Ráno jsem se probudil ještě za tmy. Zpola zabořen do vinylového těla draka. To jsem zjistil, jakmile jsem se pohnul. Uvědomil jsem si, že jsem usnul s ním pod peřinou a spal tak celou noc. Podíval jsem se nahoru a v přítmí viděl obrysy jeho hlavy, sklánící se nademnou. Byl jen málo nafouknutý, v záhybech zkrabaceného těla se mu lesklo matné oranžové světlo od oken.
Ale takhle to jde jen občas, většinou se mi večer nedaří usnout. Zabírá hodně místa z postele, neustále hledám takovou polohu, aby mi netáhlo na nohy a na záda. Ale když usnu a pak se vedle něho probudím, je to nádherné, neuvěřitelné.
Věděl jsem, že druhý den nemusím vstávat, bylo pozdě, všichni už šli spát. Jednou nebo dvakrát kolem ještě někdo určitě půjde, ale to už budu spát. Bude tu tma a nikdo nemá důvod ke mně v noci chodit.
Vytáhl jsem z podskříně pumpu, zapojil do zásuvky nezbytný regulátor a nakonec nahmatal dobře známý studený měkký balík. Složeného draka nechávám pod skříní jentak, už není vůbec cítit a za pár krabicemi vlastně není ani vidět. Tuhý vinyl jsem opatrně rozložil na zem, našel přední nohy a nafoukl je jen tak, aby dostaly tvar. Tělo je ale mnohem větší, tak jsem pumpu zakryl oblečením, jak to šlo a regulátorem hledal kompromis mezi hlukem a rychlostí nafukování. Teď už vše jen za občasného svitu baterky. Kdyby se na chodbě objevilo světlo, všechno vypínám. Jen pohmatem vím, jak se zvětšuje jeho tělo. Upravil jsem mu ještě zadní nohy, aby do nich mohl vzduch volně. Hned se začaly plnit čerstvým vzduchem s typickou příchutí ozonu a horkého uhlíku z pumpy. Pak už se začínal zvedat i ocas a nakonec hlava. Můj drak konečně začal vypadat jak má. Pumpu jsem vypnul dříve než jindy. Je to tak lepší, když je tlak jen tolik, aby po přikrytí těla peřinou akorát udržel hlavu nahoře. Pumpu i regulátor jsem uklidil a už jsem se mohl věnovat jen jemu.
Vzal jsem ho, sotva držícího tvar, oběma rukama a uložil do postele. Přikryl jsem mu peřinou tělo, ocas i všechny jeho nohy. Peřina mu končí za krkem tak, jako mně, až tam budu spát. Pak už jsem se začal svlékat, jakobych šel normálně spát. Všechno bylo stejné, až na toho draka v posteli. Tolik jsem se těšil. Na ten pocit, že zase budu vedle něj. Jak budu na sobě cítit ten nezaměnitelný materiál.
Vlezl jsem si pod peřinu těsně vedle něho, svoje nohy pod jeho, jeho přední sobě na rameno a přimáčkl se k němu zády. Bylo to nádherné. Znovu jako pokaždé. Ten neopakovatelný pocit prvního doteku. Nejdřív je studený, ale tam, kde se ho dotýkám, se rychle ohřeje a dokud se nepohnu, pomalu ani necítím, že tam je. Teď už jen usnout. Jen usnout.
Na usínání jsem už dříve našel několik relativně fungujících možností. První předpoklad je samozřejmě lehnout si tak, aby mě nic netlačilo, což není s drakem zrovna snadné. Pak je třeba zaměstnat mozek něčím jednoduchým, z čeho se například snadno přechází do snu. Přitom nejčastější bylo myslet právě na hračky, což se ale přirozeně s hračkou vedle sebe moc nehodí. Přecijen člověk by v posteli rád zůstal suchý, když chce spát. Další možností bylo, snažit se nemyslet na nic. Dostat z hlavy všechno. Ale to šlo zase jen někdy, ne s rameny pod dračí tlapou. Poslední nápad byl asi nejrozumnější: Představit si nekonečnou ubíhající cestu lemovanou živým plotem, klikatou, kde se semtam něco válí a nechat mozek ať si sám vymyslí, co právě uvidím, pokud bylo usínání opravdu problém, cesta ubíhala velmi rychle.
U spousty hraček byl problém, že byly stále poměrně nepříjemně cítit, jak staré, tak nové. Tenhle drak byl snad první, který nebyl tolik cítit a opravdu jsem se nebál ho vzít do postele na celou noc. I kdyby ke mně v noci někdo vešel, snad by to ani nepoznal, ale kdyby ho uviděl, asi by to byl zvláštní pohled. Ale co, když jsem byl malý, zase tolik nocí s plyšáky jsem nenaspal, je čas si to vynahradit. Je to zvláštní pocit. Říkám si, že takhle to mělo být už před lety. Prostě s ním spát úplně normálně, jako s těmi plyšáky.
Než usnu, ještě se několikrát otočím. Dotýkat se ho a přitisknout se k němu, kdykoli můžu je pocit jako ve splněném snu. Rukama ho obejmu zespodu kolem krku a přeju si, aby to takhle mohlo být každý den. Aby se svět konečně změnil.
Smutné bylo až ráno, kdy jsem věděl, že se blíží doba, kdy všichni vstávají, už je světlo a já ho budu muset uklidit. Nechtělo se mi vstávat, ještě jsem se ho nechtěl vzdát. Naposledy se k němu přivinul a pak jsme vylezli z postele.
Draka jsem nechal samotného vyfouknout a potom ho opatrně složil a uklidil tam, odkud jsem ho včerejší večer vzal. Začal normální den. Zůstaly jen vzpomínky a příjemný pocit někde hluboko, že mám něco, co mám rád. Na co si stačí vzpomenout a každý den je hned jasnější.
