vůbec jsem netušil, co mě čeká. Těžiště
byly dobře, nic se nezřítilo, ale hlava nakřivo, ocas stočený
do spirály skoro až k zemi.
Další den se ochladilo a připadlo dalších pět centimetrů,
což je naprostý luxus pro místní podmínky. Jelikož jsem ji
postavil přímo před svoje okna, nemohl jsem se na ni koukat, jak
chudák po včerejšku vypadá. Našel jsem čas a šel opět
pracovat. Vše jsem zase zaházel sněhem a začal vytvářet znovu.
Byla trochu chyba, že jsem původní zbytky neodnesl pryč, protože
starý zmrzlý sníh měl jinou barvu, vlastnosti a táním i jiné
tvary a zabralo zbytečný čas jeho nahrazování v místech, která
nevypadaly hezky. Ve dne se vlastně pracuje hrozně špatně. Sníh
je na práci sice nádherný materiál, ale neustále jsou na něm
vidět nedostatky, nerovnosti a pracovat s ním se musí citlivě,
aby se toho víc nerozbilo než opravilo. Sněhu bylo víc a tak jsem
si mohl dovolit větší rozměry a tlustší tělo. První dojmy
byly sice hodně kritické, aspoň z mé strany, ale ranní
probuzení, kdy za okny je vidět její obrovská silueta potvrdily,
že to vůbec nebyl špatný nápad.
Jenže sníh tady vždycky jednou
roztaje a koukat, jak se několik hodin práce mění opět na beztvarou
vodu a jako jedna kapka za druhou padá z kolmo svěšeného ocásku,
není vůbec hezké. A i takové drobnosti dokážou zkazit celý
den. Ale jsem rád i za těch několik dnů, co tady stála a měla
docela úspěch, tak se těším až budu moci dělat další, jestli
ještě někdy napadne dostatek sněhu.
Člověk prostě občas potřebuje
dělat něco jiného, než obvykle. Ze sněhu jsem sice něco dělal
téměř každý rok, ale zvíře jsem nedělal nikdy.
