Nessie

Musím psát, jinak si nedokážu uvědomit, co všechno se má změnit. Jinak si nedokážu uvědomit, že se blíží ten největší sen. To, po čem jsem zatím nejvíce a nejdéle toužil, už je dvacet hodin na cestě.

Je to skoro rok, co jsem procházel fotky hraček a párkrát se vracel k té staré zelené s hrbem uprostřed a zvláštním, skoro smutným výrazem tváře. Zprvu mi přišla jen zvláštní, ale jak jsem se díval znovu a znovu, začínala se mi líbit. Hledal jsem o ní víc, ale moc toho nenašel. Obloukové sváry že prý nic nevydrží, radši si na ni ani nesedat.

Pár dní nato se mi zdál sen, ze kterého si pamatuji dobře jen pár útržků. Jsem na posteli, sedím, nebo skoro ležím na té stejné hračce vzadu, před sebou koukám na výčnělek uprostřed s těmi fialovými proužky. Je přítmí, tmavě zelené tělo pod sebou více cítím než vidím. Jen se jí nechávám nést a nic jiného vlastně ani nechci, je to nádherný pocit. Navíc cítím, že je všechno v pořádku, unese mě, žádný problém se sváry.

Mockrát jsem říkal, že jednou, jednou tu budeš. Jen je otázka za jak dlouho, třeba za kolik let?

A najednou je to tady. Koukám do souborů, do papírů i do sešitů, co všechno jsem o ní kam napsal, jak moc jsem si ji přál a jak málo věřil, že ji opravdu jednou uvidím.

21 hodin

Měsíce často každodenního hledání, aneb když jsem se rozhodl hledat, tak nesmím minout.

27 hodin

Další sen byl zvláštní. Pamatuji si, jak jsem jel tramvají, v ruce zelený balík a na vodítku psa. Muselo to být v budoucnosti, tramvají jsme ještě nejeli. Střih, jdu přes náměstí z mírného kopce, praží slunce, na zemi jsou všude kostky, které na krajích náměstí rovnou přecházejí v šedé omítky domů. Na dolním konci ústí náměstí v malý průchod, úzké schody na ulici pod blokem, která je níž asi o tři metry. Schodiště má po levé, možná i pravé straně sklo. Je vidět do obchodu vlevo, poloprázdné bílé úzké regály, na nich sem tam krabice, zaprášené, opuštěné. Obchod dávno vyprodaný, zavřený. Ale sen říkal, že tam měli, co jsem chtěl, hračky co jsem chtěl. Šel jsem po schodech dál, v obchodě jsem už zřejmě předtím byl. Sešel jsem po schodech a vylezl na ulici, po které jsem se vydal dál. Vidím se zdálky, najednou zase se psem, blížíme se k podjezdu, zelený balík, co držím v ruce má odřené rohy do hloubky několika milimetrů, vím to, ale nevadí, tušil jsem to, ale je to ona a to je nejdůležitější. Nálada zvláštní, zřejmě není první, dávno nejsem nadšený, všude jen hladký šedivý beton.

Jiný sen. Sháním ji dál, myslím přitom na skříň v pokoji nademnou, kde je jedna v krabici schovaná, nerozbalená, ale jakoby nebyla, hledám jinou. Nevím proč, to sen nikdy neví, jen ví, že to tak je. Předpokládám, že zase budoucnost.

Další: Shora koukám na tmavé zahrady, trávníky a na nich prkenná mola rozbíhající se na všechny strany. V trojúhelníkových výsečích na trávnících poblíž konců těch mol jsou v přítmí naskládané hračky. Rozdělené podle druhů, všechny nafouknuté, je to jako výstava sbírek. Obrovské množství stejných hraček. V poslední výseči je na rozdíl od ostatních skoro prázdno, je tam ona, ale jen třikrát. Už jich je opravdu málo.

Jindy: Jedeme z kempu do kempu, nemám to rád, ten poslední je ale jiný. Stany se staví pod velkými krychlovými přístřešky, vypadá to jako obrovské otevřené plechové garáže v řadách vedle sebe. Všude kolem svěží, jasně zelené trávníky. Na rohu naší řady je jedna větší, vypadá to tam jako obchod, ale vím, že není, je to sběratel. Má rozvěšené hračky co znám všude kolem, jednu na druhé. Jsem nadšen, říkám, že se tam musím jít hned podívat. Pak jsem se ale probudil a sen dotvořil sám: Vracím se odtamtud, měl ji tam, v podpaždí ji nesu s sebou k nám, nafouknutou celou tak, jak je nejkrásnější, co tomu řeknou?

„Achjo... jednou .. jednou tě budu mít doma, .. až to bude.. tak nevím co udělám.. cokoli si budeš přát... Až jednou budu smět se tě dotknout, obejmout, svoje nohy na tvoje zadní, tvoje přední na ramena a říkat ti, jak tě mám rád.“

Čtyři měsíce zpátky:

Pár měsíců v klidu, a pak to zase přišlo. Horší než dřív. Kam se podívám vidím zelené balíky. A zase to nejsi ty. Jakmile o tobě někdo mluví, svírá mě to. Tvoje fotka je jako dělová rána. Nemůžu. Nakonec to skončí tak, že tě musím sehnat i proto, aby tohle přestalo.

Chvíli to vypadalo, že jsi blíž. Všechno ze mě spadlo, myšlenky zmizely, nahradil je klid, že tě můžu mít. Bylo to pár krásných dnů.

A pak zase nic. Ticho. Nic nefunguje. Zjišťuji, že se to zase vrací, zase ty myšlenky. V hlavě jen ty věty, co jsi tam četl. Ne. Nikdy. Tohle bych ti nikdy neudělal. Tak nemysli na to. Ne. Nikdy.

Ne, tohle mi nedělej, musím tě sehnat, jinak to nejde. Jinak to nejde.

Večer před:

Tak a je to tady, jdeme spát, budík na 3:07, mobil na 3:10 pro jistotu.

Než zhasnu, naposledy koukám na velké ručičkové hodiny, co jsem odpoledne nastavoval na toleranci čtvrt vteřiny napřed proti GMT. Trochu se zpožďují, asi dvě vteřiny týdně, tak to bude do noci akorát, říkal jsem si.

Spal jsem něco přes dvě hodiny.

„Proč hodinu předem,“ říkal jsem si lezouc neobratně ale rychle z postele. „Kdybys špatně přepočítal pásma přece. Musíš všechno znovu pustit a zkontrolovat.“

Dobrý, víc než hodina času a všechno jede. Letmo kontroluji hodiny, sedí.

Čas ubíhá a přituhuje. Tu hodinu jsem potřeboval také na to, abych se pořádně probudil. Naposledy kontroluji přepočet pro horní limit, sedí, píšu ho tužkou na papír, abych nezapomněl.

Válčím na frontě mezi slušností a touhou vyhrát potichu. Vyhrála slušnost, nebo možná pocit, že musíš vypadat jako amatér. Sázím do klávesnice čísla a přijde mi to neskutečně vtipné. Když já v těch jejich desetinách vůbec neumím myslet. Jsme pod třetinou limitu, přituhuje, jsme druzí. Dvacet minut do konce. Klid, teď si odpočiň, máme čas. Nejde to. Tohle je nejšílenější. Koukám na hodiny a držím se. Podívat se, jak se to vyvíjí? Teď ne. Teď nesmíš. Teď musí být klid. Žádný data.

Čtyři minuty. Sázím číslo o třicet větší. Koukám na hodiny a potvrzuji. Koukám na čas, sedí, perfektní. Tohle u nás takhle hezky ani nejde. Sice jsme první, ale to v tuhle chvíli vůbec nic neznamená. Válčím spíš se sebou, než že by bylo s kým tam, čísla se nehýbou, drž se. Čas ubíhá najednou hrozně rychle.

30 sekund. Tři čtvrtiny limitu. Zase přesně. Perfektní. Ticho, klid, nic se nestalo. Ani se nekoukám, sázím limit, žádný desetiny. Koukám na ručičku, sotva to stíhám. A už je to tam.

Ručička jde dál, ale já jsem se zasekl. Zvláštní. Čekám. Vteřiny ubíhají dál, pořád stejně rychle, jakoby se vůbec nic nestalo. Za okny už se bude pomalu rozednívat. Teď to přijde. Levou rukou nahmatám na stole konec lískové hůlky a v duchu říkám: „Musíš“. Okamžitě mě napadne, že je pozdě, minulost už je napsaná.

Obnovím stránku. Vůbec vlastně nevím, co mám čekat.

..Jen vidím ty slova..

Je to tam!!! Máme to!! Cena zůstala úplně stejná, nikdo další nepřišel, nikdo nebojoval stejně, tvoje obrana byla úplně zbytečná.

Zvedám ruce nad hlavu, řval bych hlasitěj, kdyby nebyly čtyři dvacet ráno...

„Draci, máme to!!“

Půl roku zpátky:

Je po půlnoci jednatřicátého. Koukám z okna do chladného vzduchu, do ticha doznívají poslední výbuchy ohňostrojů. „Takže prej co budem příští rok dělat?“ V hlavě prázdno jako každý rok, proč zrovna dneska bych si měl něco přát? Nakonec jen jedna myšlenka: „Sežeň mi tu hračku.“ A pak pocit, že to je mimo realitu, že to vůbec nepůjde. Zavírám okno a jdu spát.

Mockrát jsem si představoval, jaké to bude až tě jednou poprvé uvidím. Zepředu tak, jak jsi nejkrásnější. Sednu si před tebe na postel. Obejmu tě a zabořím hlavu do toho materiálu, ze kterého tě udělali. A budu říkat, jak moc jsem se na tebe těšil. Jak tě musím ukázat drakovi, kterému jsem o tobě už tolikrát vyprávěl.

49 hodin na cestě

Teď už nemusíš nic, jen čekat. Měl bys být šťastný. Už nemusíš hledat, nemusíš... Co nemusím? Nemusím snít, sen bude realitou. A jsem šťastný? Zvláštní. Jen krátké záblesky radosti, když si vzpomenu, ale jinak ne. Bylo to až moc krásné. Je to až moc, už si to nedokážu užít. Říkám si, že tohle jsou přesně ty dny, na které budu vzpomínat ještě dlouho a ne jen kvůli ní. Ale také kvůli té šílenosti ze dvou stovek tranzistorů, co tu stavím a bořím domnělé hranice svých možností, nebo kvůli Drakovi, kterého jsem celou dobu letu sledoval a co se dneska v pořádku vrátil na zem. Vzpomínky budou krásné, ale teď to tak vůbec nevypadá. Nezbývá než si schovávat připomínky dnešních dnů a až jednou si je budu prohlížet, už si nebudu připouštět, že to tak krásné nebylo. Mozek si zvykne na boj a když se najednou nic neděje, tak je to vždycky špatně. Když je všechno hotové a vše, co čeká, už je jen to, co musím a už ne to, co chci, i kdyby to bylo tisíckrát jednodušší.

Prožil jsem týden absolutního nasazení, dvě hodiny absolutního stresu, nebo adrenalinu, těžko říct, a hodinu absolutní radosti. A teď je to zase jako dřív. Jen s tím rozdílem, že se mi splnil sen. Jen kéž bych to právě teď tak viděl.

Mám šílený pocit, že musím něco říct, někomu se svěřit ale přitom není komu...

Polovina desek té šílenosti nefunguje správně, musí se předělat, ale znovu je teď dělat nemůžu, díly došly...

A navíc přímý přenos z návratu do atmosféry, na který jsem se tolik těšil stál za houby...

Nic nefunguje.

Před měsíci

Ze setrvačnosti zobrazuji stránku, jako vždy a koukám na nové fotky. Najednou mě poleje neskutečné horko a sevře tlak. Už z té miniatury ji poznám, že tam je. Pak vidím fotku celou, skoro nemůžu dýchat. Řval bych, pak si všimnu data, tři roky zpátky, dobře, rozumím.

63 hodin na cestě

Už to začíná být lepší, za okny déšť, voda v systému už přestává být tak hnědá, ikdyž je to celé rozladěné a nevím čím to je. I ty integrály začínají vycházet a pomalu budu navrhovat nové desky. Už se začínám těšit, už to zase začíná fungovat.

Ráno, co ráno se probouzím a vidím ji jako úplně první, na co si vzpomenu. V myšlenkách si ji představuji a ještě chvíli chci tak zůstat. Leží vedle mě, koukám na její krk rozdělený svárem uprostřed. Na ten jemný matný vinyl.

Těším se víc na den, kdy do toho budu sázet první program, než na ni? Rozbalování krabice trvá moc krátkou dobu. Spuštění čítače a čekání na výsledek bude ale přece ještě kratší.

Napsáno před osmi měsíci:

„Když jsem se tě ptal, vyber si mezi tímhle a tou hračkou, vybral sis tapedeck. Protože to je realita, ona je sen. Sen co si neužiješ. Vyráběli ji před patnácti roky. Před patnácti roky. Nemůžeš za to, že ses narodil pozděj. A kdyby, tak bych ji měl doma a cítil bych to stejné jako teď s těmi barevnými draky. Ale ty neztratím, mám je tady. S ní by to muselo být podobné, taky bych si jí býval nevážil tolik, jako dnes. Jako si nevážím těch draků. Pořád se dají ještě sehnat, ikdyž to nevypadá. Měl by sis jich vážit. Ale všichni sběratelé je už mají. Mají jich plno, protože dneska je jiná doba než tenkrát, když se stejně prodávala ona. Někde ještě musí být. Achjo. Někde musí být.“

Tři měsíce zpátky: (o ní a o drakovi)

Až tě najdu, bude to jako ztratit sen,

jako ztratit naději, že jednou přijde den,

odkdy už nic nebude stejné.

Kdy tu budeš se mnou a já ti budu říkat,

jak tě mám rád.

Vše jde dál, ale já si stejně vždycky vzpomenu.

Někdy jsi krásný sen,

jindy mě touha po tobě trhá na kusy.

Až přijde den, kdy tě uvidím,

bude to jako sen,

jako židle podložená dynamitem.

Až tě uvidím, zapomenu všechny slova,

a pak už nebude nic,

nebude co si přát,

nebude co chtít,

na co se těšit.

Ty budeš jediná.

Jediná a přece stejná jako všechny,

jako všechny, co jsem vždycky chtěl.

A pak jen vzpomínal na dny,

na dny kdy jsem se těšil.

Díky ti za chvíle, kdy je to obráceně, díky za ně,

za ty, co jsi nečekal.

Místo dní, kdy je lepší těšit se,

než ztrácet naději

že bude na jakou,

lásku jedinou.

A tak spolu budeme dál

a já se budu těšit na dny

kdy se objevíš plný síly předemnou

a plakat, když se budeš rozpadat pod rukama,

protože žádný jiný stejný už nebude takový

už to nebude můj drak

Kolik času máš před sebou?

A kolik mají oni?

Kolikrát tu budeš když oni už ne?

Ty víš, co se mi o tobě zdá,

nikomu jsem to neřekl.

Někdy mě držíš ve snu s chutí jít dál a čekat na tebe,

jindy mě táhneš do hlubin touhy.

Draku, pomož mi,

mám tě radši, tak proč mi nestačíš

3 dny na cestě

Židle podložená dynamitem to rozhodně nebyla. Jako ze setrvačnosti sobotního rána píšu tvoje jméno. Nejdřív jen textové výsledky, ty jsou dřív. Redukuji časové rozpětí, to dělám nerad, protože mám důkazy že tam mají chyby a přicházíme tak o výsledky, ale kdybych to neudělal, přijdu o víc. No a najednou na pátém řádku to vidím, příliš známých slov vedle sebe. Neskutečný pocit naděje mě začíná polévat horkem a otevírám odkaz, jestli tam jsi.

Jsi to ty!! Koukám na fotky staré, na kartón ošoupané krabice. Fantazie. Tříkomorová. Přesně ten typ, co jsem chtěl.

Tak to je sice hezké, říkám si, ale co uděláme? Jednou to přijít muselo. Máš v zásadě dvě možnosti, buď počkáš, až se objeví někdo, kdo ti pomůže, nebo si to zařídíš všechno sám. Copak jsi naivně doufal, že ji najdeš jinde než na mezinárodním aukčním serveru? To jsem přesně nechtěl. Ale copak se můžu dívat, jak se objeví a pak zase zmizí? Jednou to přijít muselo.

Ten den byl prozářený sluncem, létal jsem v oblacích a s chutí dělal věci, co bych jindy odmítal.

6 dní do konce aukce, díky za ten výkon, za tu rychlost.

Druhý den, plný nerozhodných pocitů, že to jinak nepůjde a že jen ubíhá čas, za který musím stihnout spoustu věcí, než jsem šel spát padlo rozhodnutí. Zařídím si to sám, všechno, bude to fantazie.

Všechno prošlo, všechno fungovalo, fantazie.

14 dní na cestě

Ležím v posteli, v náručí draka a s hlavou přitisknutou k jeho krku potichu říkám: „Ty víš, kde je, draku, viď že víš, kde je. Je už na letišti, nebo už na překladišti? Viď že už je blízko, ty to víš.“

15 dní

Je pozdě odpoledne, sedím u stolu a přemýšlím. Koukám střídavě na deštěm zmáčený trávník a na horké katody elektronek. Kdepak jsi? A kde všude jsi byla?

22 dní na cestě

„Už je tady na poště, draku!“ Říkám když se otočím od počítače a zavadím pohledem o oranžovozelený balík pod skříní.

24. den

Vydávám se na cestu do parného letního dopoledne. Jsem jako na trní, říkám si, abych teď hlavně nic nepokazil. Dneska je ten nejdůležitější den, opakuji si. Jdu jen po paměti, v hlavě nic, jen tu hračku.

Čekání na poště bylo nekonečné, skoro jsem nedýchal. Pak se vrátila s velikou žlutou krabicí s logem tamější pošty, co jsem hned poznal, a také s hranami přelepenými páskou pošty naší, bylo mi hned jasné, co to znamená. Nad ničím jsem ale dál nepřemýšlel a vydal se opět do parného dne na cestu zpátky s podezřele těžkou krabicí v podpaždí.

Jsem ve snu. Za chvíli se probudím a budu si říkat zase nic. Zase tě nemám. Ale ne, tohle není sen, to je na tom to nejšílenější. Spěchám dolů z kopce, nohama hledám schůdnější cestu mezi kameny a vymletými stružkami od posledního deště.

Už jsme skoro tam, říkám takřka nahlas, když odbočuji na poslední rovný úsek ulice.

Doma pokládám balík doprostřed pokoje a jdu se umýt. Když se vracím, už se nemůžu dočkat.

Prohlížím si balík ze všech stran a opravdu, na celní poště se dívali dovnitř. Koukám na přiložený papír, takže přiletěla letadlem, říkám si.

Odkládám papír na stůl a vracím se k balíku. Ručně sundávám pásku, když se tam dostali oni... Skutečně, krabice jde hned otevřít. A už ji vidím, je tam, bílá krabice se zeleným obrázkem větší a asi dvakrát těžší než jsem čekal. Neuvěřitelné.

Po vymotání krabice z bublinkové folie jen s úsměvem koukám na další pásku naší pošty kterou je zalepená samotná krabice s hračkou. To je asi muselo překvapit, že je tam přes všechno skutečně to, co tam skutečně má být. Ale byli pečliví, to musím uznat.

Opatrně přestřihuji pásku a dívám se dovnitř. Ta zelená barva je světlejší než na všech fotkách, zvláštní.

Čichnu k materiálu, není moc cítit, ale poznávám ho, je to ten samý, jako mají i jiné hračky ze stejných let, nádhera.

Pomalu nechám balík vyklouznout z krabice a hned je mi jasné, proč byla tak těžká. Ten materiál je neuvěřitelně tlustý. Na krabici píšou 0,35mm, asi to tak bude. Později jsem měřil a skutečně je o celou desetinu milimetru tlustší než mají novější draci.

Opatrně ji celou rozkládám na zem. Už vidím části kresby na hlavě a jasně fialové pruhované konce výčnělků.

Nacházím podivně ulepené velké ventily, a tak přichází čas na možná nejdůležitější rozhodnutí, o kterém jsem už dlouho předtím přemýšlel, co se zpětnými klapkami. Nepatří tam, říkám si a pevně rozhodnut beru z krabice za sebou ty správné kleště. Klapky jdou ven dobře, jen mám pěkně ulepené prsty, potom s tím musíme něco udělat.

S nafukováním jsem začal u zadních nohou a potom konečně tělo. Hadice pumpy z ventilu vypadávala i když šla ztuha dovnitř.

Je obrovská, na šířku větší než draci. Válcové tělo se pomalu plní vzduchem, ocas i prostřední výčnělek už je nahoře, ale hlava pořád nic, to nemám rád, proto ji nadzvednu hned, zatížím tělo rukou a čekám na chybějící vzduch. Nakonec přemlouvám ty fialové konce výčnělků, co visí volně na stranu, vzduchu se do nich vůbec nechce, průchod je zřejmě kvůli estetice příliš malý. Tak už vím, proč na některých fotkách jsou ty prostřední přesně takhle sfouknuté smutně napůl visící dolů.

Ventily jsem zamáčknul dovnitř, jak to vždycky dělám, nemám moc rád, když jsou vidět, kdyby na hračce vůbec nemusely být, byl bych radši, ale pak je otázka, jak by to vůbec fungovalo.

Celou jsem ji vzal na postel a díval se na ni. Najednou slyším zvuk unikajícího vzduchu rychle nabírající na hlasitosti. To brzo bleskne mi hlavou těsně předtím, než mi dojde, že je to ten divný ventil. Zamáčknu zátku znovu, ale hned vidím, že zase leze sama ven. Takže s tím musím něco dělat hned, takhle to nepůjde. Beru odmašťovací čistič a hadrem opatrně otírám styčné plochy ventilu, a pak rychle vodou a suchým hadrem. Hlava nakřivo, chybějící vzduch doplňuji pusou, to je lahůdka směs toho sajrajtu s příchutí čističe. Musím se jít umýt, ale když se vrátím ventil poslušně drží.

Přikrývám ji peřinou a lezu k ní do postele. Je tak veliká, že se nevejde nejen pod peřinu, ale vlastně ani na postel. Vedle ní by to jako vedle draka v noci nešlo, nezbývá tam místo protože obrovské přední tlapy jsou propojené s tělem, obráceně než u draka.

Sedám si před ni a objímám ji, jak jsem si představoval, jen ona je zase tak veliká, že má hlavu výš než já. Pak si lehám, její přední sobě na ramena, svoje nohy na její zadní a jen doufám, že to udrží ventily zadních tlap, které jsem ještě nečistil a podezřele koukají ven.

„Tak na tebe jsem se tolik těšil. Víš, jak tě budu mít rád.“

Nakonec jsem to očekávání dlouho nevydržel a vylezl z postele, peřinu složil přes židli a hračku obrátil hlavou ke dveřím, jako v tom snu. Ventily zadních tlap jsem pro jistotu očistil stejným způsobem než jsem opět vlezl na postel.

„Viď, že to vydržíš,“ říkal jsem a opatrně si sedl do zadní prohlubně před prostřední výčnělek. Fantazie. Je to úžasný pocit, jiný jako pokaždé. Cítím její tělo pod sebou a rukama objímám zelenofialový válec z toho tlustého ale přesto měkkého a pružného vinylu před sebou.

Na ty pevné zadní nohy nejsem zvyklý, je to úplně jiné. Zkouším přední sezení, objímám ji kolem krku a hlavu mám konečně tam, kde ona. Je neuvěřitelně veliká ikdyž je kratší než draci. Sedím jí kolem krku, ale na zádech cítím prostřední výčnělek. Je to zvláštní.

„Viď, že to vydržíš.“

později

Vzpomínám na černou noc, kdy ležím vzadu zabořený v měkkém těle, objímám ji rukama kam dosáhnu a na zádech cítím její ocas, který se díky obloukovému sváru ohýbá směrem na mě. Ty sváry jsou na pohled vysoké a ostré, ale ve skutečnosti jsou na konci zaoblené a měkké. Na rozdíl od jiných hraček vůbec nejsou cítit.

Zvyknul jsem si na ni velmi rychle a skoro každý večer odolávám touze ji znovu nafouknout a zažít to znovu. Ale poslední dny je příliš horko, jsem zpocený a bojím se, že bych jí tím ublížil. Je to zvláštní. Jsem šťastný, že ji mám, ale zároveň se o ni moc bojím. Chci, aby zůstala taková napořád, nechci o ni přijít. Nebojím se oprav, složitých dlouhých svárů, bojím se o samotný materiál. Aby příliš rychle nezestárla tak, že už si nebudeme moci hrát jako dnes.

„Kde všude jsi byla a jak se o tebe starali?“ Říkám sedíc před ní s rukama kolem krku a hlavou vedle té její.
„A jaké to bylo celé ty roky?“

***

Šel jsem se umýt, a pak chtěl vzít do koupelny i ji, přičemž jsem zjistil, že jen stěží projde dveřmi. Musím jí postupně podržet visící tlapy a dávát pozor, aby o nic nezavadila. Cestou zpátky to samé.

Usušil jsem ji, posadil zpět na postel a nechal jsem ji tam ještě pár hodin, abych měl jistotu, že bude suchá, až ji budu skládat. Vždycky, když jsem vešel do pokoje a znovu ji uviděl, bylo to jako ujištění, že opravdu nejsem ve snu. Že tam opravdu je. Pohladím ji, ten materiál je nádherný. Ještě jsem ani neměl čas si ji pořádně prohlédnout, koukám zblízka na fialový potisk na zeleném podkladu a na kombinaci zeleného s bílým vinylem zespodu na tlapách. Je tak nádherná, přesně taková, jakou jsem ji všude viděl.

Hodiny ubíhaly a nakonec přece jen přišel čas, kdy ji budu muset uklidit. Sedl jsem si před ni na postel, objal tuhý studený zelený krk a přitiskl se k ní.

„Jsi nádherná.“

Pak jsem přitiskl svůj obličej na její a koukali jsme si přímo do očí. Ten výraz je nádherný, tajemný, z úplně jiného světa. Ze světa, kde den nemusí končit otevřením ventilů neustálým uklízením a zase nafukováním, je jako živá.

„Doufám, že mě budeš mít ráda tak, jako já tebe.“

„Budeme se muset rozloučit, tak...“

„Tak zase někdy..“

„Mám tě rád.“

Otevřel jsem zátky a počkal, až vzduch odejde sám. Chtěl jsem ji složit, jak nejšetrněji to půjde. Šlo to moc hezky, jen ten balík je tak velký, že se nevejde do žádné krabice, co mám. Musím ji uložit samotnou zvlášť, aspoň zatím.

Je tak veliká.