1. První
drak
Tak a máš
to. Tohle jentak hned nezažiješ, tak si to užij.
Nemůžu.
Jsem hrozně nervózní, skoro se klepu, co klepu, třesu se po celém
těle. Natáhnu ruku pod postel, nahmatám tu krabici, přesně vím,
kam jsem ji dal. Vytáhnu ji, opravdu je tak těžká, úžasné.
Letmo pohlédnu na lákavý barevný obrázek a beru do ruky nůžky,
abych ji rozdělal. Hlavně opatrně, říkám si. Už ho vidím.
Vinyl není v ničem zabalen, je hned pod kartónem krabice. Dotýkám
se té hmoty, neuvěřitelné, tak pevný materiál jsem ještě
neviděl. Zase si uvědomím: užij si to, tohle se brzo nestane! Na
nic nečekám a vytáhnu balíček z krabice, nádherné barvy,
nádherná hmota a ta vůně. Je mi to povědomé. Letmo si zkouším
vzpomínat, z čeho podobného jsem to jen cítil, už je to dávno,
čichnu znova. Tohle nezažiju, nevěřím, že to není sen.
A pak už
to jelo. Rozmotávám balíček a celého draka rozkládám na zem,
nacházím ventily a kleštěmi ve zpocených roztřesených rukou
skoro automaticky nacvičenými pohyby vytrhávám pojistné zátky.
Vezmu pumpu, ještě více ustřihnu trysku, protože ventily na
drakovi jsou největší, co momentálně doma mám. Nejdřív
nafouknu přední nohy, jako v tom videu, pak připojím hlavní
komoru a jde se na věc. Zvětšuje se neuvěřitelně rychle.
Nevěřím vlastním očím. Je obrovský, konečně se zvedá i
hlava. Celý je přes půlku pokoje. Jen úžas... Při tlaku akorát
končím a na draka se dívám z dálky, neuvěřitelné. Jak je
nádherný, tohle jsem nikdy necítil, nikdy jsem neměl takovou
radost a nezažil takové očekávání.
Draka jsem
objal kolem krku a pomalu si na něj sedl. Propadl jsem se hluboko,
velký objem, sice tlustý materiál ale je pružný víc než u
jiných hraček. Tak jsem ho nafoukl víc a sedl si znovu. Bylo to o
mnoho lepší. Úžasné, nic víc nepotřebuji. Sedl jsem si mu za
krk a znovu ho objal. Neuvěřitelné. Pak jsem zkoumal různé
polohy, vejdu se na něho celý. Má dva metry na délku. Smál
jsem se, bylo mi nádherně.
Za
čtrnáct dnů
Ne, trhlina
ve sváru a tady další, to ne, co mi to děláš... Tak mizerně tě
vyrobili.
Když začne
vzduch utíkat, jsem naštvaný a smutný zároveň. Proč o všechno
tak rychle přijdu? Radost trvala přesně týden.
Poslední
léta se tohle nepromítalo do mého běžného života, vlastně
jsem na to vůbec nemyslel, neměl jsem ty myšlenky rád. Až zase
teď. Po několika letech se to opět vrací a já stále myslím na
to, kdy se naskytne příležitost nějakou hračku vyndat,
nafouknout a užít si těch pár okamžiků.
Myšlenka,
že by mě někdo v tomhle stavu viděl je nepředstavitelná. Vždyť
to nejsem já, to je nějaký šílenec, co mě přišel ovládnout
jakmile přijde chvíle, kdy všichni odejdou z domu a já zůstanu
sám. Ještě než odejdou se mě zmocňuje nervozita z očekávání.
Pocit naprosto stejný jako když se blíží něco, čeho se obávám,
ale podstata je jiná, vím o co jde, takže je to vlastně příjemné.
Když zaklapnou poslední dveře, zaplaví mě ještě silněji.
Chvilku
počkám, jestli se někdo nevrátí. Pak se začnu rozmýšlet, co
vyndám. Někdy mám jasno, co chci, někdy se nemůžu rozhodnout.
Někdy se rozmýšlím, jestli to nepřekonám a nevykašlu se na to,
to se mi povede ale jen málokdy.
2. Ztráty
Třesu se,
když pečlivě zabalený balíček vyndávám z hloubky skříně.
Vyndám pumpu a začnu s tou těžkou nekonečnou prací. Když začne
hračka dostávat tvar, jsem spokojený, tolik se těším.
Když jsem
koupil draka, tak jsem na něho celý týden ve škole myslel.
Na to, jak je úžasný, jak mě naplňuje radostí. Mohl jsem ho
nafouknout jen jednou za týden, tak jsem se těšil. Ale zrovna s
tím drakem mám největší problémy, je špatně navržený a v
jednom místě jsou sváry ze čtyř stran a uprostřed je největší
pnutí, a neustále díra. Skoro po každém nafouknutí to místo
musím znovu zalepit. Objem je ale velký, a tak mě aspoň chvíli
unese na sobě. Chudák, a to jsem věřil, že vydrží dlouho, jako
vždycky když mám něco nového...
3.
Vzpomínky
Když jsem
byl malý, prostě se mi líbilo všechno
nafukovací nafukovat a pak se toho dotýkat, sedět nebo ležet na
tom. Nejradši jsem měl kruhy.
Dříve
jsem neměl nafukovací hračky kde vzít. Zbylo mi na hraní jen to
málo, co se koupilo, když jsem byl malý. Jenže toho se spoustu
vyhodilo a zbytek postupně odcházel až nešel opravit nebo začal
neustálým nafukováním pusou nepříjemně zapáchat. Jediná
šance pro mě tenkrát bylo hračkářství.
Jedno bylo
nedaleko od školy. Dlouho jsem tam postával a čekal, až půjde
někdo dovnitř, abych tam náhodou nebyl sám s pocitem exempláře
pro pokladní. Byl jsem hrozně nervózní. Hrozně jsem se bál. Ale
nakonec jsem tam nakupoval třikrát, dva roky po sobě ke konci
školního roku. Později už jsem se neodhodlal, nebo nebylo
potřeba. Koupil jsem tehdá míč a malý kruh. Potom už jenom
kruh. Kruhy vydržely asi rok.
4. Nová
doba
Dneska
matračka nevydrží skoro nic. Nakupuji na aukčním serveru,
nebo přímo objednávám v obchodech. Ne nijak často, to by bylo
nebezpečné, navíc bych to neměl kam dávat. Přesto teď zrovna
nemám skoro nic použitelného. Jenže už mě to nějak nebaví
nebo co, nemůžu přijít na to, co by se mi líbilo. Naposledy
drak, jenže z toho mi vydržel úžas jen asi měsíc. Chce to něco
nového. Nechci zvíře, jen věci, oni vyrábějí ale hlavně
zvířata, nebo draky, ale drak přece nepředstavuje žijící
zvíře, ale fantazii. Nejlepší na sezení jsou nafukovací sáňky,
co jsem si koupil, rozbil a ještě navíc kvůli nim a mé smůle
teďka půl roku trčím ve vyhledávači, než to smažou. Než to
smažou, někdo to může najít.
Když
vzpomínám na všechny staré nafukovací hračky, co jsem kdy
vyhodil, tak si přeju, abych je ještě měl, že bych je nafouknul,
umyl, opravil. Ale když je vyhazuju, tak přemýšlím úplně
jinak. Už nejsou k ničemu přece. Zrovna teďka tady mám krásnou
matračku schovanou, k ničemu. Dole ve sváru díra patnáct
centimetrů, zalepená, ale nedrží. Polštář taky utržený svár,
špatná konstrukce na první pohled. Ale nádherný materiál s
matným povrchem.
Před týdnem
jsem ji vyhodil, zatím toho nelituji..zatím...
Když mám
co na práci, tak na to nemyslím, vůbec na to nemám náladu, jsem
jiný. Ale pak stejně vždycky jednou přijde chvíle a já musím.
Musím si užít.
Byly však
období, kdy jsem to několik měsíců neudělal a na nafukovací
hračky vůbec nemyslel. Objevila se nějaká holka, co se mi líbila
a já si prostě řekl, že mi stojí za to, abych s tímhle skončil.
Jenže pak vše nějak nedopadlo a už nebyl důvod si odvykat známou
radost.
Po půl
roce
S drakem to
vypadalo mizerně, ale momentálně je poměrně v pořádku, začal
jsem ho vnímat jinak. Co se dalo jsem zalepil a hned je to
krásnější. Na tý hmotě kupodivu drží i ta poslední páska,
co mi zbyla. Na jiném materiálu nedržela.
To je taky
věda ty pásky. Každá je jiná, ač to nevypadá. Některá drží
dobře, jiná skoro vůbec. Na hrubém materiálu je to nejhorší,
tam drží opravdu jen ta nejlepší. Naopak na hladkém drží
dobře skoro všechny. Přijde mi, že pásky kupuji příliš často,
než aby to bylo normální. Bojím se, že jednou to bude podezřelé.
Kolik je možností jak se prozradit?
Přemýšlel
jsi vůbec o tom, jaké by to bylo? Prozrazení?
Abych řekl
pravdu, myslím na to pokaždé, opravdu.
Neustále
se ujišťuji, zda nikdo nejde. Nejbezpečněji se cítím, když
nikdo není doma a vím, že ani brzy nepřijde. Že mám dost času.
Vždycky si představuji, že to nafouknu a budu se nějakou dobu jen
dívat. Vždyť mám přece tolik času. Ale ne, nikdy to tak nebylo.
Vždycky honem honem, kdyby někdo přecejen přišel dřív. Jenže
pak to není krásné.
A může to
být vůbec krásné?
Ano, někdy
to skutečně je krásné. Záleží hlavně na myšlenkách a
nápadech. Na prožitku od nafukování, přes první doteky až po
vyvrcholení. To vše vytváří výsledný dojem a náladu, která
se dostaví těsně poté. Už několikrát se mi stalo, že přímo
po tom mě napadly úžasné myšlenky. Myšlenky, co jsem pak
s úspěchem realizoval. Myšlenky, které se vzaly odnikud.
Za
čtrnáct dnů
Uplynulo
pár týdnů, drak složený v balíku pod skříní, a já se
rozhodl, že ho nějak opravím. „Nepotřebuju nějaký mizerný
lepidlo na opravy, potřebuju pořádný konstrukční lepidlo na
vinyl. Takový jakym se ty hračky lepěj místo svařování.“
Nakonec
jsem zvolil kompromis a řekl si, že se naučím metodu „kontaktního
lepení“.
Jenže to
vyžaduje lepidlo se silným ředidlem, co se musí nechat odpařovat
a je tedy potřeba to dělat venku. Jedna taková příležitost se
naskytla vcelku brzy a za jedno dopoledne jsem měl hotové dvě 10cm
dlouhé záplaty. Dvě proto, že jsem při rozbalení draka před
lepením zjistil, že stejná díra jako vpředu je i vzadu u ocasu.
Začalo to
podlepením trhliny lepenkou, aby díly držely u sebe tak, jak byly.
Pak pečlivě očistit lihem, natřít záplatu i místo, kam má
záplata přijít souvislou a nepřerušenou vrstvou šíleně
táhnoucího se a páchnoucího lepidla, čekat asi 20 minut, záplatu
položenou vedle na stole a pak záplatu silou přitlačit na místo,
lepidlo na lepidlo.
Takhle jsem
to opakoval po pár hodinách na obou místech. Ovšem ještě večer
vypadalo lepidlo chatrně, až teprve druhý den to bylo dobré.
Draka jsem nafoukl, no a paráda. Vzduch u první záplaty sice
trochu unikal, ale když jsem si sedl, drak vydržel. A vydržel
mnohem víc.
5. Druhý
drak
Starý drak
byl i přes pracné opravy znovu už tak zničený, že k jeho
opravení bylo znovu potřeba pořádné lepidlo. Ale je zima, s tím
jsem musel počkat na jaro. Až bude teplo a já budu moct ven,
protože ředidlo z lepidla z pokoje v zimě nevyvětrám a
venku je teď na lepení moc zima. Párkrát jsem to nevydržel a
trhlinu ve sváru přelepil obyčejnou širokou lepenkou jen tak, aby
to vydrželo aspoň chvilku, než se stihnu udělat. Fungovalo to,
dvakrát.
Už to tak
nějak k tomu spělo, koupím si nového, řekl jsem si. Nedávno
jsem objevil obchod, kde ho měli ještě stále na skladě.
Abych se měl na co těšit, chtěl jsem si objednat ještě něco.
Netušil jsem co, koukal a procházel stránky plné všech možných
hraček, a nemohl si nic vybrat. Nic mě nezaujalo. Už několikrát
jsem přemýšlel nad klasickou černou velrybou, ale stejně jsem se
neodhodlal, pořád mě tolik neláká. Dlouho jsem však koukal na
známého malého fialového dráčka, líbil se mi. Sice jsem
netušil, jak to s ním půjde, když vypadá jak vypadá, ale
nakonec jsem ho vzal a docela jsem se na něj i těšil.
Vlastně je docela hezký. Je dobré, jak je malý, že ho zvládnu
nafouknout rychle a přitom to není až tak malá hračka. S velkým
drakem jsem musel počkat, až budu delší dobu sám.
Když byl
konečně čas, nafouknul jsem elektrickou pumpou nového velkého
draka. Byl stejně přes půl pokoje, já ho držel v rukou na klíně
a objímal za krkem. Jaká je to nádhera, když vzduch nikde
neuniká. Pečlivě jsem ho začal zkoumat a prohlížel každé
zákoutí na jeho polyvinylovém těle. Našel jsem několik drobných
míst, kde chyběla barva v potisku a pár oděrek, zřejmě
vzniklých při ukládání do krabice.
Starý drak
je zabalený na skříni tak, aby nebyl vidět a nový zaujal jeho
předchozí místo pod skříní. Teď si představuji, že jednou až
bude zase čas, nafouknu je oba, postavím na zem vedle sebe a budu
se dívat jak vypadají. Vše zdokumentuji foťákem z co
nejpůsobivějších úhlů, aby ten okamžik zůstal. Chce to ale
opravit starého draka. Aby to zase nebylo jako minule, kdy jsem ho
při focení musel neustále dofukovat a rychle fotit, dokud aspoň
trochu držel tvar, aby na těch fotkách vypadal rozumně. Pracně
opravený svár byl už tehdy znovu roztržený a páska ho moc dobře
neutěsnila.
Za pár
měsíců
Už
mi to začíná docházet, čím víc jsem sám, tím víc času
trávím s hračkami. Když jsem trávil čas ve škole s kamarády,
neměl jsem čas na to myslet, ale teď, co jsem po osmi letech vyšel
ze školy jako úplně jiný člověk a zabořil se do života mezi
úplně jiné lidi, než jsem znával, zůstávám zase sám. Tolik
let mi trvalo, než jsem se vyškrábal ze dna takřka k vrcholu
třídního kolektivu a teď jsem zase sám. Mí přátelé jsou
podobní jako já, a tak se stejně jako já povětšinou neozvou,
čest výjimkám.. Zase zůstávám sám se svou hlavou a s nechutí
pěstovat kontakt s lidmi. Ten totiž, pokud se nepěstuje a člověk
se mu dostatečně nevěnuje, tak velice rychle zaniká. Všechno, co
mi způsobuje stres zaniká..
6.
Nejkrásnější okamžiky
Je
to pár měsíců, co jsem získal zatím snad jednu z nejhezčích
hraček, co doma mám. Objevil jsem ji na jednom videu a pak na
fotce, byla to novinka téhož roku, prostě hračka, co jde normálně
do obchodů. Díval jsem se na tu fotku znovu a znovu. Nádherný
zelený drak s náznakem křídel a zajímavým výrazem tváře.
Učaroval mě natolik, že jsem začal pátrat, jak ho sehnat.
Naštěstí to výjimečně nebyl takový problém a jedno středeční
dopoledne, když se ozval zvonek jsem vyběhl pro zásilku a v další
minutě jsem si s neuvěřitelnou radostí přinesl balík.
Začal
jsem s rozbalováním, bylo to ještě v zimě, vinyl byl úplně
ztvrdlý a z balíku táhla zima. Opatrně jsem ho tedy postupně
rozložil na teplá kamna, aby se materiál trochu ohřál a
nehrozilo jeho poškození při nafouknutí. U těch dnešních
materiálů musí člověk dávat pozor, provozní teplota je asi nad
25°C a pod 10°C se snad prý ani nesmí nafouknout. Je pravda, že
sváry se trhají většinou při nižší teplotě, při vyšší je
hmota měkčí a pnutí ve svárech se při zatížení lépe rozloží
a hračka více vydrží.
Když
jsem usoudil, že to stačí, začal jsem s nafukováním. Našel
jsem tři ventily, dva z nich standartně v předních nožkách,
které zde byly ale poměrně malé, zvláštní rozdělení objemu
komor, říkám si.
Použil
jsem elektrickou pumpu, začal nožkama a hned poté se díval jak se
zvětšuje tělo.
Byl
nádherný. Tlustý zelený materiál, poměrně málo barevně
potisknutých ploch. Tělo bylo větší než u mých dvou draků
staršího typu, konstrukce svárů vypadala mnohem bytelněji.
Po
nafouknutí jsem jen v úžasu seděl na zemi a díval se na jeho
úžasné zelené tělo, oranžový šupinový potisk na břiše a na
roztomilou kombinaci malých křídel a dvou výčnělků na hlavě.
Konečně je napadlo vytvořit na obličeji hračky něco jiného než
samolibý úsměv a to je snad největší přínos. Dává to úplně
jiný pocit. Takový zvláštní, tajemný pocit neuvěřitelnosti.
Časem
mě tahle atmosféra vyladila do natolik romantického rozpoložení,
že jsem na drakovi trávil hodiny v pololeže, čtením mých,
již několikrát přečtených, nejlepších a pro mě stejně
neuvěřitelných sedmi knih.
Bylo
to nádherné, draka jsem umístil ocasem k okraji postele a sedl si
na něj tak, že jeho ocas mi měkce podpíral záda a nohy jsem mu
přitom mohl dát buď na jeho přední, nebo kolem krku. Bylo to
nejen neuvěřitelně krásné, ale i poměrně pohodlné trávení
tak výjimečného času.
Ovšem,
když jsem vedle něho nafoukl mého staršího draka, musel jsem
uznat, že starší svým pestrým, nekompromisním provedením
doslova září barvami a veselou náladou. S ním si hraju mnohem
radši, co se toho týče. I ty barvy dokážou hodně.
Zvláště
úplně první drak je po posledních opravách v mimořádné
kondici a jen pohled na něj vzbuzuje neodolatelnou sílu, co působí
na těch nejsprávnějších místech. Tři dlouhé záplaty přes
sváry konečně drží perfektně. Posadím se dozadu
před první hrb jeho těla. Zabořím se hluboko do měkkého,
teplého materiálu a rukama objímám napnuté, tuhé
tělo před sebou. Je to neuvěřitelný pocit.
Hodně
často, když si jentak při práci vzpomenu na nafukovací hračky,
mi přijde, že je to jako úplně jiný svět. Zvlášť po tom, co
uplyne několik dnů normálního života bez kontaktu s jedinou
hračkou, mi to přijde obzvlášť neuvěřitelné. Neuvěřitelný
svět, svět mimo realitu. Všechno, co se nafukovacích hraček
týká, je jako sluncem zalitá krajina. Krajina, kde je všechno pro
tebe, kde jsou všichni s tebou. Je to jako sen, jako sen o
tajemství, o světě, o kterém nikdo neví a přitom je skutečný.
Sen, ze kterého se neprobudíš a nezjistíš, že co bylo už
neexistuje, že žádné hračky doma nemáš.
Je v tom mnohem
víc. Je to svět, kde se najdeš. Je to koníček, relax, styl. Je
to tajemství a kus tvého života.
Takže
hračkám, všem a drakům zdar!!
