Věz, komu se tu můžu svěřit?
Všichni jsou jako jeden,
jako ten, kdo nepochopí,
ten, kdo tě zakopá..
Ale ty mě pochopíš,
ty mě znáš.
Cítils, jak jsem se choval,
znals, jaký jsem byl.
Jaký možná stále dovedu být.
A a já ti sliboval, sliboval, že už ti neublížím.
- - -
Kolik to pochopí,
kolik lidí to pochopí,
kolik z nás máš,
kolik nás máš v našich srdcích,
srdcích pro tebe...
Ale myslí dračí svou, neoblomnou,
chtějící vidět, co to udělá,
nevidíc hrozby, jen svět zalitý sluncem a tebou..
Jen stát a koukat se.
Jen stát a nemuset nic, necítit vřavy v hlavě mé
Co tě nechtějí jen vidět.
Ty víš, že to nestačí,
nikdy to nestačí.
A pak mi zajde slunce
a zase jsem sám se zbylou jedinou,
touhou nevěrnou.
- - - Po letech - - -
V lese temném, ve stínu keřů, za matného světla pouličních lamp,
se na tebe koukají.
Sedá na ně prach a stékají potůčky vody
z každodenního deště.
Koukají na tebe stále stejnými úsměvy, jako tenkrát,
jako tenkrát poprvé.
Je to už dávno a přeci jsi se nezměnil, zůstal jsi sám,
sám v zahradě svých snů.
Kde ve stínech tmavozelených keřů skrýváš své tajemství,
které za tebe vidí jen ty lampy.
Z výšky shlíží na tvoji minulost, současnost i budoucnost.
Pomalu procházíš blátivými meandry cest, rukama špinavýma je hladíš po hlavách,
blátem stíráš prach z jejich těl.
Smějí se na tebe.
Jako tenkrát,
jako poprvé.
Čvachtajícím blátem dojdeš v klidu tam, na konec cesty té,
jejich lásce věnované,
kde ve středu všeho okolí, bláto přechází v kámen,
kde má hrob ten první.
Vzdoru kráse větru upoután na beton.
Díváš se na něj, stále žije, je nádherný jako tenkrát,
kdy bylo ještě krásně.
Kdy jsi ještě uměl mít rád.
Ale tvoje city dávno ztuhly,
stejně jako oni.
Ztuhly na kámen a ty necítíš nic.
Už to nikdy nebude jako tenkrát.
Dokud se znovu neprobudíš.
Odpusť mi, už ti nikdy nic neudělám
