Nafukovací hračky a já

1. První drak

Tak a máš to. Tohle jentak hned nezažiješ, tak si to užij.

Nemůžu. Jsem hrozně nervózní, skoro se klepu, co klepu, třesu se po celém těle. Natáhnu ruku pod postel, nahmatám tu krabici, přesně vím, kam jsem ji dal. Vytáhnu ji, opravdu je tak těžká, úžasné. Letmo pohlédnu na lákavý barevný obrázek a beru do ruky nůžky, abych ji rozdělal. Hlavně opatrně, říkám si. Už ho vidím. Vinyl není v ničem zabalen, je hned pod kartónem krabice. Dotýkám se té hmoty, neuvěřitelné, tak pevný materiál jsem ještě neviděl. Zase si uvědomím: užij si to, tohle se brzo nestane! Na nic nečekám a vytáhnu balíček z krabice, nádherné barvy, nádherná hmota a ta vůně. Je mi to povědomé. Letmo si zkouším vzpomínat, z čeho podobného jsem to jen cítil, už je to dávno, čichnu znova. Tohle nezažiju, nevěřím, že to není sen.

A pak už to jelo. Rozmotávám balíček a celého draka rozkládám na zem, nacházím ventily a kleštěmi ve zpocených roztřesených rukou skoro automaticky nacvičenými pohyby vytrhávám pojistné zátky. Vezmu pumpu, ještě více ustřihnu trysku, protože ventily na drakovi jsou největší, co momentálně doma mám. Nejdřív nafouknu přední nohy, jako v tom videu, pak připojím hlavní komoru a jde se na věc. Zvětšuje se neuvěřitelně rychle. Nevěřím vlastním očím. Je obrovský, konečně se zvedá i hlava. Celý je přes půlku pokoje. Jen úžas... Při tlaku akorát končím a na draka se dívám z dálky, neuvěřitelné. Jak je nádherný, tohle jsem nikdy necítil, nikdy jsem neměl takovou radost a nezažil takové očekávání.

Draka jsem objal kolem krku a pomalu si na něj sedl. Propadl jsem se hluboko, velký objem, sice tlustý materiál ale je pružný víc než u jiných hraček. Tak jsem ho nafoukl víc a sedl si znovu. Bylo to o mnoho lepší. Úžasné, nic víc nepotřebuji. Sedl jsem si mu za krk a znovu ho objal. Neuvěřitelné. Pak jsem zkoumal různé polohy, vejdu se na něho celý. Má dva metry na délku. Smál jsem se, bylo mi nádherně.

Za čtrnáct dnů

Ne, trhlina ve sváru a tady další, to ne, co mi to děláš... Tak mizerně tě vyrobili.

Když začne vzduch utíkat, jsem naštvaný a smutný zároveň. Proč o všechno tak rychle přijdu? Radost trvala přesně týden.

Poslední léta se tohle nepromítalo do mého běžného života, vlastně jsem na to vůbec nemyslel, neměl jsem ty myšlenky rád. Až zase teď. Po několika letech se to opět vrací a já stále myslím na to, kdy se naskytne příležitost nějakou hračku vyndat, nafouknout a užít si těch pár okamžiků.

Myšlenka, že by mě někdo v tomhle stavu viděl je nepředstavitelná. Vždyť to nejsem já, to je nějaký šílenec, co mě přišel ovládnout jakmile přijde chvíle, kdy všichni odejdou z domu a já zůstanu sám. Ještě než odejdou se mě zmocňuje nervozita z očekávání. Pocit naprosto stejný jako když se blíží něco, čeho se obávám, ale podstata je jiná, vím o co jde, takže je to vlastně příjemné. Když zaklapnou poslední dveře, zaplaví mě ještě silněji.

Chvilku počkám, jestli se někdo nevrátí. Pak se začnu rozmýšlet, co vyndám. Někdy mám jasno, co chci, někdy se nemůžu rozhodnout. Někdy se rozmýšlím, jestli to nepřekonám a nevykašlu se na to, to se mi povede ale jen málokdy.

2. Ztráty

Třesu se, když pečlivě zabalený balíček vyndávám z hloubky skříně. Vyndám pumpu a začnu s tou těžkou nekonečnou prací. Když začne hračka dostávat tvar, jsem spokojený, tolik se těším.

Když jsem koupil draka, tak jsem na něho celý týden ve škole myslel. Na to, jak je úžasný, jak mě naplňuje radostí. Mohl jsem ho nafouknout jen jednou za týden, tak jsem se těšil. Ale zrovna s tím drakem mám největší problémy, je špatně navržený a v jednom místě jsou sváry ze čtyř stran a uprostřed je největší pnutí, a neustále díra. Skoro po každém nafouknutí to místo musím znovu zalepit. Objem je ale velký, a tak mě aspoň chvíli unese na sobě. Chudák, a to jsem věřil, že vydrží dlouho, jako vždycky když mám něco nového...

3. Vzpomínky

Když jsem byl malý, prostě se mi líbilo všechno nafukovací nafukovat a pak se toho dotýkat, sedět nebo ležet na tom. Nejradši jsem měl kruhy.

Dříve jsem neměl nafukovací hračky kde vzít. Zbylo mi na hraní jen to málo, co se koupilo, když jsem byl malý. Jenže toho se spoustu vyhodilo a zbytek postupně odcházel až nešel opravit nebo začal neustálým nafukováním pusou nepříjemně zapáchat. Jediná šance pro mě tenkrát bylo hračkářství.

Jedno bylo nedaleko od školy. Dlouho jsem tam postával a čekal, až půjde někdo dovnitř, abych tam náhodou nebyl sám s pocitem exempláře pro pokladní. Byl jsem hrozně nervózní. Hrozně jsem se bál. Ale nakonec jsem tam nakupoval třikrát, dva roky po sobě ke konci školního roku. Později už jsem se neodhodlal, nebo nebylo potřeba. Koupil jsem tehdá míč a malý kruh. Potom už jenom kruh. Kruhy vydržely asi rok.

4. Nová doba

Dneska matračka nevydrží skoro nic. Nakupuji na aukčním serveru, nebo přímo objednávám v obchodech. Ne nijak často, to by bylo nebezpečné, navíc bych to neměl kam dávat. Přesto teď zrovna nemám skoro nic použitelného. Jenže už mě to nějak nebaví nebo co, nemůžu přijít na to, co by se mi líbilo. Naposledy drak, jenže z toho mi vydržel úžas jen asi měsíc. Chce to něco nového. Nechci zvíře, jen věci, oni vyrábějí ale hlavně zvířata, nebo draky, ale drak přece nepředstavuje žijící zvíře, ale fantazii. Nejlepší na sezení jsou nafukovací sáňky, co jsem si koupil, rozbil a ještě navíc kvůli nim a mé smůle teďka půl roku trčím ve vyhledávači, než to smažou. Než to smažou, někdo to může najít.

Když vzpomínám na všechny staré nafukovací hračky, co jsem kdy vyhodil, tak si přeju, abych je ještě měl, že bych je nafouknul, umyl, opravil. Ale když je vyhazuju, tak přemýšlím úplně jinak. Už nejsou k ničemu přece. Zrovna teďka tady mám krásnou matračku schovanou, k ničemu. Dole ve sváru díra patnáct centimetrů, zalepená, ale nedrží. Polštář taky utržený svár, špatná konstrukce na první pohled. Ale nádherný materiál s matným povrchem.

Před týdnem jsem ji vyhodil, zatím toho nelituji..zatím...

Když mám co na práci, tak na to nemyslím, vůbec na to nemám náladu, jsem jiný. Ale pak stejně vždycky jednou přijde chvíle a já musím. Musím si užít.

Byly však období, kdy jsem to několik měsíců neudělal a na nafukovací hračky vůbec nemyslel. Objevila se nějaká holka, co se mi líbila a já si prostě řekl, že mi stojí za to, abych s tímhle skončil. Jenže pak vše nějak nedopadlo a už nebyl důvod si odvykat známou radost.

Po půl roce

S drakem to vypadalo mizerně, ale momentálně je poměrně v pořádku, začal jsem ho vnímat jinak. Co se dalo jsem zalepil a hned je to krásnější. Na tý hmotě kupodivu drží i ta poslední páska, co mi zbyla. Na jiném materiálu nedržela.

To je taky věda ty pásky. Každá je jiná, ač to nevypadá. Některá drží dobře, jiná skoro vůbec. Na hrubém materiálu je to nejhorší, tam drží opravdu jen ta nejlepší. Naopak na hladkém drží dobře skoro všechny. Přijde mi, že pásky kupuji příliš často, než aby to bylo normální. Bojím se, že jednou to bude podezřelé. Kolik je možností jak se prozradit?

Přemýšlel jsi vůbec o tom, jaké by to bylo? Prozrazení?

Abych řekl pravdu, myslím na to pokaždé, opravdu.

Neustále se ujišťuji, zda nikdo nejde. Nejbezpečněji se cítím, když nikdo není doma a vím, že ani brzy nepřijde. Že mám dost času. Vždycky si představuji, že to nafouknu a budu se nějakou dobu jen dívat. Vždyť mám přece tolik času. Ale ne, nikdy to tak nebylo. Vždycky honem honem, kdyby někdo přecejen přišel dřív. Jenže pak to není krásné.

A může to být vůbec krásné?

Ano, někdy to skutečně je krásné. Záleží hlavně na myšlenkách a nápadech. Na prožitku od nafukování, přes první doteky až po vyvrcholení. To vše vytváří výsledný dojem a náladu, která se dostaví těsně poté. Už několikrát se mi stalo, že přímo po tom mě napadly úžasné myšlenky. Myšlenky, co jsem pak s úspěchem realizoval. Myšlenky, které se vzaly odnikud.

Za čtrnáct dnů

Uplynulo pár týdnů, drak složený v balíku pod skříní, a já se rozhodl, že ho nějak opravím. „Nepotřebuju nějaký mizerný lepidlo na opravy, potřebuju pořádný konstrukční lepidlo na vinyl. Takový jakym se ty hračky lepěj místo svařování.“

Nakonec jsem zvolil kompromis a řekl si, že se naučím metodu „kontaktního lepení“.

Jenže to vyžaduje lepidlo se silným ředidlem, co se musí nechat odpařovat a je tedy potřeba to dělat venku. Jedna taková příležitost se naskytla vcelku brzy a za jedno dopoledne jsem měl hotové dvě 10cm dlouhé záplaty. Dvě proto, že jsem při rozbalení draka před lepením zjistil, že stejná díra jako vpředu je i vzadu u ocasu.

Začalo to podlepením trhliny lepenkou, aby díly držely u sebe tak, jak byly. Pak pečlivě očistit lihem, natřít záplatu i místo, kam má záplata přijít souvislou a nepřerušenou vrstvou šíleně táhnoucího se a páchnoucího lepidla, čekat asi 20 minut, záplatu položenou vedle na stole a pak záplatu silou přitlačit na místo, lepidlo na lepidlo.

Takhle jsem to opakoval po pár hodinách na obou místech. Ovšem ještě večer vypadalo lepidlo chatrně, až teprve druhý den to bylo dobré. Draka jsem nafoukl, no a paráda. Vzduch u první záplaty sice trochu unikal, ale když jsem si sedl, drak vydržel. A vydržel mnohem víc.

5. Druhý drak

Starý drak byl i přes pracné opravy znovu už tak zničený, že k jeho opravení bylo znovu potřeba pořádné lepidlo. Ale je zima, s tím jsem musel počkat na jaro. Až bude teplo a já budu moct ven, protože ředidlo z lepidla z pokoje v zimě nevyvětrám a venku je teď na lepení moc zima. Párkrát jsem to nevydržel a trhlinu ve sváru přelepil obyčejnou širokou lepenkou jen tak, aby to vydrželo aspoň chvilku, než se stihnu udělat. Fungovalo to, dvakrát.

Už to tak nějak k tomu spělo, koupím si nového, řekl jsem si. Nedávno jsem objevil obchod, kde ho měli ještě stále na skladě. Abych se měl na co těšit, chtěl jsem si objednat ještě něco. Netušil jsem co, koukal a procházel stránky plné všech možných hraček, a nemohl si nic vybrat. Nic mě nezaujalo. Už několikrát jsem přemýšlel nad klasickou černou velrybou, ale stejně jsem se neodhodlal, pořád mě tolik neláká. Dlouho jsem však koukal na známého malého fialového dráčka, líbil se mi. Sice jsem netušil, jak to s ním půjde, když vypadá jak vypadá, ale nakonec jsem ho vzal a docela jsem se na něj i těšil.

Vlastně je docela hezký. Je dobré, jak je malý, že ho zvládnu nafouknout rychle a přitom to není až tak malá hračka. S velkým drakem jsem musel počkat, až budu delší dobu sám.

Když byl konečně čas, nafouknul jsem elektrickou pumpou nového velkého draka. Byl stejně přes půl pokoje, já ho držel v rukou na klíně a objímal za krkem. Jaká je to nádhera, když vzduch nikde neuniká. Pečlivě jsem ho začal zkoumat a prohlížel každé zákoutí na jeho polyvinylovém těle. Našel jsem několik drobných míst, kde chyběla barva v potisku a pár oděrek, zřejmě vzniklých při ukládání do krabice.

Starý drak je zabalený na skříni tak, aby nebyl vidět a nový zaujal jeho předchozí místo pod skříní. Teď si představuji, že jednou až bude zase čas, nafouknu je oba, postavím na zem vedle sebe a budu se dívat jak vypadají. Vše zdokumentuji foťákem z co nejpůsobivějších úhlů, aby ten okamžik zůstal. Chce to ale opravit starého draka. Aby to zase nebylo jako minule, kdy jsem ho při focení musel neustále dofukovat a rychle fotit, dokud aspoň trochu držel tvar, aby na těch fotkách vypadal rozumně. Pracně opravený svár byl už tehdy znovu roztržený a páska ho moc dobře neutěsnila.

Za pár měsíců

Už mi to začíná docházet, čím víc jsem sám, tím víc času trávím s hračkami. Když jsem trávil čas ve škole s kamarády, neměl jsem čas na to myslet, ale teď, co jsem po osmi letech vyšel ze školy jako úplně jiný člověk a zabořil se do života mezi úplně jiné lidi, než jsem znával, zůstávám zase sám. Tolik let mi trvalo, než jsem se vyškrábal ze dna takřka k vrcholu třídního kolektivu a teď jsem zase sám. Mí přátelé jsou podobní jako já, a tak se stejně jako já povětšinou neozvou, čest výjimkám.. Zase zůstávám sám se svou hlavou a s nechutí pěstovat kontakt s lidmi. Ten totiž, pokud se nepěstuje a člověk se mu dostatečně nevěnuje, tak velice rychle zaniká. Všechno, co mi způsobuje stres zaniká..

6. Nejkrásnější okamžiky

Je to pár měsíců, co jsem získal zatím snad jednu z nejhezčích hraček, co doma mám. Objevil jsem ji na jednom videu a pak na fotce, byla to novinka téhož roku, prostě hračka, co jde normálně do obchodů. Díval jsem se na tu fotku znovu a znovu. Nádherný zelený drak s náznakem křídel a zajímavým výrazem tváře. Učaroval mě natolik, že jsem začal pátrat, jak ho sehnat. Naštěstí to výjimečně nebyl takový problém a jedno středeční dopoledne, když se ozval zvonek jsem vyběhl pro zásilku a v další minutě jsem si s neuvěřitelnou radostí přinesl balík.

Začal jsem s rozbalováním, bylo to ještě v zimě, vinyl byl úplně ztvrdlý a z balíku táhla zima. Opatrně jsem ho tedy postupně rozložil na teplá kamna, aby se materiál trochu ohřál a nehrozilo jeho poškození při nafouknutí. U těch dnešních materiálů musí člověk dávat pozor, provozní teplota je asi nad 25°C a pod 10°C se snad prý ani nesmí nafouknout. Je pravda, že sváry se trhají většinou při nižší teplotě, při vyšší je hmota měkčí a pnutí ve svárech se při zatížení lépe rozloží a hračka více vydrží.

Když jsem usoudil, že to stačí, začal jsem s nafukováním. Našel jsem tři ventily, dva z nich standartně v předních nožkách, které zde byly ale poměrně malé, zvláštní rozdělení objemu komor, říkám si.

Použil jsem elektrickou pumpu, začal nožkama a hned poté se díval jak se zvětšuje tělo.

Byl nádherný. Tlustý zelený materiál, poměrně málo barevně potisknutých ploch. Tělo bylo větší než u mých dvou draků staršího typu, konstrukce svárů vypadala mnohem bytelněji.

Po nafouknutí jsem jen v úžasu seděl na zemi a díval se na jeho úžasné zelené tělo, oranžový šupinový potisk na břiše a na roztomilou kombinaci malých křídel a dvou výčnělků na hlavě. Konečně je napadlo vytvořit na obličeji hračky něco jiného než samolibý úsměv a to je snad největší přínos. Dává to úplně jiný pocit. Takový zvláštní, tajemný pocit neuvěřitelnosti.

Časem mě tahle atmosféra vyladila do natolik romantického rozpoložení, že jsem na drakovi trávil hodiny v pololeže, čtením mých, již několikrát přečtených, nejlepších a pro mě stejně neuvěřitelných sedmi knih.

Bylo to nádherné, draka jsem umístil ocasem k okraji postele a sedl si na něj tak, že jeho ocas mi měkce podpíral záda a nohy jsem mu přitom mohl dát buď na jeho přední, nebo kolem krku. Bylo to nejen neuvěřitelně krásné, ale i poměrně pohodlné trávení tak výjimečného času.

Ovšem, když jsem vedle něho nafoukl mého staršího draka, musel jsem uznat, že starší svým pestrým, nekompromisním provedením doslova září barvami a veselou náladou. S ním si hraju mnohem radši, co se toho týče. I ty barvy dokážou hodně.

Zvláště úplně první drak je po posledních opravách v mimořádné kondici a jen pohled na něj vzbuzuje neodolatelnou sílu, co působí na těch nejsprávnějších místech. Tři dlouhé záplaty přes sváry konečně drží perfektně. Posadím se dozadu před první hrb jeho těla. Zabořím se hluboko do měkkého, teplého materiálu a rukama objímám napnuté, tuhé tělo před sebou. Je to neuvěřitelný pocit.

Hodně často, když si jentak při práci vzpomenu na nafukovací hračky, mi přijde, že je to jako úplně jiný svět. Zvlášť po tom, co uplyne několik dnů normálního života bez kontaktu s jedinou hračkou, mi to přijde obzvlášť neuvěřitelné. Neuvěřitelný svět, svět mimo realitu. Všechno, co se nafukovacích hraček týká, je jako sluncem zalitá krajina. Krajina, kde je všechno pro tebe, kde jsou všichni s tebou. Je to jako sen, jako sen o tajemství, o světě, o kterém nikdo neví a přitom je skutečný. Sen, ze kterého se neprobudíš a nezjistíš, že co bylo už neexistuje, že žádné hračky doma nemáš.

Je v tom mnohem víc. Je to svět, kde se najdeš. Je to koníček, relax, styl. Je to tajemství a kus tvého života.

Takže hračkám, všem a drakům zdar!!